...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Untitled.

3. června 2009 v 10:18
Z tohoto blogu se stal archiv jednoho života- vlastně spíš archiv několika útržků toho života, mého života... Nechci žít minulostí, ale vzpomínat je krásné. Budu na vás vzpomínat ráda a s takovým tím přiblblým úsměvem ve tváři:) Neboť vy jste byli prvními plnohodnotnými kritiky mých děl, mými zpovědnicemi, když jsem se cítila osaměle.
Snad se ještě někdy sejdeme.
Děkuji vám
 

5.kapitola: Miki je prase nebo Miki a prase?

7. dubna 2009 v 13:21 | Nakuta
Mám pocit, že se ve mně něco škvaří. Asi plíce... Nikdy v životě mě nenapadlo, že uběhnu takovou vzdálenost. Tělocvikářka by mě poslala na závody a líbala by mi radostí nohy.

Škobrtnu.

Vidím ztěží metr před sebe, takže posledních pět minut už jen pomalu klušu. Přemítám, jestli nezastavit úplně, jelikož před malým okamžikem jsem to málem napálila přímo do jednoho z těch stromů. Mám pocit, že to byla vrba.

Co dělá vrba v lese?

V hlavě se mi vybaví Mikiho úšklebek. Skřet jeden. Jeho zděšený výraz, když zjistil, že mám fantastický plán...No fajn, možná nemám zas tak fantastické plány, jak jsem si myslela.

Vidina toho idiota mě přinutí nepolevit a klusat dál.

Někde zahouká sova. Připomene mi to policejní klakson, nebo jak se tomu nadává.

Kdesi zachrochtá prase. Takhle přesně mluví strážník z naší ulice...

Štiplavá horkost se mi rozlévá celým tělem. Chrchlám.

Takhle už to vážně nejde, musím si odpočinout. Zpomalím a přešlapuju na místě.

Koneckonců, nemusím se bát, jsem sama uprostřed lesa a je noc, to jistě, ale mě hřeje ( když nepočítám uškvařené plíce) pomyšlení, že ten pazneht Miki je taky sám uprostřed lesa, v noci a určitě se příšerně bojí.

Fňuká a volá maminku. Chachá.

"Ino?"

Málem se kvůli němu udusím. Nádech- výdech. Fuj. Nádech- výdech. Divže sebou nefláknu do jehličí.

"Mikuláši, co ty tady proboha děláš?"

Nevypadá vůbec zadýchaně. Čaroděj! Jinak si to nedovedu vysvětlit...

" Myslela sis, že když se schováš mezi těmyhle stromy, že tě nenajdu?"

Zamžourám, protože tma houstne a já mu nevidím do tváře. Beztak se culí...

"Já-á. Uběhla jsem několik kilometrů!" Štěknu a třu si bolavé nohy.

Zasměje se. "Děláš si legraci?"

"Ne! Běžela jsem kolem vrby a..."

Tohle ho položí. Svalí se do jehličí a směje se tak divoce, až mě to přinutí dělat si starosti o jeho zdraví (pochopitelně jsou hrané).

"Tady-že-je-vrba?!" Zachrochtá.

"Chrochtáš." Konstatuji nevzrušeně.

"Já nechrochtám." Odsekne.

"Chrocht. Chrocht."

Tak počkat, co se to tady děje?
"To. Je. Divočák." Řeknu o dost vyšším tónem, než jakým obvykle mluvím. Prase. Ne já. Prase ve křoví, děsivě chrochtá( není divu, že jsem si s ním Mikiho spletla).

"Chrocht. Chrocht."

"Buď-" Začne Miki, ale ztichne, když se mu s příšerným jekotem vyškrábu na záda a vytrhnu mu přitom pár černých, potterovských vlasů.

...v klidu." Vydechne.

"Miki, že nás to nesní?" Špitnu mu do ucha.

"Jsi blbá?" Zavrčí. "Copak prasata jedí lidi?"

"Muhm." Udělám.

Miki se mě zatím snaží setřást ze svých zad, však marně. Držím se ho jako klíště.

"Proč sakra neslezeš, když jsem t ujistil, že to prase nám nic neudělá?"

Chvíle ticha. "Nechci umřít dřív než ty." Usměju se.

Nespíš je dost rozhořčen, protože se prudce nakloní dopředu a strhne mě na zem. Ouou. Přistanu v jehličí a bolí mě zadek.

To ale nejspíš není všechno.

"Tak hele, ty jedna městská, dlouhožijící káčo, něco si ujasníme." Řekne a sedne mi na břicho.

Nemůžu se ani hnout. A tak si říkám, že by možná bylo lepší, kdyby nás rozcupovalo prase. Jenže to je v trapu a jediný, kdo chrochtá, je Miki...

O bytí a bití

24. února 2009 v 21:41 | Nakuta
Čauky,
vím, poslední dobu to tady trošku vázne. Je to kvůli tomu, že jsem se opět uchýlila k vlastní tvorbě... Doufám, že jste na tenhle blog nezanevřeli...
Tuhle básničku jsem napsala před pár dny. Vlastně je to zas jeden z mých pocitů...
Autor

O BYTÍ a BITÍ

Roztřeseš se a padneš naznak hubou k zemi.
Ústa ti zaplní písek a oči prach.
Srdce bude bít jako ve vězení,
Srdce bude bít na poplach.

Ze Smrti cesta nevede,
Z ní žádné východisko není.
Opakem života jest.
Někdo říká, že Smrt není trest.

Představ si věčně se smát,
Nikdy nezemřít, věčně umírat.
Představ si věčné milování,
Žádné braní, věčné získávání.

Žel, že jsme lidé, že my rozplynem se v prach.
Roztřesem se a padnem naznak hubou k zemi.
Ústa nám zaplní písek a oči- vždyť víte.
Jste mrtví ještě než se narodíte.

Je lepší snít, žít ve snách.
Alespoň do doby, než srdce začne bít na poplach.
A Smrt, ta není zlá,
Tam se věčně usíná a spí.
Kdo ví...
 


Mek meu

19. února 2009 v 23:03 | Nakuta
Ahoj...
V poslední době toho dělám strašně moc a dohromady nic. Čtu, učím se, chodím na procházky, skáču do závějí( dneska jsem si nevšimla tý značky, jau...), píšu básničky, dívám se na televizi, povídám si s kamarády...
Bohužel shledávám, že psaní povídek na téma HP mě přestává bavit. Chtělo by to nějakou změnu...( Tak co, kdo si se mnou bude hrát na Eragona? xD)
Jsem zamilovaná. Nechutně. To je možná příčina všeho... Ha ha.
To jsem to dopadla.
Jak se žije vám? :P

Mami? Co jste vlastně zač?

10. února 2009 v 13:24 | Nakuta |  Pobertoviny:D
Ahojky,
je tady další kapitola k Pobertovinám. Je sprostá a hloupá xD, jelikož jsem ji psala v poněkud ponuré náladě...Tedy odpusťte...
Nakuta


"Mami?! M-A-M-I?!" Lapal stále po dechu Voldemort.

"Dyť si přece věděl, že mu vočišťuje široký kecky.." Namítl pomalu Rem.

Voldy si ho zle přemeřil. "Ale Freddy se k ní chová jako ke služce!"

"Chlapče, pochop přece, že tvoje máti není malá Britney." Vysvětlil Freddy opatrně a pro všechny případy nahmatal brokovnici.

"Ona přece je služka." Řekl Petr.

James ho kopl do nohy.

"Chci-chci říct,..." Zakoktal Petr, ale Voldemort ho naštěstí neposlouchal.

"Ale pořád je to jeho matka." Řekla Evansová tiše, tak, aby ji Freddy neslyšel a přitom na něj vrhla zářivý a vtíravý úsměv.

"Matky jsou svině." Prohodil Sirius, když si vzpomněl na svini, která naň čekala doma s rozpálenou pánví. Ne, nechtěla mu připravit večeři. Mínila mu rozehřátým olejem spálit ksicht.

"Jak které. Všechny přece ne." Namítla Lily chladně, když si vzpomněla na tu svoji. To bylo samé: Lilynko sem a Lilynko tam.

"Bechbr." Odfrkl si Sirius.

Lily se významně podívala na Jamese a její pohled jasně říkal: "Zastaň se mě. Dělej."

James přejel pohledem všudypřítomné a strčil prsty pod sklíčka, aby si promnul oči. Pak rozvážně promluvil: "Všechny ne. Ale Siriova máma je fakt strašná děvka."

Lily se nafoukla.

Voldemort se povzbudivě podíval na Kretenínu. "Moje máma je skvělá, viď, mami?"

Kretenína si povzdychla: "Už to není jako dřív. Rychle mě to unaví..."

Freddy obrátil oči v sloup.

Remus se děsivě rozesmál a poprskal přitom jeden z obrázků Britney Spears.

"Dávej bacha, jo?!" Zavrčel Freddy.

"Co se do toho sereš, Freddy? Co se do toho sereš?!" Zavřískl Voldemort, který si Kretenínina slova vyložil po svém. Žila v tom přepychovým baráku jen s Freddym... Voldy si dal dohromady dvě a dvě.

"Je to tvá sestra, vole." Řekl James klidně a přísně se na Freddyho podíval.

Evansová nad jeho opovážlivostí obdivně povytáhla obočí.

"Vlastně nejsme vůbec příbuzní." Zasmála se Kretenína chrchlavě.

"Ne-nejste, jsme, co? CO?!" Rozeřval se Voldy jako malé dítě.

"Matky jsou svině." Opakoval Sirius moudře.

Voldemort cosi zablekotal nesrozumitelnou řečí.

"...prdele, nepřišli jste sem náhodou kvůli Plesnivcovi?!" Štěkl Freddy a upoutal tak na sebe pozornost všech. Dokonce i Voldy se na něj obrátil, ačkoli výraz jeho tváře byl stále prosycen znechucením a nepochopením.

"Kdo je Plesnivec?" Zeptal se Remus. Pobavení z jeho hlasu dosud nevyprchalo.

"Předvedu vám to." Usmál se Freddy zářivě.

Velice něžně pohladil brokovnici a postavil se.

"Znám tu scénku nazpaměť." Zachechtala se Kretenína potutělně, načež se s větou: "Jdu udělat něco k jídlu", vzdálila z místnosti.

"Ty zamilovaný pohledy, který vrháte jako králík bobky, na brokovnici, to taky souvisí s tím Plesnivákem?" Podbal se James ve vlasech.

Evansová jeho směrem sykla: kreténe.

"Blablablablá...." Vyplázl na ní Remus jazyk, který tichou nadávku zaslechl. Po pravdě, měl Evansové plné zuby. Neustále se dívat na to, jak leze Freddymu do prdele, i když ho ve skutečnosti ráda nemá. No kdo by se z toho nepozvracel?

"Vyserte se na nějký hádky." Zabručel Sirius.

"Tady.Se.Nikdo.Nehádá." Řekl Voldemort a sledoval nenávistně Freddyho taneční kreace- nebo to nebyl tanec?

"Co to proboha děláte?!" Povytáhl Petr obočí.

"Předvádí Plesnivce!" Štěkla Evansová-musela si na někom vylít vztek.

Freddy skákal na jedné noze a řval: "Zaplatím si koncéééért, koncéééért. Oberu děti o jejich prachy! Okradu pojišťovnu!..."

Pak prudce vydechl a otočil se na ostatní, v očích se mu zračila hrdost na sebe samého.

"Tak schválně. Kdo jsem?!"

"Brumbál." Řekl Sirius znuděně a bezostyšně vyflusl na perský koberec právě uhryznutý nehet ze své pracky.

"Správně!" Zaradoval se Freddy.

Voldy si bručel pod vousy cosi o hloupém příbuzenstvu.

Freddy se posadil zpátky do křesla a Siriův nehet se mu cestou zabodl do chodidla.

James znechuceně zkřivil tvář.

Remus zaškytal.

Freddy si všechny hrdě přeměřil. "Tak, bando. Plesnivec je tajná přezdívka pro toho zmetka. Jenže mi ho dostanem! Dostanem, jakože je moje druhý jméno Spears!"

Pak si rukou zakryl ústa.

Voldy na něj dramaticky ukázal rukou. "Ty prostitutko!"

Drobná úvaha

1. února 2009 v 21:58 | Nakuta
Existuje láska k rodině a to je docela jiná láska, než ta, o níž si myslíme, že ji cítíme k člověku, který nám padne do oka. Když se to vezme sem a tam, tak cit k rodině je ono hluboké : mít rád. Je to úcta, je to zvyk, je to vděk, je to nepopsatelné. Miluji svoji rodinu.
Podle mě jsou dva druhy lásky. První je ta k rodině, kterou jsem právě popsala. A ta druhá...ta druhá neexistuje, i když se o ní mluví( proto je nutné ji považovat za číslo dvě). Nevím, jestli dovedu dost dobře vyjádřit, co myslím slovy, která píšu...
Nevěřím v lásku číslo dvě. Zklamala mě. Zklamala jsem ji. Myslím, že tak nějak nevěříme v sebe navzájem. Láska je obecný název pro zalíbení, sexuální přitažlivost, porozumění...Láska je obecný název pro cokoli, díky čemuž my chceme trávit s určitou osobou čas.
Vždyť i Simmel uvedl jako název své knihy, že Láska je jen slovo ( doporučuji). Ironie je, že hlavní hrdina té knihy byl hluboce zamilovaný...
Touha po blízkosti. Je to všechno, co nám zatěmňuje mysl, ono zalíbení, sexuální přitažlivost, porozumění...Láska je jen označení různých a přece stejných pocitů.
Láska je jen slovo.

6.kapitola: Ráchel a zařazování

27. ledna 2009 v 19:29 | Nakuta |  Mé milované vlče
Ahoj lidi,
Přidávám slíbenou kapitolu k povídce Mé milované vlče, která vyhrála anketu:) Myslím, že tahle kapitolka za moc nestojí, možná proto, že jsem ji chtěla dopsat s věnovat vám všem, kteří jste pro ni hlasovali, co nejrychleji. Přesto doufám, že se vám to bude alespoň malilinko líbit :D Mějte se bezvadně
Vaše N
P.S. Omlouvám se za ten zlobivý blog.cz, který mi smíchal některé odstavce.

"To je Hagrid." Vysvětlil Remus, když se ze tmy ozval hluboký hlas, který volal: "Prváci ke mně!"
"Aha." Odvětila Ráchel tiše, aniž by poslouchala, co jí říká. Bylo to od ní poněkud nefér, jelikož Remus se doopravdy snažil. Ona však stála dočista uchvácená s pohledem upřeným na nebe plné hvězd. Byly jako malá slunce. Ráchel si vzpomněla na svoje dosavadní bytí v rodinném sídle a tím spíš musela být zajedno s myšlenkou, že v životě nic tak krásného jako právě tohle hvězdné nebe neviděla.
"Miluju měsíc..." Vydechla okouzleně.
"No...Jo, já taky." Poznamenal Remus hořce a ji napadlo, že ona poznámka o měsíci byla zřejmě z nějakého důvodu nevhodná. Nejspíš to souviselo s oním snem o Remových očích... "Ehm...Půjdeme? " Zeptala se rychle a vyhlížela mezi bradavickými studenty Jamesovu rozesmátou tvář. Toho kluka si doopravdy oblíbila, měl zvláštní schopnost rozesmát všechny v dosahu několika kilometrů.
"Jasně." Usmál se Remus, aby jí pomohl z rozpaků. "Ale copak ty nechceš jet lodičkou spolu s prváky?"
"Lodičkou?" Zaváhala Ráchel. Tak o tomhle se otec nezmínil.
"No ano. To je totiž takový zvyk, že studenti, kteří jdou do Bradavic poprvé, se plaví lodičkami přes jezero. Je to skvělý zážitek." Zazubil se.
Ráchel se sevřel žaludek, když si vzpomněla na svoji mořskou nemoc, nevolnost, která se jí zmocnila pokaždé, když se ocitla na čemkoli nestabilním. A houpající se lodě nebyly kdovíjak báječná představa, neboť Ráchel by z celého výletu nic neměla. Co na tom, kdyby měla úchvatný výhled na spanilý a starodávný bradavický hrad, když by přitom zvracela do jezera? Ironicky se ušklíbla.
"Beru druhou možnost."
Spolu s Remem a Petrem, který se objevil rychle jako krysa, která ucítí závan čerstvého sýra( a to bylo v jeho příadě myšleno téměř doslova), si tříčlenná skupinka zabrala jeden z kočárů.
Ráchel usedla vedle Rema na kožené sedadlo a dívala se z okýnka. Pocítila náhlou únavu z celého dne, který byl tak náročný. A možná to byla únava života... Jen napůl vnímala křik studentů, který k nim do kočáru doléhal. A jen napůl vnímala jejich obrysy, obrysy postav. Byla doopravdy ráda, že se tak rychle spřátelila s Poberty. Protože kdyby tomu tak nebylo, připadala by si na tomto místě cizí, cizí, jako nikdy doposud. A přesto se jí zmocnil podivný svíravý pocit, když jí napadlo, že možná nebude ve stejné koleji jako oni. Že jí možná Poberti odsoudí.. Zhluboka vzdychla.
"Stalo se něco, Ráchel?" Když Remus vyslovil její jméno, znělo to tak měkce. Bylo to úplně odlišné, tak jiné od tónu, jaký používal Sirius, když ji chtěl oslovit. Sirius byl...Jiný. Ráchel si vzpomněla na onu událost ve vlaku a vzpurně pohodila hlavou.
"Jen si lámu hlavu s tím, kde jsou koně, kteří by měli správně táhnout kočáry." Plácla z voleje. "To jsou testrílové..." Vysvětlil Petr pisklavým hláskem. Remus do něj pobaveně šťouchl.
"Jsou to testrálové, ty telátko makový." A pak vysvětlil Ráchel celou záležitost, pravdu, která se točila kolem testrálů. O tom, že je vidí pouze ten, kdo spatřil Smrt.
"Tak jsme tady." Vydrápal se do kočáru James a suverénně se vecpal se mezi Rema a Ráchel. Ráchel směrem k němu pobaveně povytáhla obočí, načež sebou cukla a příliš rychle se odvrátila zpátky k oknu. To z toho důvodu, že se vteřinu za Jamesem v kočáru objevil Sirius. V očích měl podivný, nečitelný výraz, když si sedal vedle Petra a neurčitě kývl hlavou.
Kočár se rozjel. Testrálové, pro Ráchel neviditelní, táhli kočár rychle asi jako koně. Ráchel chtě nechtě napadlo, že by ona podivná zvířata ráda viděla. Ačkoli si uvědomila hloupost a nepochopitelnost svého přání, nemohla se zbavit své tužby. Alespoň její jemná část v ní přetrvávala. Jak asi testrálové vypadají?
Remus se rozesmál, když mu James, který se snažil bavit obyvatele kočáru, řekl něco nejspíš děsně vtipného. Petr se k nim po chvíli přidal, i když si dívka nebyla jistá, zda krysí kluk onen vtípek pochopil. Petr se tolik snažil svým kamarádům přiblížit! Ráchel ten pocit znala, vlastně mu docela rozuměla. Taky si celý život přála zapadnout mezi normální děti, stýkat se s nimi, být jako oni...
Pohledem zabloudila k místu, kde seděl Sirius Black. Jeho černý hábit se dokonale hodil k pramínkům vlasů, které mu padaly do obličeje a on se nepokusil je ledabylým pohybem odhodit, jak měl ve zvyku. Měl přivřené oči a klidně oddychoval, ačkoli bylo jasné, že nespal.
Ráchel dost dobře nevěděla, co si o něm myslet. Když stála se svojí matkou na nástupišti a spatřila ho, napadlo ji, že je to prachobyčejný frajírek, kterého baví dělat dojem na jednoduchá děvčata. Ale teď, když sledovala jeho poklidný výraz, přemýšlela o něm poněkud jinak. Jistě, byl to frajírek, to bezpochyby, ale bylo na něm i něco zvláštního, nepopsatelného. Působil dojmem, že ho nic nevyvede z míry. A měl v sobě jakési kouzlo- to si Ráchel byla nucena přiznat, ať už chtěla nebo ne.
Jako by na sobě ucítil pohled jejích šedých očí, pomalu otevřel ty svoje a bezostyšně se jí zahleděl do obličeje. Jeho výraz pojednou nebyl ironický, nenávistný či posměšný. Sirius se tvářil bezvýrazně, zpod tmavých pramínků jeho vlasů pohlížely na Ráchel dvě stříbřitě zbarvené oči. Konečně si všimla, že jejich barva je tolik podobná té její, až na drobné odlišnosti, pochopitelně. Siriův odstín šedé byl tmavší a poněkud jiskřivější, dá- li se to tak nazvat. Koneckonců byl to nejspíš pravý poberta, i když se ten den choval i ke členům své party s jakousi mlčenlivostí a též s chladným odstupem.
Ráchel si byla jistá, že je jeho nynější chování pouhopouhá výjimka, výkyv jeho skutečné povahy. Jak jinak by se tak skvělý a vtipný kluk, jakým byl James, mohl přátelit právě se Siriusem? Ale znal někdo ve skutečnosti Siriovu pravou povahu? Toť otázka.
Kočár sebou škubl a po chvíli zpomalování zastavil. Dojeli na místo. James jako první vyskočil z kočáru a zhluboka se nadechl nočního,lehce chladného vzduchu. Sirius jediným ladným pohybem odhodil pramínky vlasů z obličeje. Ráchel se nad tímto gestem ušklíbla. On jí úšklebek oplatil a postavil se. Věnoval jí poslední pohled, načež vyrazil za Jamesem.
Remus, který nejspíš vycítil ( a kdo by taky nevycítil tak očividnou věc?) napjatou a podivnou atmosféru mezi Tichošlápkem a Ráchel, na dívku upřel svoje jasně modré oči. Připadala si jako pod rentgenem ( a to ještě neviděla Brumbálovy oči!), či jako by pohlížela přímo nebi do tváře.
"To bude fajn, Sirius je dobrý kámoš. Jeho, hm... postoj vůči tobě se časem změní. On už je prostě takový." Řekl Remus klidně a i přes jeho jednoznačné sdělení, zněla ta slova( alespoň pro Ráchel) jako dvojmysl.
"Děkuji ti, Reme." Odpověděla, vyhnula se jeho pohledu a vystoupila z kočáru taženého neviditelnými zvířaty, která si ona pošetile a bláznivě přála vidět. Petr vyhupkal za ní a Remus opustil kočár jako poslední. Ve trojici se pak vydali do hradu, James a Sirius kráčeli asi padesát metrů před nimi. Ráchel na tu dálku nemohla rozeznat o čem tak zaníceně debatují. Vypadalo to však, že jindy veselý a příjemný James na Siria vztekle vrčí.
"Ráchel?"
"Ano?" Usmála se na Rema, který kráčel vedle ní.
"Já jen...Vypadala jsi dost zamyšleně. Stalo se něco?" Byl tak roztomile starostlivý!
"Kdepak." Odvětila. "Vyprávěj mi o Bradavicích, Reme." Zaprosila poté.
Byl nejspíš jedním z těch, kteří znají bradavické dějiny zpaměti, takový ten zarytý čtenář. Dělalo mu potěšení zodpovídat její otázky.
Vstupní bradavická síň byla prostorná, přesto se tam studenti vešli jen tak -tak. Ráchel se rozhlížela kolem sebe. Bylo tam tolik neznámých a cizích lidí! Očima vyhledala v davu Jamese, člověka, v jehož blízkosti se cítila tak optimisticky, tak pozitivně naladěná.
"Ticho. Ticho prosím!" Scházela k nim po širokých mramorových schodech jakási přísně vyhlížející žena. ( "To je profesorka McGonagallová.")
"Vítejte v bradavicích, staré známé tváře, i vy nové." Usmála se, ale oči postrádaly stopu po jakémsi úsměvu.
"Teď se musíme na chvíli rozloučit. Uvidíme se později." Zašeptal Remus a když se k ní nahnul, z neznámého důvodu jí poskočilo srdce. Přikládala to za vinu rostoucí nervozitě ze zařazování.
"Proč?" Vyjekla možná až příliš hlasitě. Remus se jen tiše usmál a zmizel v davu, který se hrnul do Velké síně.
"Sprosťák." Zamumlala polohlasem a nervózně se rozhlížela kolem sebe.
"Ale, ale?" Ozval se jí u ucha pobavený Jamesův hlas.
Trhla sebou. "Jamesi! Tak ráda tě vidím!" Zaculila se úlevně.
"Budu ti držet místo u nebelvírského stolu." Mrkl na ni přátelsky a pak už po něm nebylo ani vidu ani slechu stejně jako po Removi.
"Ghhhhr." Udělala Ráchel. Uvědomila si, že všichni starší studenti zmizeli kdesi za dřevěnými kovanými dveřmi, vedoucí nejspíš, hm, do jídelny? Najednou stála mezi samými malými prvňáky a nepříjemně mezi nimi vyčnívala.
"Slečna Lestangerová?" Ráchel sebou toho dne poněkolikáté škubla. Stála u ní ona přísně vyhlížející profesorka McGonagallová a zkoumavě si ji měřila, rty semknuté do úzké čárky.
"Ano." Polkla Ráchel nervózně, ale podívala se profesorce přímo do očí.
McGonagallová nejspíš přímost vítala a tak obdarovala Ráchel jedním ze svých vzácných upřímných úsměvů.
"Budete zařazena jako první, slečno Lestangerová. Je zbytečné, abyste musela dlouho čekat spolu s ostatními prváky. A vy..." Otočila se na malé caparty, načež pronesla obvyklou, po těch letech už nacvičenou řeč ohledně bradavických pravidel.
Seznámila žáky se čtyřmi kolejemi a oni jen naslouchali, pár z nich dokonce otevřelo pusu údivem, což byli spíše děti z mudlovských rodin, které o kouzelnickém světě věděli pramálo. Ráchel taky naslouchala s očividným zájmem, poněvadž ačkoli pocházela z čistokrevné kouzelnické rodiny, nikdo se jí nikdy neobtěžoval vysvětlovat určité věci. Její rodina stavěla na první místo Zmijozel a byla toho názoru, že Ráchel nepotřebuje znát nic o třech ostatních kolejích.
Když profesorka McGonagallová domluvila, vyzvala budoucí prvňáčky, aby ji spolu s Ráchel následovali do Velké síně, kde tedy konečně budou zařazeni.
Ráchel snad ještě nikdy nebyla v tak obrovské místnosti a bylo to poprvé, co musela čelit tolika obličejům upřeným jejím směrem. Není divu. Málokdy se stávalo, že by do Bradavic nastoupila patnáctiletá dívka.
Ráchel spatřila u stolu červeno-zlatých barev rozesmátý Jamesův obličej. Dokonce i Sirius se něčemu smál, což bylo překvapující. Nejspíš se tvářil kysele, jen když byla poblíž ona.
Viděla i hrdě se tvářící studenty Zmijozelu. Byli tak rozdílní, v porovnání s horkokrevnými nebelvířany. Ráchel nejistě přešlapovala a poslouchala píseň Moudrého klobouku. Dobrá tedy,vlastně ho ani moc nevnímala. Proč taky? O kolejích ledacos věděla díky profesorce McGonagallové. Spíše přemýšlela, že by se místo Moudrý, měl klobouk jmenovat Špinavý. Snažila se prostě zahnat nervozitu. Věděla, že za chvíli bude rozhodnuto, kam se dostane. Bude rozhodnut celý její osud( autor v osud nevěří). Její život...
"Až přečtu vaše jméno, posadíte se na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje." Promluvila profesorka McGonagallová ke všem nováčkům a její hlas byl již zase přísný. "Ráchel Lestangerová." Řekla jasně.
Ráchel se rozhlédla kolem sebe. Spatřila jakéhosi kluka s hákovitým nosem a černými mastnými vlasy, který na ní pohlížel bezvýrazně od zmijozelského stolu. Bezvýrazně a přitom poněkud chladně. Dívce ten kluk připadal povědomý...
Zabloudila pohledem k nebelvířanům. Remus se povzbudivě usmíval a James jí ukázal, že jí drží pěsti. Sirius...Sirius se tvářil stejně bezvýrazně jako onen zmijozelský podivín. Jeho oči už zase měly onen jiskřivý nádech.
Všimla si několika dívek, které na Siriuse pohlížely s bázlivou úctou a zamilovanými výrazy mu jasně dávaly najevo, že je pro ně hvězda.
Neunikl jí zlý pohled jedné zrzavé holky a překvapeně si uvědomila, že patří Jamesovi. Zrzka vypadala, že by mu nejradši zapíchla vidličku mezi oči.
Ráchel roztřeseně přistoupila k třínohé stoličce, posadila se na ni a rozklepanýma rukama si nasadila onen špinavý Moudrý klobouk. Přes oči jí nespadl, ale ona je přesto zavřela.
Možná proto, že nechtěla vidět poberty. Nechtěla vidět jejich zklamaný výraz, pokud se klobouk rozhodně pro-
Zmijozel? Ty nechceš do Zmijozelu...?
Ne-nevím. Asi ne...- Pomyslela si.
Ve Zmijozelu bys vynikla.
Pokrčila rameny, poněvadž nevěděla, co na to říct.
Víš... Začal klobouk. Ve své krempovité mysli se rozhodl, že Ráchel něco sdělí. Že jí dá radu, kterou by nikdy nikomu jinému nedal. Však ona dívka v sobě měla cosi zvláštního a klobouk to poznal. Jejích vlastností by si cenil Godrik Nebelvír. Ale ještě víc, ještě víc by si jich možná cenil Salazar Zmijozel.

Prolog

24. ledna 2009 v 19:05 | Nakuta |  Salovy děti
Věnuji Maye.

Díval se za mizejícím vlakem a uvažoval, jestli to, co řekl, bylo správné. Vlastně nikoli, nikoli. Nemusel o tom uvažovat! Správné to totiž bylo každopádně. Ovšem vyvstala zde otázka, zdali Harry Potter myslel svá slova upřímně. Doopravdy by mu nevadilo, kdyby jeho nejmladší syn chodil do Zmijozelu?
Na okamžik sňal ze svého obličeje brýle a promnul si unavené oči. Vzpomínal na svá léta strávená v Nebelvíru, na nenávistnou aversi, která panovala mezi kolejí lva a kolejí hada.
Taky si vybavil obličej Severuse Snapea, kterého za svých mladých let hluboce nenáviděl, Severuse Snapea, toho, díky němuž v závěrečném boji zvítězilo dobro. Nebýt toho muže, měl by teď nejspíš lord Voldemort nadvládu nad celým světem. A Severus přece byl ze Zmijozelu!
Harry si povzdychl. Bylo to doopravdy těžké. Musel malému Albusovi něco říct, potěšit ho a přitom sám nevěděl, zdali to říct měl.
Zmijozel. Kolej s nehezkou pověstí, kolej Salazara Zmijozela. Kolej lorda Voldemorta. A kolej Severuse Snapea…
Harry si nemohl pomoct. Ve svých šestatřiceti letech byl stále hluboko v duši přesvědčen, že ze Zmijozelu vzešlo víc špatných, než dobrých lidí. A bál, ano, vskutku se bál, ačkoli to nedával najevo ani před Ginny, že malý Albus by se do koleje hada dostat mohl. Měl přece tolik vlastností svého otce a navíc… Harry zakroutil hlavou.
Vždyť Albus se bál, nechtěl se dostat do Zmijozelu. A Harry, ha ha, ironie osudu, ho sám utěšoval, řekl, že Zmijozel není špatný. Není, nebyl špatný ve jménu Severuse Snapea. Ale co když jinak ano? Přiznejme si, že oproti Nebelvíru byl Zmijozel stále tou druhou cestou. Cestou černé magie.
Možná…
Před několika minutami ujistil svého nejmladšího syna, že si bude moct vybrat. Pokud bude chtít doopravdy do Nebelvíru, klobouk mu to umožní. Vždyť James, starší syn, ten si taky mohl vybrat, neboť Moudrý klobouk mu nabídl obě možnosti. Jak Zmijozel, tak Nebelvír. A James, ten stál zarytě na svém: chtěl do koleje lva.
Harry se sám pro sebe smutně usmál. James zdědil snad všechny vlastnosti hodné Godrika. A Albus…Albus byl pro Harryho největší záhadou ze všech dětí. Byl prostě jiný. Jeho nálady se měnily, nikdy se nedalo s určitostí říct, co ho napadne, jak se rozhodne…
Co když Albus zdědil vlastnosti hodné Salazara Zmijozela? Co když zdědil ještě nějaké další vlastnosti…?
"Začínám magořit." Zabručel Harry sám pro sebe a zastrčil ruce do kapes.
"Harry, miláčku, můžeme jít?" Zeptala se ho opatrně Ginny, která přišla směrem od třech Weasleyových, spolu s malou Lily, co se jí držela za rukáv.
"Jistě." Usmál se a spolu se svojí rodinou prošel přepážkou. Stále se však nemohl zbavit onoho vtíravého pocitu, myšlenky: Co když se Albus rozhodně jinak než James? A jak on sám, Harry, bude ochoten tuto skutečnost přijmout? Neboť slova nejsou skutečnými city a zarytými předsudky…

Výkyv nálady + Info

24. ledna 2009 v 18:44 | Nakuta
Ahoj lidičky,
Konečně jsem tady! :D Mám z toho fakt zatracenou radost:) Díky, že jste tak krásně hlasovali:) Mé milované vlče už mám rozepsané a snad se tady zítra objeví, zkusím máknout.
Normálně nám celej den nešel internet, tak jsem si alespoň chytře zabrala Word. Napsala jsem Prolog k nové povídce ( ano, vskutku jsem se rozhodla, že budu psát onu povídku Salazarovy děti). A prolog sem ještě dnes přidám, protože je podle mě škoda mít ho bez ladu a skladu v PC, i když vím, že vyhrálo Mé milované vlče...
Do tohohle článku chci nacpat i Info k oné nové povídce...Nakonec jsem se rozhodla, že název zkrátím na Salovy děti- líp to podle mě zní *muhehe*.
Je to nová kapitolovka, délku plánuju na neurčito 8-)
Bude tam nejspíš nějaké poskočení do budoucnosti, tak o dva roky, abych vás zbytečně nezdržovala povídáním o prvácích a druhácích. Je možné, že se v povídce vyskytnou nesrovnalosti s čímkoli, ale já se vždycky můžu ospravedlnit tím, že ta povídka je moje a já si s ní můžu dělat, co chci :D Jak by řekla moje kamarádka: "mek meu."

Salovy děti:
Žánr: Neurčitý. Bude to různá směsice...( -ďábelské tečky pro Miraellu:D).
Varování: Snad ani žádné.
Postavy(, kterých je hafo moc, snad se v tom nebudete ztrácet xD): Albus Severus Potter, Rose Weasleyová, Scorpius Malfoy, Zoe Donovanová( AUTP), Jersey Liamová( AUTP), James Potter, Fred Weasley( AUTP), Alex Jonesová( AUTP), Hugo Weasley, Mike Adams( AUTP), Ennis Wolf( AUTP), Lily Potterová, Darkie Donovanová( AUTP), a další...
Doba: Harryho dětí a lidí stejně starých s nimi.
Toť zatím vše...:)

Tak nějak takhle xD. A teď pár vzkazů pro vás: Skandující Tinko a učarovaná Agnes Lore Ley :D -Tajemství sněhu bude brzy, protože se to dobře píše. Je to lehký, jednoduchý styl a docela mě to baví:)
Pro ehe..ichtyl( ne Irene..nejméno její) : Jen piš dlouhý komentáře pořád, mě to hrozně baví číst:)
Pro Lenku, Kikushku, martnku: Všechno bude, vážně xD
Pro Mayu: Vždyť jsem to nakonec vážně napsala:D A děkuju za hezký koment:)

Vzkaz pro pár idiotických spolužáků z mojí třídy, kteří rádi ztrpčují ostatním život: Jste pořádní paznehti, co nedokážou vymyslet kloudnou větu:)

To je snad všechno. Můj imaginární kamarád James vás pozdravuje. Nejspíš se dneska budeme dívat na tv. Na Flynna Carsena a pak nejspíš i na Čtyři pírka, což je fantastickej film. Viděli jste to? My s Jamesem několikrát ( Možná někomu připadá, že si Jamese přivlastňuju, ale to je pouze váš bludný klam:D). Je to vynikající film, vážně ano. Heath Ledger je v něm úžasný! Ale já bych nejspíš neměla Heathovy výkony soudit, protože *červená se*...
James: Tak už jim řekni, jak se ti líbí!
Já: Nene!
James: *obrací oči v sloup* Líbil se ti i jako Joker ve filmu Batman.
: Sklapni, nebo večer u televize nedostaneš křupky!
James: Tak proč jsi psala ve škole slohovku o Jokerovi? Navíc na téma: Záporný hrdina, který je mi něčím sympatický.
Já: Protože je sympatický! *kroutí nevěřícně hlavou nad Jamesovou nechápavostí.*
James: Tím, že chtěl odpálit lodě plné lidí? *ironický tón*
:T.o.m.u. ty nerozumíš. Mám ti snad začít připomínat Evansovou, ha?
James: Vždyť už mlčím. Ale dáš mi křupky!
: Tak to ještě nevím...
James: Stejně je nepotřebuješ. Budeš upřeně čučet na obrazovku, v níž bude Heath zachraňovat-

V ten moment se pro jistotu přetrhla páska, aby mě můj milý kamarád James nezačal nutit k různým přiznáním. Jakože třeba obdivuji Hercula Poirota...
James: Vždyť čteš knížky s ním, říkáš jak je geniál-

Tů-tů-tů....

Anketááá jako prasééé :D

20. ledna 2009 v 16:43 | Nakuta
Ahoj moji milí:P,
Dneska je takovej línej den, nezdá se vám? Já si čtu, dívám se chvíli na televizi, chvíli do zdi a tak podobně. Navíc mám nápad na novou kapitolovku a rozmýšlím se, jestli nejdřív dopsat nějakou z těch rozepsaných a pak až začít tu novou, nebo jestli ji přidat hned.
Je to dilema xD
Jmenovala by se Salazarovy děti a navazovala by na Epilog Relikvií smrti.
Tak nevím.
James říká ( můj imagirání kamarád ), že taky neví. To u něj není zvykem. Pokrčil rameny. Zdraví vás xD.
V první řadě budu ráda, když vy budete hlasovat v této úchvatné anketě (páni, dneska jsem taky ironická. Dokonce xD).
Alespoň se tak dozvím, co čtete nejvíc...atd...
Mějte se bezvadně a ať vás neskolí ta bestie- chřipka.
Nakuta:)

Kam dál