...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

1.kapitola:Učili mě takhle žít

13. května 2008 v 19:28 | Nakuta(já) |  Chladná jako srdce moje
Je to úplně první kapitola k téhle povídce(-šampus! prskavky!) a pocity z ní jsou tak všelijaké. Snad si to někdo přečte a posoudí...
Mějte se báječně
Váš Autor
Ptám se sama sebe: je moje jméno skutečně mým jménem? Narcissa Blacková. Je moje jméno skutečně mým jménem? Pokud ano, proč při jeho vyslovení cítím takové znechucení? No..možná to není ani tolik mým jménem jako mojí rodinou. Blackovi. Stará čistokrevná kouzelnická rodina. Hloupá a zabedněná famílie!-říkávali jsme často s Bellou navztekaně, když jsme absolvovali další přednášku na téma: Proč zabíjet mudly, jak se zbavit mudlouvských šmejdů...
Náš otec, Theodor William Black nás podobnými řečmi krmil každou chvíli. "Jméno králů", tvrdil o svém jménu hrdě, zatímco my jsme poslušně přitakávali. Vřelo to ve mně. Jmenoval se docela obyčejně a Black pro mě nikdy neznamelalo král, nýbrž pošpinení.
Matka, za mlada Zilla Grofteová, Blacková až později, dávala otci dychtivě za pravdu. Osobně, vždy jsem ji podezírala, že její krev není zas tak úplně čístá a ona není čistokrevná kouzelnice, ze niž se tak vehementně vydává. Nikdy jsem ale neměla sílu, zeptat se z očí do očí. Už takhle mi stačilo její vylévání zlosti. Já a Bella jsme byly z její strany bity a sloužily jsme k opakovanému používání kletby Cruciatus.
Bella, má o dva roky starší sestra. Když jsem byla malé děcko, učila mě zabíjet pavouky a utrhovat křídla motýlům. Doktor z mudlovského světa, tuším, že psycholog, by o ní mohl říci, že je psychicky labilní. Měla jsem Bellu ráda. Byla to ona, kdo mi dával sílu čelit jak psychické, tak fyzické bolesti, co mi moje rodina působila. Tak proč se nakonec vydala na tu "druhou stranu"?
Než nastoupila do Bradavic, prošla Bella změnou. Přestala opovrhovat řečmi našich rodičů, ba dokonce otcovy přednášky, jako by jí působily potěšení. Matka ji přestala týrat, najednou si rozumněli. Pamatuji si jeden náš rozhovor.
"Co na mě tak čumíš Cisso?" zeptala se dívka s vlnitými černými vlasy a vrhla na svoji sestru ošklivý pohled.
"Já.." zakoktalo děvčátko a poté vybuchlo v hlasitý pláč. "Proč tohle děláš Bello?"
"Co myslíš tím "tohle?" sykla podrážděně, balíce si kufr do prvního ročníku v Bradavicích.
"Proč to není jako dřív? Taky jsi je nesnášela!"
"Dřív..." odfrkla si ta starší a pokoušela se nacpat do kufru všechno to oblečení a knihy.
"Bello! Bellatrix...proč proč?" vykřiklo děvčátko téměř zoufale a tahalo černovlásku za tričko.
"Pusť!" odsekla příkře a vytrhla se jí.
"Ne, ne Bello! Řekni mi proč!"
"Je to tak jednodušší..." řekla pak tiše a na malý okamžik vypdala, že se taky rozpláče.
Narcissa shledala v jejích černých očích bolest.
"A teď už mě konečně pusť!" vyštěkla Bellatrix a když procházela kolem ní, Cissa si všimla, že se musí kousat do rtu, aby zadržela slzy.
Malá Narcissa zůstala stát sama veprostřed pokoje a ani se nenamáhala zastavit bezradný hořký pláč.
Víte, vlastně mám ještě jednu sestru, ale ona s námi nebydlí...Rodiče se o ní nikdy nezmiňují. Její jméno je pro ně zakletým. Odešla od nás, když mi bylo pět. Vlastně o ní nevím vůbec nic. Ale jsem přesvědčená, že je skvělá, když ji rodiče tolik zavrhují a nejspíš i nenávidí.
No..A tak Bella začala chodit do Bradavické školy čar a kouzel. Když se po roce vrátila domů na prázniny, byla vyspělejší a mluvila nadřezeným tónem.
"Jsem ve Zmijozelu sestřičko."
"A jaké to tam je Bello?" vyptávala jsem se a hltala její slova. Už jsem se nemohla dočkat, až odjedu do té samé školy.
"No.."
"Povídej Bello, je to tam krásné?" upírala jsem na ní svoje bledé modré oči.
"Krásné?" v očích se jí objevil zasněný výraz, který ovšem vzápětí nahradila ledovým:" Je to tam nepošpiněné.."
Uvažovala jsem o jejích slovech a každý večer sedávala v jednom z oken a třela si modřiny způsobené paranoidní matkou. Když padala hvězda, přála jsem si, abych nikdy nezapomněla na krásu, tak jako Bella.
Uplynul další rok. Stála jsem před zrcadlem, ze kterého na mě pomrkávala malá jedenáctiletá holka se světlýma očima a černými vlasy. "Jdu do Bradavic zrcadlo, do Bradavic.."
Byl večer, den před mým odjezdem a my jsme seděli u stolu. Twiggi, naše domácí skřítka nás obsluhovala se zdvořilými úklonami.
"Těšíš se do školy, Narcisso?" zeptala se matka příkře, z čehož jsem usoudila, že pro ni nejsem víc než obyčejný talíř, z něhož usrkávala polévku.
"Neumíš odpovědět matce?" zavrčel otec.
"Já...těším se." spěšně jsem přikývla. Bella měla ve tváři vepsaný úšklebek.
Copak mám být jako ona? V klidu se bavit s rodiči o naší nadřazenosti, chovat se povýšeně a nesnášenlivě? "Je to tak jednodušší..." řekla Bella tenkrát.
"Prosím?" trhla jsem sebou, jelikož jsem si neuvědomila, že se matka opět na něco ptá.
"Jestli se těšíš do Zmijozelu Narcisso!"
"Ale..není přece jisté, že půjdu do Zmijozelu ne?"
Otec vztekle bouchl talířem. "Co tím chceš říct? Každý,jemuž teče v žilách čistá krev, musí do koleje Salazara Zmijozela!"
"Třeba nemám tak čistou krev..." špitla jsem, jenže oni mne bohužel slyšeli.
"JAK JEN SE OPOVAŽUJEŠ?!" zahřměla matka pobouřeně a vytahovala hůlku.
"No tak, no tak počkej přeci Zillo, rád bych si poslechl názory naší dcery." slovo dcera pronesl se zvláštním odporem v hlase.
"Chci tím říct, že nemusím jít do Zmijozelu..."
"Kam bys měla jít, když ne do Zmijozelu?" tázal se a jeho ledový pohled mě provrtával.
Otřásla jsem se. "Třeba...do ...do Nebelvíru...do koleje statečného lva..."
"Crucio! Crucio, ty malá pitomá náno! Stydím se za tebe! Crucio!"
Je pravda, že naše matka měla časté výbuchy nepříčetného vzteku, tento ovšem patřil mezi ty největší. Bolest mě oslepila, nemohla jsem nic dělat. Viděla jsem její zadostiučinění, s jakým se vyžívala v mých mukách.
"Prosím...prosím ne..." škemrala jsem roztřeseně, zatímco do mého těla bodalo tisíc nožů.
"Pros, až budeš vyzvána! Pros, až budeš vědět, kudy vede tvoje cesta!"
Trvalo snad půl hodiny, než mě od kletby osvobodila. Já jen ležela na zemi, neschopna pohnout se, zatínala jsem zuby, abych neječela.
Na malý okamžik jsem v Bellyných očích zahlédla smutek, soucit, který ale ihned nahradila posměšným šklebem. Možná měla pravdu..možná měla Bella pravdu...Bylo by to tak jednodušší.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tinka Tinka | Web | 13. května 2008 v 21:48 | Reagovat

Smutný ale krásný! Fakt jsem zvědavá na pokračování.

2 Angela Angela | Web | 14. května 2008 v 18:26 | Reagovat

To je tak strašně smutný..chci pokráčko!

3 passia passia | Web | 8. srpna 2008 v 0:25 | Reagovat

bože chúdatko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama