...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Červen 2008

njn

30. června 2008 v 22:23 | Nakuta(já)
Lidičky, já mám nějakou divnou náladu..Právě jsem přidala několik mých starých povídek a básniček, co nejsou na téma Harry Potter...přesto doufám, že je aspoň trochu okomentujete a zdrbnete..:)
Jinak slibuju, že nejpozději do dvou dnů přibydou Životy některých..
Kapitolu k Životům jsem měla napsanou už před týdnem, ale zapomněla jsem si ji uložit a pan blog.cz mi ji zprovodil ze světa..
Děs.
Taky chci poděkovat lidem jako: Teriasxxs-tu vlastně ani neznám, Rony-ještě jsem na Icq neměla tu čest, Abigail-má krásný blog, jayne-super fanynka Simple plan, Miraelle-u mých povídek se očividně směje a zvrací zároveň:D, Izebele 1996-co si bohužel zrušila blog, čikitě-která bohužel dlouho nepřidala žádnou kapitolku, Lili-což je super holka:), Agnes-Lore-Ley- jedinečnej člověk:D a úchylák, Angele-taky bezvadná holčina:-*, Elisabeth-na ní mi moc záleží...:)
Děkuji i těm nejmenovaným: klidně mi napiště svoje jméno do komentářů, já si vás přidám do oblíbených a bude:D:D
Taky děkuji, že máme krásnou společnou zálibu-psaní. To je fantazie.
Ach jo..vidíte to vyznání? Asi už začínám senilnět...škyt..
Váš milovaný Autor...:-*

Bez ní...

30. června 2008 v 22:06 | Nakuta(já)
Jako pohled do prázdnoty,
Jako pohled bez citu,
Slepě píšu mrtvé noty,
Slepě po tmě sedím tu.

Bez královny není krále,
Bez krále je v zemi žal.
Člověk neví co je správné,
Člověk neví, co je dál.

Toho jsem se vždycky bál,
Toho jsem se zřekl…
Žalem bych to neustál,
Žalu bych se lekl….

A ted potmě sedím tu
A ted potmě hledám sebe…
Až tu jednou nebudu,
Až já zmizím, najdu tebe.

Já jsem ten král,
Já jsem ten kdo tady strádá.
Že jsi to ty, tak já se bál,
Že nebudeš mě míti ráda.

Do not vkládám život svůj,
Do not vkládám svoje srdce.
Budem spolu, moje, tvůj,
Budem spolu, čím dál více.

Ty jsi ta královna,
Ty jsi můj žal.
Ty jsi ta žena má,
Pro níž jsem psal.

Bez domova

30. června 2008 v 22:05 | Nakuta(já)
Moje druhá životní básnička, stará(nebo spíš mladá) několik let..
Autor...
P.S. Nechávám ji tak, jak jsem ji psala.."v originále", nic neopravuji...
Bloudím, sám a sám jdu temnou nocí,
utápím se v myšlenkách.
Bez přátel a bez pomoci.
Ach, ten zatracený strach!

Připadám si osaměle,
jako vězeň ve svém vlastním těle.
Co je to za lidi?
Za lidi, kteří hbitě zamykají,
když tam venku v mrazu ubožáci umírají?

A je to zas tu!
Mozek jak kus ledu,
v břiše mi kručí hlady.
Co když to nesvedu?
A umřu…
Tady, pod nebem plným hvězd,
v parku zasněžených cest.

Ruce mám promrzlé na kost,
ve světě připadám si jak nezvaný host.
Ve světle pouličních lamp,
tělo se chvěje
a já padám do závěje.

Cítím, že zmrzlé mám i svědomí
a padám, padám do bezvědomí.
Svůj život asi nezměním,
já vím a trápí mě to na duši.
Někdo by řekl: "To se nesluší!"

Je mi to fuk,
jsem jen hloupej chlap,
vlastně ještě kluk.

Život byl pes,
já do smůly vlez.

V patnácti z domu,
a co k tomu a co k tomu.

Pomalu procitám a mluvím sám se sebou:
Co tedˇ se mnou? Nic.
Vážně? Ne, vlastně ještě něco.
A co? Půjdu pryč.
A kam? Tam kde žijí hodní lidé.
A to je kde? Nevím…- Co na tom? Někde určitě.

Martine...

30. června 2008 v 22:01 | Nakuta(já)
Napsáno po tom, co jsem přečetla knihu My děti ze stanice ZOO-doporučuji...
Taky chci uvést, že povídka NIJAK nesouvisí s Martinem z mojí básničky..
Víc nic.
Autor
"Martine! Martine!" Křičí zrcadlo. Vážně křičí? Rukama objímám špinavé umyvadlo. Kašlu hleny, po bradě mi tečou sliny. Ten kluk, co se na mě dívá ze zrcadla, kdo jen to je? Snad já? Nepoznávám se. Vystouplé lícní kosti, zmučený výraz prázdných oříškových očí. Čí to jsou oči? Moje snad ne. Vždycky se usmívaly a teď? Sotva je udržím otevřený. Ach jak se mi chce spát. Další chrčení.
"Kurva!" Zařvu nahlas. "To se nemělo stát." chraptím suše. Martine, co jen se to s tebou stalo? CO? Bělají mi klouby, jak pevně svírám tu nechutnou keramiku, potřísněnou vlastními zvratky. Proč se to stalo? Neměl jsem to brát, byli to cizí kluci…a cizí holky, proč jsem si to bral.
"Absťák…měl si absťák hochu." Vysmívá se mi. Ano. Jak se v něm odráží můj bledý, pohublý obličej.
"Je to tak směšné?" zavrčím nepříčetností a praštím rukou do středu svého odrazu. Kdybych měl sílu, rozsypalo by se. Pak bych vzal střep a ukončil všechno. Co všechno? Nic nemáš hlupáku. Život. Tvůj život nic neznamená. Je to totiž feťáckej život. A ty nejsou ničím.
Ubožáku.
"Zmlkni!" řičím ochraptěle. "Zmlkni.." prosím sám sebe. Uvědomuju si, asi z posledních sil, že zrcadlo nemluví. Alespoň mámino nikdy nežvanilo. "A ty nejsi výjimka!" Odvracím se. Možná od svých myšlenek, ale hlavně protože se na sebe víc nemohu dívat. Je z tebe skoro kostra, Martine. Kostra potažená kůží, pro kterou hlavním smyslem života je herák.
Jak já bych si píchnul. Ale čistej. Ne nějakou sračku, jako mi dali oni, z tý party. Neměl, neměl jsem to brát, skoro jsem je neznal! Hlupáku…hlupáku. Co když máš Aids? Co pak? Máma…Ta ti nepomůže! Po tom, co kvůli tobě musí brát prášky, si stěží uvědomí že seš její syn. Svezu se na zem, podél špinavý stěny tohohle pokoje. Vypadá jak smeťák. Jak jsem se sem vlastně dostal? Pomalu si vzpomínám. A ještě víc na ty špinavý stříkačky. Já si neměl píchat cizí fet. Bůhví co do toho ty sráčové namíchali.
Ach mami…jak rád bych tě měl vedle sebe. Ale ani to si nezasloužím. Já zbabělec. S těma nejkrásnějšíma očima…s těma, který už dávno vyhasly, ty oči který viděj jenom další šlehnutí.
"Už teď je po tobě…" šeptá zrcadlo. Má pravdu…Co když jo? Odevzdaně se stočím do klubíčka a jako kotě, jako nějaký podělaný feťácký kotě usínám, aniž bych věděl jestli se udusim ve svejch zvratkách.Možná by to bylo lepší…Než se vzbudit a shánět další, další bílej prášek.

Tajemství

30. června 2008 v 21:46 | Nakuta(já)
Moje asi rok stará básnička. Samochvála sice smrdí, ale Tajemství se mi vážně líbí..
Po krátkém uvážení(říkejme tomu klidně výpadek), jsem se rozhodla ji sem dát..
Autor
Tajemství

S rostoucí pýchou,
S rostoucí mocí,
Bez psí kosti,
S osobností,
S nevlastní sestrou,
Bez psího žrádla,
Vzpomínám tiše,
Jak má matka chřadla.
Bez psího vytí,
Bylo mi ji líto,
Měl jsem ji rád,
Byla mou pýchou,
Byla mou mocí,
Bez psí kosti,
S osobností,
S nevlastní sestrou,
A s ní jsme si hráli,
U psího filmu si povídali,
Bez psího žrádla,
Naslouchali.
Když zemřela,
Byl to děs,
Bez kosti mě jako běs,
Následuje sestra,
Nevlastní, a básní,
Oba básníme,
O naší mrtvé matce,
A tiše spolu vyjeme,
Vyjeme jako psi…..

Zámky z písku

30. června 2008 v 21:43 | Nakuta(já)
Jedna z mých úvah o smrti...
Autor
Pohlížím na zámky. Na ty zámky z písku, co vítr utvářel. Rozsypou se? Bojím se, bojím se do nich vložit klíče. Nepřeji si, aby zmizely. Je mi špatně. To z toho strachu. Chvějí se mi kolena. "Lezavá, lezavá…" šeptám tvoje jméno a pozpátku couvám před tvým výsměšným pohledem.
Zasloužím si tohle? Přišla si, jen protože se nemohu rozhodnout. Bezohlednost osudu. Změní se něco, když odemknu? A co vlastně odemknout? Klepu se. Je mi z tebe zima, jak na mě pohlížíš, shledávám v tvých očích soucit. Děsí mě to. Tys přece nikdy nebyla soucitná?
Beru do ruky klíče. Mám anebo nemám? Víš, že je to můj konec. Není čas na přemýšlení. To víme oba. Po smrti ho zase bude hodně.. Ale copak se skroucen ve studené rakvi budu schopen nějak rozhodnout?
Vypadáš jako malé děvčátko. Ne, kdepak..Připomínáš mi beránka. Nevidět ten tvůj výraz, s jakým na mne hladově hledíš, nejspíš bych tě nepoznal. Tak už něco řekni! Zakřič na mě, ať ty zámky odemknu! Zašeptej, ať ty klíče vyhodím…aby zmizely navždycky mezi nánosem písku, ze kterého jsou i ty zámky. Ale ty čekáš. A to je to nejhorší, co může být. Čekání bez jistoty. Vyhovuje ti moje bezradnost. Tak to ukončíme?
Bezmyšlenkovitě odemknu jeden zámek po druhém. A zatímco se postupně rozsypávají, tvůj úšklebek je větší a větší. Tak sbohem. Přikyvuješ a podáváš mi ruku. Nakonec nejsi tak zlá. Opatrně mě vedeš pískem pryč. Máš v sobě dokonce pochopení. I když jsi tak..lezavá.

Zakopán

30. června 2008 v 21:38 | Nakuta(já)
Úvaha o..o spisovateli, dejme tomu..:)
Autor
P.S. Napsáno jako reakce na otázku mojí prfesorky českého jazyka, když se zajímala proč píšu samá morbidní a depresivní díla..
Je tu hlína. Všude kolem mě. Lepí, asi pršelo,protože je vodou nasáklá. Nemohu se otočit, všude ta ohavná hmota, co zacpává mi ústa, když chci volat o pomoc. Nemohu pohnout celým tělem, neboť čím víc sebou šiji, tím více se zahrabávám. Ne, nejsem krtek. Jsem…Kdo vlastně? A kým jsem býval? Člověk. Psal jsem básně a příběhy, věru, byla to smutná díla. Polehčující okolnosti: ta díla nikdy nelhala. Mohl jsem je pyšně sepisovat, stačilo se jen rozhlédnout kolem sebe. Otevřít oponu v divadle jménem Svět a herci se v tu chvíli objevili na scéně. Nezapomenu jejich výrazy, jejich gesta, stereotypně plynoucí dny. Nikdo z nich nepomýšlel na smysl svého života. Připomínali mi psy, loutky. To je koneckonců jedno. Provázek nebo vodítko. Obojí někdo vede.
Pamatuji jejich nechápavé pohledy, když pročítali moje příběhy. Prý, že se vyžívám v morbidních dílech, prý, že jsem pesimista. Nedokázal jsem jim vysvětlit svoje myšlenky, svoje city, ten výbuch emocí, co se ve mně vzňalo pokaždé, když jsem,..když jsem se nad nimi zamyslel. Neviděl jsem na nich jen samé špatné věci. Psal jsem však o nich, neboť lidé v sobě samé špatné věci nesli, denně je prožívali a-přijímali život s naprostou samozřejmostí, bezohledností a odevzdaností. Jak já je litoval! A nejhorší na tom bylo, že jsem v sobě nesl něco z nich. Něco z těch horších vlastností..Přál jsem si být no…, přál jsem si být v ohledů té stinné lidské stránky..zkrátka ne jako oni. Ne lepší, ale méně, méně člověk.
A tak jsem psal. Psal a dával život mým myšlenkám, které dosud žily v přepychu v mé hlavě, ničím a nikým nevyužity. Strádaly pod nánosem prachu, zatímco v divadle Svět se odehrávala představení.
Je tu hlína. Všude kolem mě. Ale pojednou mám konečně více síly, pojednou mám konečně naději. Dostat se odtud a ukázat některým lidem, že žijí bezvýznamnými životy, protože si mnohdy sami sebe ani neuvědomují. Nejsem nic víc než jsou oni, jelikož oni jsou mými předky. Já ale dovedu psát o špatných věcech, které se lidí drží zuby nehty. Tak znovu říkám, nejsem nic víc než oni, jsem však jiný. A budu se držet svých myšlenek, jelikož uvědomění těch špatných věcí, které nás denně obklopují, vede k uvědomění těch krásných, jako přátelství a láska.
Moje práce není záslužná. To kvůli ní mě zakopali do hlíny. Ale až se odtud vyhrabu, tak budu pokračovat. Až se odtud vyhrabu, navštívím divadlo se jménem Svět. A to mi dodá inspiraci pro další psaní.

Jack, Voldy a dealer

30. června 2008 v 11:03 | Nakuta(já) |  Pobertoviny:D
Nooo čušmuš lidičky..máme tady prázky:D je to k smíchu i k pláči že...Musím vám říct, že jste mě docela nštvali, když jste k Životům, resp. ke kapitole Rohatej zvítězil, napsali jen čtyři komentáře..Doufám, že se polepšíte a tuhletu slátaninu, jež jsem napsala k Pobertovinám,okomentujete:D
Jinak se mějtě bezvadně
čušmuš Autooor
Letěli na testralkrálících, tři hňupové se jmény Lily, uhloJames a Remus.
Lupin, kterému se zvedal žaludek z jakékoli zeleniny, se křečovitě držel pro něj neviditelného hlodavce za uši a zvracel.
James, který mrkev pravidelně jedl, přesto svého testralkrálíka neviděl, neboť zuhelnatělý ksicht jakékoli vidění neposkytoval.
Lily Evansová, podlézavá šprtka, co se snažila kopírovat zvyky Sněhurčiny macechy, letěla velice ležérním způsobem. Nohu přehozenou přes nohu a ďoubala se v nose.
Po třech hodinách se ti, jež drogy brali, stejně jako ti, co drogy nebrali(asi dva testralkrálíci) počali ubírat ke stejnému závěru: proč nejsme radši u dealera?
Autor se rozhodl poskytnout všem čtenářům obraz toho, co se dělo právě u onoho dealera:
"Teda, to je nějakej spešl recept ne?" pochutnával si Sirius.
Kentaur v květované zástěrce nenápadně šťouchl do Petra, ocasem odehnal hejno přiblblých much, co sežraly drobečky z koláčků( :D ) a obrátil se na Siriuse s mateřským úsměvem: " Jen si dej, broučku."
Black si nevšiml zdrogovaného Petra, který značně klimbal a střídavě se mračil a smál.
Sirius měl totiž oči jen pro koláčky.
Pro ty domácí koláčky.
Na ty koláčky si vezme recept.
"Dáte mi teda ten re.." Hlava se mu zatočila tak náhle, až sebou majzl o desku stolu s ubrusem z lučního kvítí.
Praštil se a zůstal nehybně ležet, zatímco kentaur si mnul ruce.
Teď se vrátíme ke skupince č.2
Jack si urovnal svůj klobouk, vypadal fantacticky jako vždycky. V jedné ruce láhev rumu. Černě namalované oči a ty báječné nekopírovatelné pohyby.
"Jack Sparrow?" řekla jsem.
"Kapitán Jack Sparrow." opravil mě.
"Bezva, máte tady někde Černouv perlu?"
"Momentálně kotví na konci světa." odpověděl a napil se rumu.
"S vámi až an konec světa.." zazubil se na něj autor...Autor? Moment! Tohle nemá být scénka č.2...Došlo k chybě. K chybě v Matrixu.
Tak znova:
Jak jásali, když konečně přistáli! A jak nadávali, když..
"Sakra, kde to jsme?" naježila se Evansová.
"To je Prasečí hlava!" zavětřil James, který sice nic neviděl, zato ucítil prasečí chlív.
"Tak-jdem- dovnitř!" ztěžka rozhodl Remus a jal se dalšího blití.
Rozrazili dveře a vypadali jako nějaká hooodně vypracovaná americká jednotka. Dobře..tak vypadali přinejmenším jako dementi.
Tím spíš, že Prasečí hlava byla prázdná.
Znervózněli.
"Čus baby," vykročil lord Voldemort ze závěsu," právě jste se stali mými zajatci."
Pak zmerčil Jamese:" Vida, uhlí v kamnech dohasíná..."
Lily sdělila svým společníkům:" Náš život závisí na rychlé akci Siriuse a Remuse."
To ale ještě netušila, že jakákoli možná rychlá akce od těch dvou, je témeř nemožná. Ráno se probudili celí malátní dva kilometry od onoho srubu a Petr pajdal. Bolel ho zadek.
Co se stane příště?! Zachrání Sirius a Petr skupinu č.2? Obelstí Voldemorta? Co dělá Voldemort v Prasečí hlavě? Bude zachráněn uhloJames?
UŽ V PŘÍŠTÍM DÍLE!!!!!!!!!

Balada dvou (slash)-část druhá

26. června 2008 v 18:04 | Nakuta a Agnes:D:D
Sirius: Slepě jsem se k němu blížil. Proč slepě? Protože jsem měl zavřené oči. Ale ono to nebylo jen tím. Mohl za to nějaký zvláštní cit. Něco, co jsem dosud nepoznal... Snad láska? Vzpomněl jsem si na Jamese a jeho slepou oddanost Lilyan Evansové. Chovám se snad jako James? Bezhlavě? Asi ano... Miluju Remuse. Přiznávám. Když si přiznám to, co cítím, je to hned všechno snažší. Anebo ne? Blížil jsem se se zavřenýma očima a už jsem si myslel že uhnul. Že tady naslepo trapčím a zděšený Remus utíká zpět do Bradavic. Na malou chvíli jsem chtěl trhnout hlavou. udělat z toho šarádu. dělat, že se nic nestalo... potom jsem na tváři ucítil Removu ruku. Pomalinku klouzala po mé tváři až ke krku.
Otevřel jsem oči a usmál se na něho. Co se to tu děje? Tohle nejsem já. Tohle nejsme my... Srdce mu divoce bije. Já jsen navzdory situaci celkem klidný. Rozpačitý, ale klidný... Zato kalhoty mi pomalu ale jistě začínají být pomalu těsnější a těsnější. Tohle není možné... Tohle se nesmí stát... Měl bych se zvednout a odejít. odejít pryč a dělat, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Něco málo se stalo a já to teď poseru dočista... Překonávám zbývající vzdálenost a jemně jsem se dotýkám jeho úst. Nejdříve se setkávají naše dolní rty. Na okamžik. Rozpačitě. Jenom se o sebe otřely.
Ale já to nevzdávám... Přitahuji si ho za kravatu a polibek prohlubuji. Mooneyho premiéra. Každý z nás si ji asi představoval trochu jinak... Levou rukou mi zajíždí do vlasů a pravou rukou mě objívá okolo krku. Líbám ho rozvášněně. Jako žádnou holku před ním. Remus je nejlepší... Remus je můj... Rema miluji... ale to, co tu děláme je absurdní. Směšné. Nemyslitelné. pohoršující...ale zároveń krásné. Žádný polibek mě nikdy nevzrušil tolik jako teď. Nikdy jsem nebyl tak napnutý jako teď. Rem se pomalu přesouvá na můj klín a já cítím, že je na tom obdobně. tohle nedopadne dobře...
Remus: Otře se o mé rty těmi svými a je to jako dotyk motýlých křídel, jako pohlazení peříčkem..Je na vážkách, neví co dál. Sleduji jeho nejistotu a mně samotnému hlava třeští. Co jen to proboha děláme? Směšné...ptám se Boha a přitom na něj nevěřím. Pokud existuje Bůh, tak proč mne pronásleduje celý život vlkodlačí prokletí? Nevím,v co věří Tichošlápek, ovšem oba věříme v tuhle chvíli, v tuhle chvíli a nemyslíme na následky. Přitahuje si mě za kravatu, opatrně, jemně. Poznám, že mi nechce ublížit. Nikdy nechtěl. Právě za to ho miluji..Miluji?! Copak se moje city docela pobláznily? Nemohu milovat Siriuse, mého kamaráda. To prostě nelze. Prohloubí polibek a já poznám, že lze. Že lze milovat Jeho. Levou rukou mu zajedu do vlasů. Pravou ho obejmu kolem krku. Je tak krásný, tak opatrný a zároveň rozvášněný! Ještě nikdy jsem v jeho očích neviděl takovou zběsilou touhu.Neděsí mě, vůbec ne. Je to fascinující! Přesouvám se na jeho klín. Vždycky jsem byl menší a slabší než on, možná právě to ho vzrušuje, jak vzápětí pocítím. Kalhoty jsou mu těsné. Děje se něco nemyslitelného, ale moje tělo je silnější než já. A Sirius to ví.
Rem mi polibek opětuje...snad nikdy jsem nebyl šťastnější... Jsem šťastný proto, že jsem s ním, nebo proto, že on to zřejmě cítí stejně? Nevím. Snad od každého trochu... Je mi jasné, že jsme zašli příliš daleko. Daleko za hranice kamarádství. Už se to nedá vrátit zpět. Ale teď toho nechat by byl hřích. Byla by to škoda. Už nikdy by se to nemuselo opakovat. A tak využívám této chvíle. Využívám jí k tomu, abych zašel ještě dál. Abych zažil něco více než jen polibky. Jsou krásné...ale nestačí. Probudily ve mně touhu, ale nedokáží ji ukojit... nevím, jak Rem zareaguje. Možná se zalekne. Možná jdu na všechno moc rychle. zbrkle. Bezhlavě...
Rozklepanou rukou mu rozepínám pásek a snažím se nemyslet na následky... Rem sebou trhá a zděšeně se mi dívá do očí. Jako by až téď pochopil vážnost situace. Jako by až teď pochopil, že není návratu zpět....
Remus: Je šťastný? Je opravdu šťastný? Doufám, že ano, neboť já se cítím být šťasten, jak se naše rty jemně dotýkají,jak jazykem toužebně prozkoumává moje ústa. Tělem si projede vlna vzrušení, stejně jako jemu. Aniž by se předem ujistil, jestli může, rezklepanou rukou mi neobratně rozepíná pásek. Trhnu s sebou a vyděšeně se mu dívám do očí. Je to můj kamarád, můj kamarád Poberta! Najednou mi dojde, co tu děláme, dojde mi celá ta hloupá situaci. Mám chuť znovu brečet. Co jen jsme to udělali, nebo se chystáme udělat? Zadržím jeho ruku, s jakou chtivostí mi rozepíná knoflík u kalhot. Ne! -říká můj pohled pevně. Nesmíme to nechat zajít příliš daleko. Opatrně slezu z jeho klína, z jeho výrazu nejsem schopen nic vyčíst. "Není to správné.." vydechnu a odhrnu si špinavě blonďaté pramínky vlasů, jež mi padají do očličeje. "Není to správné.." opakuji.
Sirus: Zadržel mě. Jak moc jsem doufal, že to udělá...Ale nadruhou stranu jsem si moc přál, aby mě nechal zajít ještě dál... Jak je bláhový, když si myslí, že se dá všechno vrátit zpátky. Jak je bláhový, když si myslí, že zapomene... Snaží se rozluštit můj výraz. Můj nečitlený výraz. Můj kamenný výraz. Chci ho vytrestat. Nechat ho v nejistotě... Slyším ho, jak říká, že to není správné. Jako by to nevěděl odzačátku... Proč mi dával marné naděje? Proč? ,,Není to správné, ale je to tak. Je to krásné. Je to omamné. Chutná to jako zakázané ovoce. Je to zakázané ovoce..." odpověděl jsem mu úvahou, na tváři stále majíc kamenný výraz.
,Tak běž...na co ještě čekáš?" obrátil jsem se na něho. V očích se mu zračila nerozhodnost. Nechávám ho dusit ve vlastní šťávě. dělá mi to dobře. nevím proč, vždyť ho přece miluji. Možná proto, že jsem ješitný. Moc ješitný a tvrdohlavý...nesnesoucí špetky odporu.... jsem zamilovaný odmítnutý blázen. To jsem teda dopadl... Zatímco jsem se zaobíral vlastními myšlenkami, Rem bojoval sám se sebou. Dal jsem mu na výběr. Teď nebo nikdy...já nebo nikdo... Odejít nebo zůstat... Sleduji jeho kroky vedoucí ke dveřím. Zabořím se ještě hlouběji do pohovky. Uvědomuji si, že jsem moc spěchal. Že jsem moc spěchal a všechno zkazil. Ale má pýcha mi nedovolí ho zastavit a omluvit se. Místo toho zírám na vzdalující se záda mého přítele....jenom přítele? Hypnotizuji ho pohledem a přeji si, aby se otočil. Aby zůstal. Abychom začali znovu.... nic neříkám. proč taky?
Rozhodnout se musí sám. Bude to jeho volba. nechci ho do ničeho nutit...a přesto doufám, že se vrátí...ach já bláhový cvok! Na okamžik se zastavuje ve dveřích jako by váhal. Upřímně doufám že váhá... Zčistajasna se otáčí a pronáší slova, která změní celou situaci. Slova, která byla jasná odzačátku.,,Nic nejde vrátit zpět. Kostky jsou vrženy...a já budu následovat hlas svého srdce..."
Remus: Ve tváři má vepsaný téměř kamenný výraz. Tváří se nepohnutě. Váhám. Co dělat? Jednou jsem četl zajímavou knihu..-Být či nebýt? Ptal se autor. Toť otázka. Otočím se. Otočím se a odcházím, opouštím ho. Svého kamaráda. Kamaráda? Ptám se sám sebe posměšně. Miluji ho, miluji a on to vycítil, vycítil tento spanilý cit z polibků, jež jsem mu věnoval. Jeho pohled, zabodnutý v mých zádech, pálí mě a přímo vybízí k nějakému činu. Neodhodlám se. Neodhodlám? Najednou jsem si jistý. Je snažší vzplanout, ale rozumnější počkat. Sirius by se mnou jistě nesouhlasil. Slovo rozumnější nejspíš jeho slovník neobsahuje. Zastavím se a pohlédhu do jeho bouřkových očí, naposledy, ačkoli to není naposledy napořád. Je to naposledy tohoto večera, téhle noci a to možná bolí tím víc. "Nic nejde vrátit zpět. Kostky jsou vrženy...a já budu následovat hlas svého srdce." řeknu pevně. Je to jakési ujištění, příslib do budoucna. Na svých rtech ucítím ty jeho. Sladkou chuť Siriusových úst. Jsem šťastný, že jsem mu ten příslib dal. Patří nám oboum a vždycky nám patřil."Miluji tě!" křikne za mnou odevzdaně. A tohle vyznání mě ujistí. Ujistí o všem.
Sirius: "Miluji tě!" křičím za ním a chápu ho. Chápu, že chce počkat. Bude to rozumější. A dal mi naději. Naději do budoucna. Naději, že jednou podlehne. A já se postarám, aby to bylo už brzy....


Balada dvou (slash)-část první

26. června 2008 v 18:01 | Nakuta a Agnes:D:D
Lidičkové, máte tady slash..nevím, možno je to slátanina, možno ne...mně se to líbí:D Psali jsme to s Agnes po Icq.. Docela jsme si s tím vyhráli...Agnes představuje myšlenky Siriuse a já jsem "myšlenky Remuse"... Na to, že to je můj první slash, mě to fakt bavilo..Nevím, jakej vy máte na slash názor..já mám ráda příběhy o lidský povaze a o citech a myslím že dva do sebe zamilovaný kluci maj těch citů dost...hotovou explozi..tudíž z tohohle hlediska je slash rozhodně zajímavej:):) Nelíběj se mi slashový příběhy, co jsou jen o sexu, žádnej příběh, žádná láska...
Tak dost mýho kecání, doufám, že si to přečtete a okomentujete...

Nakuta:P

P.S. Jak si to tak pročítám, tak to na mě jako slash moc nepůsobí..spíš romantická ťuťu ňuňu..:D-slavní autoři tohoto tématu snad prominou...

Remus seděl v chroptící chýši o rukama si objímal kolena. Byla noc...sice ne úplněk, ale Remus tu chtěl dnes být...něco ho sem táhlo. Snad pocit viny za to, že každý měsíc pravidelně ubližuje svým přátelům...nebo možná jenom potřeboval být sám... seděl a naslouchal kapkám deště bubnujících o slaměnou střechu. najednou uslyšel jiný zvuk. A ten zvuk nepocházel zvenku...někdo se sem blížil tajnou chodbou...
Remus: Přemýšlím, přemýšlím o svém životě. Jak jen jsem zhřešil, že se teď měním každý měsíc ve stvůru? Jak jen jsem zhřešil, že jako vlkodlak mám chuť ublížit svým přátelům? Zabít, trhat..Zničit jelena, krysu a...a psa. Z očí mi tečou slzy. Njehorší je, když ublížím Jemu..to On mě vždycky chrání, to On se vrhá mezi Jamese, Petra a moje ostré zuby a drápy..Nechci, aby trpěl. Ne On..prosím. Pláču jako malé dětsko. Mám strach, strach z ničeho a strach ze všeho. Strach ze sebe. Slyším kroky. Do Chroptící chýše někdo vchází. Moje uplakané oči rozeznávají postavu. Kdo jen to je? Srdce mi vynechá jeden úder, když ke mně kleká on. Sirius.
Sirius: ,,Moony?" zkusil jsem to. nechápu proč brečí. Remus nikdy nebrečí. on je vždycky ten sarkastický, co má nadhled...ale teď tu sedí sám...a tečou mu slzy. Jestli zjistím, že mu někdo něco udělal, tak ať si mě dotyčný nepřeje. Jenom aby to nebyl dotyčná...zašeptal mi hlásek skrytý až v samém nejskrytějším závitu šedé kůry mozkové. Ale co mám teď dělat? Nevím, jak se v takovýchto situacích chovat... Už mě zaregistroval...ale tváří se tak nějak...divně...jinak než normálně...tak nějak bolestně...ale má takový nevinný výraz... Na co to myslíš? Okřikl jsem se v mysli. Co se to s tebou děje? Remus je kámoš! Co blbneš? Remus je kámoš...hodně dobrý kámoš... A já cítím, že nemohu sledovat, jak trpí...trhá mi to srdce. Co kdybych si k němu sednul a obejmul ho? Holky to přece tak dělají... Už jsi jako holka....zhnusil se ten protivný hlásek v mé hlavě...ale k čertu s ním... Posadil jsem se vedle Rema.
Remus:Nepodívám se mu do očí, nebylo by to fér. Je nejistý, vím to, neví, jak se zachovat. Já též ne. Co se to se mnou děje? Jak je to dlouho, co jsem naposledy plakal...a tenkrát jsem se tak styděl, že jsem hlavu zavrtal hluboko do polštáře. Teď brečím, jako malý kluk, kterému sebrali hračku a nemám nutkání před Ním svoje slzy schovávat. Konečně se odhodlám a zvednu k Němu obličej, který je brázděn slanými potůčky. Dívá se na mě, nejistě, ale dívá. Jak sedí vedle mě, je krásný, napadne mě. V duchu se mírně okřiknu, napomenu se dosti chabě. Má krásné šedé oči, připomínají mi chladné podzimní noci, noci, kdy jsou bouřky. Bouřky stejně jako lidi schvácené touhou. Je to, co k němu cítím, doopravdy touha? Opatrně se usměji, ten úsměv je spíš hořká beznaděj. Kdybys jen věděl, Siriusi..já sám nevím, co se to děje.
Sirius: Konečně se na mne podíval. Obličej má zmáčen potůčky slz. jak se k němu mám sakra chovat? U kterékoli děvky na této školy by stačila malá pusinka...ale dát Removi pusu....to nejde... Děsím se vlastních myšlenek. Upřímně se jich děsím. Ale ony jsou jako vodopád. Zahlcují mi mysl, šeptají mi, jak je rem roztomilý...jak je krásný...jak je nešťastný... Strašně moc bych mu chtěl pomoci. Strašně moc bych chtěl být mu blízko...být mu oporou... Ale to přece nejde! Remus je můj kamarád! Na co tu pořád myslím? Hledím do těch medových skelných očí a přeji si, abych sem nikdy nepřišel. Abych v sobě nikdy neobjevil toho druhého Siriuse. Abych neznal své touhy, svůj chtíč... Nemůžu zničit naše přátelství kvůli chvilkovému pomatení mysli...nemohu... Ale asi to nevydržím. Je tak blízko...stačilo by se jen naklonit... Co se to se mnou děje? Reme, co to se mnou děláš? Proč tě nemůžu jen chlapsky poplácat po zádech?
Remus: Ta sprška citu v jeho pohledu mě děsí. Ty sprška citu v mém pohledu, musí děsit jeho. Ale co když si to namlouvám? Přišel jen z povinnosti, z povinnosti přítele, kamaráda. Copak bych chtěl víc? Remusi, prober se, prober se..Prosím sám sebe. Leč nepomáhá mi to. Sirius mi taky nepomáhá. Pramínky uhlově černých vlasů mu padají do obličeje, jsou jako plameny, plameny ohně. Jestli se mě dotkne, nejspíš se spálím, shořím. Ale on nic nedělá a ani neudělá. Jsem naivní. Proč by měl cokoli dělat? Má na každém prstě holek, kolik by chtěl. Je to hvězda, hvězda, zatímco já jsem jen hloupá obět Měsíce. Jeho oči jsou tak hluboké! Nejde vyjádřit slovy, jak moc se v nich ztrácím. Dost! Pocítím touhu ublížit si, ublížit sám sobě za to, co se to se mnou děje. Za to, co se mnou provádí blízkost jeho těla...Odvrátím svůj pohled. Nevydržím to. Kéž by odešel! Rychle, než se stane nějaká hloupost. Odejdi, prosím! Další příval slz mi máčí řasy...
Sirius: Proč tě nemůžu jen chlapsky poplácat po zádech? Proč mám chuť tě políbit? Děsím se toho. Děsím se sám sebe. Děsím se svých činů. Děsím se toho, co chci udělat. Děsím se toho, co udělám. A já to udělám... Proč jen brečíš ještě víc? Chci ti pomoci, ale ty se chováš, jako bych za všechno mohl já. Nemluvíš. Mlčíš. Jen v tvém pohledu je znát exploze citů. Citů, kterým nerozumím. Citů, které nechápu. citů, které neznám. Pohledem tkvím na tvých rtech. bože, kdy by si byl pomyslel, že Sirius Black bude romantická duše! Ale stalo se...a můžeš za to ty... proč já? proč ty? proč my? Proč teď, proč tady? proč se právě chystám zničit naše přátelství kvůli chvilkovému pomatení mysli? Proč se chystám zničit tvoji důvěru? Proč to chci udělat? Proč? protože něco cítím. něco, co jsem ještě nikdy nepoznal. je to víc než jen touha, než chtíč... A poznal jsem to tady - v polorozbořeném baráku, který bičují provazce deště. poznal jsem to díky tobě... Políbím tě...zničím náš vztah...ale udělám to... Pomalu se blížím k tvé hlavě. dávám ti prostor, abys mohl uhnout. Ale ty to neděláš. jen mlčky zkoprněle sedíš a koukáš. nechci zpytovat tvůj pohled...a tak raději zavírám oči.
Zavírám oči, protože se bojím toho co uděláš. bojím se toho, že uhneš. bojím se toho, že zůstaneš sedět. Bojím se...
Remus: Chvěji se. Vím, že to udělá. Je cílevědomý, většinou ví co chce. Většinou...Nyní to neví, stejně jako já je jistě zmatený. Často ani nemyslí na následky. Celý Sirius. Hvězda. Moje hvězda. Ach Siriusi...Tolik ti toho chci říct, tolik, jenže projednou nemám slov. Vzpomenu na Jamese, na Petra...na naše kamarády. Nemůžeme zničit naše pouto, nemůžeme nás zničit. Siriusi, ty mě nemůžeš zničit. Obrátím k němu hlavu a chystám se říct, jak je celá situace bolestně fádní..Chystám se říct něco hloupého, třeba, že půjdeme na večeři...Ale neřeknu nic. Dotknout se jeho tváře...Mám takovou chuť dotknout se jeho tváře! Pomalu se blíží k mojí hlavě, dává mi šanci na únik. Ale já jen mlčky sedím, neschopen slova. Jen se dívám. Nevydrží můj pohled a zavře oči. Nejspíš se bojí, možná ještě víc než já. Přiblíží se. Ještě o kousek. Přivřu víčka, slzy se mi chvějí na řasách a prozrazují moji nervozitu. Pak ve mně cosi exploduje. Nevydržím sledovat jeho ostré rysy, zároveň jemnou tvář. A rty. Jak asi chutnají? Vztáhnu k němu ruku a konečně se ho dotku. Spálí mě přesně tak, jak jsem čekal. Hořím. Srdce mi bije jako o závod.
"Siriusi.." zašeptám konečně. Otevře oči. Myslí na totéž? Tohle není kamarádské pohlazení. Konečky prstů přejíždím jemnou pleť. Usměje se a zkrátí vzdálenost mezi námi. Musí cítit, co já. Musí to cítit! Dělí nás od sebe pár centimetrů. Tep se mi zrychluje. Moje srdce bije tak zběsile, až se bojím, že mi vyskočí z hrudi. Jsem přesvědčen, že ten tlukot Tichošlápek musí slyšet.

1.kapitola: Ráchel v rodinném sídle

22. června 2008 v 17:28 | Nakuta(já) |  Mé milované vlče
Všimla jsem si, že k téhle povídce jsem napsala zatím jen prolog, což mi přišlo líto a zároveň jako projev nevděku..Chudák povídka, jednou se ji rozhodnu psát a pak nepřidám kapitolu..I ty nevděčná Nakuto! Přátelé, rozhodla jsem se, že se téhle povídce budu věnovat častěji...snad se vám bude líbit:)
Váš Autor
P.S. Mám z téhleté kapitoly špatný pocit, asi za moc nestojí...

Připadalo jí, že roky plynou, aniž by ji nějak poznamenaly. Jistě, měnila se. Její tělo teď bylo spíše ženské, duševně byla dokonce i vyspělejší, než se na patnáctiletou dívku hodí. Ale copak je to za život, trávit ho v sídle Lestangerů, kde je přes většinu času nalezlá společnost jako Malfoyovi, nebo Blackovi? Copak je to za život, mít svoji vlastní učitelku, nechodit do školy jako ostatní děti? A copak je to za život, nemít v patnácti letech žádné kamarády a...nepotkat lásku? Vzpomněla si na výrazné modré oči, jež ji pronásledovaly ve snech. Byly krásné, bolestné..A často jí myšlenka na ně pomohla překonat utrpení, které nazývala "čistokrevnost." Nemohla pochopit, proč se na ni klade takový důraz. Otec, doslova posedlý čistou krví, snášel dceřino nepochopení zle. Když jednou projevila nepochopení před Abraxasem Malfoyem a Theodorem Williamem Blackem, otec ji ztrestal kletbou, jež se nepromíjí. Bolest nesla hrdě.
"Ááááá..." vythl ji z rozjímání ženský řev, který doléhal až k ní do pokoje.
Ráchel poznala hlas své učitelky, kterou oslovovala "madame."
"Uklidněte se milá paní." doléhal k Ráchel chladný a temný hlas jejího otce, který zněl jaksepatří výhružně.
"Vy...vy! Chcete mě vyhodit, po tolika letech, co jsem u vás strávila..jste.."
"Jsem usoudil, že už toho vašeho stravování na náš účet bylo dost." odpověděl pan Lestanger nepohnutě.
Ráchel si na učitelku docela zvykla. Byla to žena přísná, ráda sázela na svoji důležitost, ale i přes to všechno se ji dívka za tu spoustu let naučila brát jako svoji opatrovnici... Učitelčin hysterický výstup a krutě lhostejné chování jejího otce však vykouzlilo posměšný úsměv na jejích rtech. Rozhodla se ve vteřině. V rychlosti přehodnotila svůj odraz v zrcadle. Výška...průměrná. Postava...Svoji postavu si prohlížena lehce ironicky. Domácí skřítek Tuffy, což byl kromě ní jediný člověk v domě,jež nebyl posedlý čistou krví, Ráchel pokaždé s úklonou vyvracel tvrzení, že je tlustá(-jojo, ani v kouzelnických knížkách se člověk nevyvaruje puberťaček..).
"Voplácaná.." zamračila se Ráchel, přičemž dala důraz na písmeno v. Bříško ani po zatáhnutí nebylo ploché(-Autor zde zmínku o oplácaných holkách uvádí schválně,neboť ho na nejvyšší míru štvou postavy, které jsou "prostě dokonale hubené",což je podle mě dosti velká diskriminace pro nás, co nejsme "prostě dokonale hubené.")
"Abghrr.." zamumlala Ráchel nespokojeně, ale rozhodla se to neřešit.Koneckonců, stejně byla uvězněna v sídle Lestangeových nejspíš do smrti, nebo aspoň do doby, než budu nucena vzít si za muže někoho z Malfoyů, či Blacků.
"To si tedy pomůžeš." zasmálo se zrcadlo chraptivě.
"To si teda pomůžu.." přitakala odevzdaně. Byla to hezká dívka, měla velké šedé oči, jež zdobily její lehce opálený obličej. Plné rty a výrazné rysy, jimiž dělala tak trochu čest svému příjmení. Když se předklonila, nebo otočila hlavu, tak jí neposedné pramínky špinavých blond vlasů padaly do tváře a ona je ledabylým způsobem odhazovala(-bylo to stejné gesto, jaké používal Sirius,což Ráchel nevěděla, protože ho neznala..Jojo,rodina Blackova ho po návštěvách zrovna netahala..asi se s ním nechlubili).
Ráchel vyšla ze svého pokoje, mířila skvostnou chodbou orámovanou obrazy s jejími předky. Čím víc se blížila k prostorném odpočinkovém pokoji, tím byly hlasy hádajících se lidí zřetelnější. Nu hádajících..její otec byl podle všeho tak vzrušivým elementem,asi jako němý koberec. A když už ho něco opravdu vytočilo, vytáhl hůlku(-těžký kalibr) a tiše s ní mávl. Poté stejně nepohnutě přihlížel bolesti těch, jež se mu protivili.
"Kde je matka?" zeptala se dívka, když vešla do místnosti.
"Á, tebe zrovna hledám." otočil se k ní pan Lestange a nevšímal si ukřivděných pohledů učitelky. "Kde je matka?" zopakovala a rozhlédla se kolem se zájmem. Málokdy se stávalo, aby byla paní Lestangeová mimo domov.
"Je s Rodolfusem na návštěve u Rabastana..." vysvětlil, aniž by jí pohlédl do očí. Rabastan s Rodolfus byli její starší bratři, o kterých nemluvila zrovna nadšeně. Rabastan byl dvaadvacetiletý posluhovač pána zla, žil v malé vilce v centru Londýna a do sídla Lestangeů zavítal málokdy. Oproti němu Rodolfus, který sice mířil ve stopách bratra chodil stále ještě do Bradavic, ačkoli měl letos nastoupit do sedmého ročníku. Byl zasnouben s Bellatrix Blackovou. Ráchel se často dožadovala vysvětlení, proč ona do Bradavic nemůže. Otec se neobtěžoval odpovědět, naproti tomu matka tvrdila: že takové místo není vhodné pro slušně vychované panny. Tečka.
"Tvoji bratři mi dělají radost." pokýval pan Lestange zamyšleně hlavou. Dívka s sebou trhla, ale moudře neřekla nic.
"Ehm, pane, tuším, že jsme byli uprostřed debaty." ozvala se učitelka.
"Vážně?," protáhl pán domu," naopak, já již domluvil. Jste vyhozena." Učitelce se roztřáslo chřípí. "Já..j-já.."
"Vy! Sbohem.." luskl prsty a vzápětí se objevil Tuffy, který vykolejenou ženu chytil za ruku a táhl ji ke vchodovým dveřím. Nejspíš ji měl vyrazit násilím, ovšem nebylo tomu třeba. Schytala ránu pod pás(-obrazně řečeno, že) a tak bude nejspíš ještě hodně dlouho mimo...
"Co to má znamenat otče?" zeptala se Ráchel ohromena bezdůvodným vyhazovem.
"To znamená, že prvního září nastoupíš do Bradavic. A připrav se, že budeš dělat čest svému jménu. Jinak-si-mě-nepřej." sykl.
Ráchel nevěděla, co říct.

Nemít

20. června 2008 v 17:20 | Nakuta(já)
Cítit. Cítit chlad. Cítiš chlad. Klepeš se zimou, zimou, ty lidský červe. Tápeš kolem sebe. Hledáš záchytný bod. Žádný tu není. Ten chlad ti svírá plíce, málem již nejsi schopen se nadechnout. Ach Bože! Modlíš se k němu bez špetky víry. Hříšníku.
Ztracený. To jsi přesně ty. Tak ztracený.
"Mám strach.." křičíš. "Strach.." šeptáš a propadáš se do mlhy.
Zoufalství. Vkrádá se ti do hlavy. Vkrádá..Vlastně nejde po špičkách,nezeptá se, ale bezcitně tě uvrhne do děsivé nemožnosti cokoli dělat.
Rozžhavené uhlíky by ti tolik neubližovaly. Sklo a pořezané tělo by tolik nebolelo. Proč tohle?
Slza ti sklouzne z oka, vyloupne se na tvoji tvář, jako potůček. Jako potůček padá k zemi a mizí, dotýká se ničeho. Promneš si víčko, ucítíš mokré řasy. A pak už bez přestávky pláčeš.
Dost. Bez lítosti. Vždycky je naděje.
Hlásek v tvé hlavě se škodolibě ptá: I po smrti?
Tiše! Tiše! Zběsile kroutíš hlavou. Není, není, tohle není konec!
"Copak to je konec?" vydechneš, když spatříš ji.
Není zlá, ale ráda si zahrává s živými. Sobecká. Ukradla tě zrovna v téhle chvíli, kdy nezbyl čas cokoli říct.
"Dej mi šanci." zaprosíš.
Plášť se jí zavlní, když ti bez ostychu pohlédne do tváře.
"Dej.." chraptíš, jak pevně tě svírá.
Neodpoví, sleduje tvoje trápení, tvůj odchod. Její náruč je ti otevřená. Tak nějak chladně, bez citu.
Třeba musí, třeba nechce.
"Šanci.." špitáš naposledy. Vzduch kolem ztěžkl, ačkoli není nasycen možností na útěk. Je těžký jejím dotykem.
Opět neodpoví. Usměje se. Sama pro sebe. Je to smutný úsměv, možná ji taky kdovíjak netěší její poslání.
Choulíš se v jejím obětí, nepustí tě.... Smrt ti žádnou šanci nemůže dát.

A víno bylo rudé

16. června 2008 v 11:38 | Nakuta(já)
Kráčel podél zdi. Kráčel podél zdi, protože nenáviděl světlo zaprášených lamp, které nemilosrdně odhalovaly jeho tvář okolnímu světu. Svět. Co je to svět?
Kulhal. Kulhal tak dlouho, až tato fyzická vada přešla v přirozenou podmínku života. Ubohého života, jak sám se smíchem často říkával.
"Ubohého života.." řekl a toho večera se nesmál.
Jeho srdce svíral žal, byl to však jeho žal. Nikdo z lidí, co znal, neměl právo jeho trápení poznat. Netrpěl sebelítostí, ale s jistotou věděl, že by ho nepochopili.
Dokulhal k domu s oprýskanou omítkou, domu bez lamp, což byla asi jediná výhoda toho stavení.
Zaklepal bezmyšlenkovitě.
"Heslo!" zašeptal ostrý hlas.
"Ztracený život." odpověděl a připadalo mu, že heslo docela vystihuje zrovínka jeho život.
Dveře se otevřely.
"Jen vejdi." protáhl muž sedící v křesle zády k němu, v ruce sklenku s vínem barvy rudé.
Nedůvěřivě pohlédl na plameny dohořívající v krbu.
"Něco ti povím.." začal muž a ležérně sledoval rudou.
"Nic neříkej!" zarazil ho kulhavý rázně," nemám zájem poslouchat ty tvoje svatouškovyský kecy..Co po mně chce?"
"Chce tebe." vysvětlil sedící a zívl, nebyl však vůbec unaven.
Kulhavý znejistěl.
"Mně nedostane." řekl pak rázně a měl se k odchodu.
"Nedostane?" zeptal se výsměšně jeho společník.
"Ne tak, jak by si představoval."
Kulhavý za sebou vztekle zabouchl dveře. "Ubohej život.." mumlal si pro sebe.
Muž líně odložil sklenku vína a zaposlouchal se.
"Avada kedavra.."
Dokázal si docela dobře vybavit, jak kulhavý padá k zemi se široce rozevřenýma očima.
Vybavil si jeho tvář.
Kulhavý krok.
Ubohý život.
Jeho sílu.
"Pro jednou tě nedostal..." zamumlal Severus sám pro sebe a obrátil do sebe obsah sklenky.
Zmanení zla se té noci objevilo v jeho ulici.
Kulhavý nevstal.
Pán zla zuřil.
............a víno bylo rudé.

1.kapitola:O samotě na samotě?

14. června 2008 v 17:19 | Nakuta(já)
Válím se na pohovce, která má už nějaké ty roky za sebou a rvu do svého žaludku čokoládu. Po velkých kusech, pusu mám plnou k prasknutí, tak proč mi sakra není lépe? Máma buší na dveře, buší na dveře obýváku, kde jsem se zamkla a nemilosrdně ji nehodlám pustit dovnitř. Mohla jsem se sice zabarikádovat u sebe v pokoji, ale tohle je podle mě lepší. Lepší pro ten efekt.
"Ale no tak Ino, otevři přece! Tímhle se nic nevyřeší!" domlouvá mi. Dokonce mi říká Ino, což se moc často nestává. Máma zastává názor, že když už se jednou jmenuji Karina, nemám na nějaké zkratky právo. V tomhle je vážně zastaralá.
Strčím do pusy další kousek oříškové a snažím se zavrtat ještě hlouběji do pohovky. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdybych se propadla. Třeba i do pekla. Koneckonců, když existuje peklo na zemi, tak proč by pod zemí nemohlo být fajn? Ohřívala bych se, žádné otravné vyhlídky na nějaké pitomé stěhování. Měla bych vyhlídky leda na opalování. Páni, já bych měla barvičku!
Jenže v tuhle chvíli nemám na opalování náladu, nemám totiž náladu na vůbec nic. A může za to moje máma a její "fantastické" řešení.
Jen si to poslechněte. Chce po mně, abych se na "nějaký čas" nastěhovala k tátovi. Pchá. Je zlá, zlá, zlá! Bydlet s člověkem, který nás obě před dvěma lety opustil. Ze dne na den. A navíc kvůli nějaké o čtyři roky starší káče než je on, která sama má dvě děti. Jak mi to bylo líto tatínku!
Máma vždycky tvrdila,že za rozvod mohli oba dva. To jí šlechtí, jelikož podle mě za to mohl táta. To on se na nás vykašlal, rozvrátil mi rodinu. Zničil naději na šťastný rodinný život. Komu teď děláš palačinky s povidly tatínku? Ha? Komu spravuješ kolo? Vlastní dceři rozhodně ne. Radši se věnuješ nějakým cizím spratkům.
Máma se s ním dohodla, že se může se mnou scházet každý týden. To zrovna. Nemám chuť ho vidět, ani po těch dvou letech. Jednou jsem ho s kamarádkou Annou potkala v cukrárně ve městě. Dávali jsme si zrovna pohár, borůvkový pohár, když procházel ulicí za sklem. Neviděl mě, ale já cítila, jak ho nenávidím. Pohár letěl k zemi. Všude kolem se válely střepy, ale ty nejhorší střepy zavinil on. Rozbil to, co jsme měli.
"Nikam nepojedu!" zakřičím, jakmile spolknu Milku.
"Ino..uvidíš..jinak to nejde. Broučku, k babičce nemůžeš, stará se o nemocnou tetu. A já prostě musím letět!" mluví na mě jako na mimino.
"Nikam nemusíš letět!" zaskučím a převalím se na druhý bok. Pohled mi padne na moje ne zrovna plnoštíhlé břicho. Máma je kačena, kvůli ní mám depku, kvůli ní jím čokoládu a kvůli ní budu za chvíli jako sud!
"Ino," řekne a já poznám, že jí dochází trpělivost," víš moc dobře, že do té Asie letět musím. Je to důležité pro moji kariéru…"
"Takže nějaká podělaná kariéra je pro tebe důležitější než já?" vztekám se.
"Víš dobře, že to tak není! Tady jde o něco úplně jiného.."
"To by mě teda zajímalo o co, maminko." Protáhnu jízlivě a smetu obaly od čokolád na podlahu. Co na tom?
"Otevři a v klidu si o tom promluvíme.." doprošuje se. Pchá!
"Jako předtím?" zeptám se ironicky.
"Předtím jsi ty utekla jako malá usmrkaná holka a zamkla se v obýváku." Oplatí mi podrážděně.
Zkousnu si ret. V tomhle má pravdu. Ani jsem si neposlechla všechno, co mi chtěla říct a schovala hlavu do písku jako pštros, resp. do tabulky čokolády.Ale copak by jste na to řekli vy, kdyby váš vaše máma chtěla poslat k tomu..k tomu..chlapovi?
Zaváhám, ale pak se přece jen zvednu a jdu jí odemknout. Křečovitě se na mě usměje.
"Panebože Karin, ty vypadáš! Tys brečela?" všimne si zaschlých potůčků slz na mé tváři.
"Ne-e." odporuji chabě.
Pokusí se mě obejmout a já ucuknu. Už se zase tváří chladnokrevně a rázně, jako dřív. Práce na prvním místě, ať mi jak chce nakecává, že nejdůležitější jsem pro ni já.
Opatrně si urovná neposedné pramínky hnědých vlasů, podbarvených blonďatou barvou.
Přejde k oknu a vytáhne žaluzie, které já předtím zatáhla, abych docílila takové té správné depresivní nálady.
Chvíli nehybně stojí, ruce v moderním pleteném svetru sepnuté na prsou.Ostražitě ji sleduji, ale mám dojem, že mě přestala registrovat. Je někde hodně dávno v minulosti. Myšlenky ji tam táhnou. A já vím kde.
Ocitla se o dva roky zpátky, přesně v den, kdy nás táta opustit. Bylo mi tenkrát dvanáct a půl. Nevím, jak ostatní děti nesou to, že je opustí táta, že prostě řekne: stěhuji se. Avšak já to v onom věku nesla vážně těžce.
Máma na rozdíl ode mě nikdy nebrečela. Tvrdila, že to tak bude nejlepší. Ona přece nemá na domácnost čas a otec, malíř prostě potřebuje ženu v domácnosti. Určitě jí to vzalo o hodně víc, než byla sama sobě ochotná připustit. Za celých čtyřiadvacet měsíců si nenašla žádnou známost. Pracovala od rána do večera, brala si i přesčasy. Tak nějak jsem si díky tomu zvykla na studenou pizzu a chleba.
Domlouvala mi, abych se s tátou sešla, že mě má pořád rád. To asi má…Pokoušel se mě kontaktovat téměř každý den, ale já nereagovala. Mnohokrát se tu pro mě zastavil, že půjdeme do kina, nebo do bazénu, já však nevystrčila nos z pokoje.
Nestála jsem o jeho soucit. A pořád nestojím. Má svoji rodinu. Já mám zase svůj rituál. Dopisy od něj tak krásně hoří..
Bůhví proč se rozpláču. Je mi líto, že nemám tátu, ačkoli ho sama nechci vidět. Asi trpím sebelítostí.
Máma mě obejme. Už se nebráním.
"Uvidíš, pak bude všechno lepší, Ino. Táta tě má rád, poznáš svoje..nevlastní sourozence." Bůhví proč se jí třese hlas.
Upřu na ní svoje zelenomodré oči.
"Mami, pomůže ti, když poletíš na dva měsíce do té Asie?" Otázku, jestli se pak dostane z dlouhodobého stavu nostalgie a pracovitosti, spolknu. Nikdy by si nepřiznala, že jí táta chybí.
Přikývne. Tak nějak mnohovýznamově, ale já si to přeberu po svém.
"Jdu si sbalit věci.." pronesu tiše.
"Ty jsi moje statečná holka, viď? Táta bude moc rád..a ty taky Karin, ty taky.."
Už na ni nepohlédnu. Vyběhnu schody do patra a cítím se všelijak. Máma mě snad vydírá, snad prosí, snad prosí sama sebe..Nevím. Připadám si jako opak Vševěda.
"Tele.." řeknu svému špinavému a ubrečenému obličeji, který se na mě odevzdaně zazubí v zrcadle. Opláchnu si obličej a otřu ručníkem. Pak obtáhnu černé linky na očích a vůbec se upravím. Hodím na sebe staré černé tričko s Nirvanou, je pohodlné a volné. Tak nějak mám pocit, že skrývá nedostatky. Moje nedostatky a nedostatky okolního světa. Života. Vzdychnu a vytáhnu zpod postele kufr.
Navzdory své psí náladě si balení docela užívám. Jelikož je prvního července, připravím si spoustu trik, některá jsou stará a sepraná, koneckonců prázdniny podle všeho strávím na nějaké samotě. Určitě se tam ukoušu nudou.
Některá z triček znázorňují moje oblíbené hudební skupiny, takže přibude ještě jedna Nirvana, dále mikina Simple plan…Chvíli se rozmýšlím, ale pak přihodím ještě jedno z trik na ramínka, sice do něho musím zatáhnout břicho, ale je vážně super.
Asi patery tříčtvrťáky, jelikož kraťasy moc nemusím, stejně jako sukně. Další důvod k uvažování. Ale jo, dvě sukně si vezmu taky. Hora spodního prádla, hora kosmetiky, pyžamo..
Do pokoje vejde máma a rozvážně přehodnotí ohromnou hromadu věcí.
"Nevím jestli je moudré brát si dvacet knížek…"shovívavě se usměje.
"To je pravda…vezmu si jich radši třicet.." nepochopím, že tím myslela opak.
Zasměje se.
"No jak chceš, ale nejsem si jistá, jestli budeš mít na čtení čas."
"Budu." Řeknu sebejistě a nakonec zůstanu u čísla dvacet. Ještě vybrat jaké knihy..Z knihovničky, kterou mi táta ztloukl, když mi bylo asi šest let, za pátravého pohledu mámy, vybírám požadované autory a díla.
"Seton..Dva divoši.." mumlám si pro sebe.
"Martin Eden..Jack London…" vzpomínám, že když jsem byla malá, nemohla jsem pochopit, proč se kniha jmenuje Martin Eden a ne Jack London.
"Zločin a trest, Pán zlodějů..tu už jsem sice četla, ale ničemuž to nevadí..Pak to bude O životě Napoleona..to spíš jen pro zajímavost.."
Máma sleduje moje počínání dosti nedůvěřivě. Sama nikdy kdovíjak nečetla, nemá na to prostě čas.
"Inkoustové srdce..Román Samota ve dvou…Bratři lví srdce, Dívka s pomeranči-moc hezká kniha..Harry Potter a Relikvie smrti-nikdy není na škodu přečíst si ho znovu..klidně i po páté.."
"To ti snad stačí ne?" ptá se nevěřícně.
"Na první dva týdny možná.." bráním se a přihazuji dalších asi sedm knih.Už je nepočítám, s výslednou kupou jsem docela spokojená.
"Jak chceš tohle dát do kufru?"
"To..nevím.." krčím smutně rameny. Do kufru se vejde sotva polovina věcí.
Máma mě pohladí po hlavě.
"Půjčím ti jednu ze svých cestovních tašek.. " nabídne mi a než se s ní vrátí, vzpomenu si na několik cédéček.
"V kolik hodin odlétáš?" zajímám se.
" Za čtyři hodiny.." podívá se netrpělivě na hodinky.
Znovu si povzdychnu:"Tak jedeme.."
Společnými silami odnosíme náklad do auta parkujícího před naším malým rodinným domkem. Do kufru se všechno nevejde. Nevadí, zadní sedadla jsou stejně volná. Přirozeně sedám dopředu a na klíně přidržuji vlastní drobnou hifi věž, co sice občas "polyká" některá z cd, zato je to moje kamarádka. Spoustu jsme toho spolu prožili, třeba když máma trávila večery v práci, táta se svoji novou rodinou. To jsem se tiskla ke svojí milované hifině a brečela při písničce Sbírka zvadlejch růží. To je prostě klasika.
"Zavoláš mi?" dotknu se máminy ruky na volantu.
"Budu ti volat pořád." Slíbí a zatočí na silnici.
"A dáš na sebe pozor?" zajímá mě, protože až teď mi dojde, že máma letí do Asie.
"Hele, jsem máma já a nebo ty?" rozesměje se a já s ní. Atmosféra se trochu uvolní. Cesta je pohodová. V kolech máme přes padesát kilometrů a vesnici, do které odbočíme nápadně připomíná tu z filmu Ospalá díra. Žádného bezhlavého rytíře však nepotkáme, místo toho se máma musí spěšně vyhnout koňskému povozu, co kočíruje jakýsi hluchý stařeček.
"Pane bože.." chytnu se za srdce."Tak tady já mám strávit prázdniny?"
Máma na to neřekne nic. Myslím, že sama nečekala takový zapadákov. Přírodu miluji, přesto jsem však zvyklá na divadla, kina, bazén..prostě na společnost. A jak to tak vypadá, v téhle vesničce mi společnost bude dělat leda tak ticho.
"Aspoň si budeš moct v klidu číst.." nadhodí máma.
"Jo, jasný.." hlesnu.
Je to ještě horší, než jsem čekala. Dům, kde nyní sídlí táta se svoji novou přítelkyní a jejími dětmi, se nachází asi kilometr na samotě, kilometr kdesi za lesem.
Otřu si zpocené čelo. Dělá se mi mdlo.
Snažím se něco namítnout, ale to už parkujeme ne kamenité příjezdové cestě u velkého rodinného domu s velkou zahradou a oprýskanou fasádou.
Mám chuť ječet. Naproti nám jde on.

oZNaMko

14. června 2008 v 17:19 | Nakuta(já)
V první řadě chci všechny čtenáře upozornit na to, že tahle povídka, resp. pokus o knihu, NENÍ NA TÉMA HP..Je to takový můj nápad...Tajemství letního sněhu je dost neoficiální název..Může být kdykoli změněn..
Příběh vypráví čtrnáctiletá Karina, nazývaná Ina...Víc asi nemám co dodat..pro Agnesku:D :holka fakt nevím, jestli tam nebude i romantika..ale což, ty taky píšeš romantiku a všichni víme, že ti to dělá dobře..jen žert..:D:D
Nenutím nikoho to číst..ale budu tááááááááákhle ráda, když si to přečtete a okomentujete...
Zdraví Nakuta:)

2.kapitolka: Odevzdání

13. června 2008 v 18:26 | Nakuta(já) |  Chladná jako srdce moje
Tak přátelé..tahle kapitola je poměrně krátká, ale já se polepším..mimochodem spěchám ven a navíc si myslím, že se mi Chladná jako srdce moje moc nedaří..
Posuďte sami.
PROSÍM KOMENTÁŘE!!!!
Autor:D
Stála jsem na nádraží a připadala jsem si dočista sama, opuštěná. Bella kamsi zmizela se slovy, že se o sebe musím postarat sama, ať si dělám, co chci. Rodiče se neobtěžovali doprovodit nás do Londýna, natož pak sem. Nejspíš byli stejného názoru jako Bella.
Zpocenou rukou jsem držela svůj kufr. Červená lokomotiva spokojeně pobafávala. Všude kolem mě spousta cizích lidí. Měla jsem strach, ale hrdě jsem stiskla rty a vzpomněla si na sestřiny slova: Je to tak jednodušší.
S obtížemi jsem nacpala kufr do vlaku, funěla jsem, nemohla jsem ho prostě dostat nahodu. Když mi jakýsi kluk ochotně nabídl pomoc, odmítla jsem. Blbeček, jak jsem ho sama pro sebe pojmenovala, jen pokrčil rameny a odkráčel. Mohl být ve věku asi jako Bella, byl o hlavu vyšší jak já. Měl výrazné modré oči a blonďaté delší vlasy. Připomínal mi moji starou mrkací pannu, kterou jednou Bella vztekle rozšlapala. Prý se moje panna dívala moc "mudlovsky".
Sledovala jsem jak Blbeček, který už se zjevně stihl převléci do hábitu míří do jednoho z kupé. Byl ze Zmijozelu. Měla jsem chuť ho následovat, protože jsem byla přesvědčená, že zná moji sestru. Touha po společnosti převládla.
"Hele, počkej prosím.." cupilala jsem za ním.
"No?" zeptal se chladně.
"Znáš Bellatrix Blackovou?"
"Tvoji sestru znám dobře."
Jeho odpověď mě překvapila.
"Můžeš mi říct kde je?"
Chvíli si mě prohlížel a pak s ledovým potěšením poznamenal:"Neuškodí ti, když se tady sama rozkoukáš."
Vztekle jsem pozorovala jeho vzdalující se záda.
"Ale jestli se dostaneš, tam, kam máš," otočil se najednou, ve tváři vepsaný úšklebek," budu ti držet místo u zmijozelského stolu, Narcisso."
Zná mé jméno! Což znamená, že musí být z starého kouzelnického rodu. Přemýšlej, Cisso, uvažuj. Blonďaté vlasy, modré oči, chladné vystupování.
"Malfoy.." řekla jsem sama pro sebe. Otec se s Abraxasem Malfoyem znal více než pracovně. Oba měli řekněme, podobné zájmy, ačkolu dle mého názoru byl pan Abraxas dvakrát tak vyšinutý, než můj otec. A to už je co říct!
Našla jsem si prázdné kupé a pohodlně se v něm zabydlela. Docela mě mrzelo, že jsem sama a co chvíli vrhala pohled ke dveřím, zda někdo nepřijde.
K mému zklamání se vlak dal do pohybu. Tak teď si mohu nechat o nějaké společnosti leda tak zdát.
S povzdychnutím jsem z taštičky vytáhla knihu, dárek od otce. "Čistá krev, čistá mysl." Po přečtení názvu jsem měla chuť s ní praštit. Mohla jsem čekat, že se bud jednat o něco takového, přesto jsem pocítila chuť tu věc rozthat na padrť. Neukojitelnou chuť. Stránky se měnily v papírové kuličky, v hloupé bezvýznamné cáry. Žvásty. Hony na mudly. Nenávist.
Narcisso, kroť se! -napomenula jsem sama sebe. Zase dávám průchod svým emocím. To není dobré. vůbec to není dobré.
"Vidím sestřičko, že sis mou radu nevzala příliš k srdci." poznamenala Bella chladně, až jsem nadskočila. Sestřička se znuděně opírala o dveře kupé.
Okamžitě jsem nasadila nacvičený výraz alá maska vytesaná z ledu.
"Nikoli, jen jsem se...nudila."
"To bezpochyby." Pokývala hlavou bez nejmenšího náznaku důvěry.
"Jsi stejná jako já, Bello." špitla jsem tiše a hleděla jí pevně do očí.
Popošla blíž a chytla mě násilnicky pod krkem.
"Kdybych se celé ty roky chovala jako ty před chvílí," sykla mi do obličeje," nepřežila bych ani minutu. Ty taky nepřežiješ, Cisso, jestli se nazačneš chovat tak, jak máš. Ber to jako poslední varování."
Pustila mě a rychle odešla. Dveře hlasitě bouchly. Vyjeveně jsem dýchala. Ty pocity, smíšené pocity. Dokážu si vsugerovat stejně rychle jako Bella, kteří lidé jsou chamraď, o koho si neotřít boty...Dokážu si vsugerovat, že jsem jako moje rodina?
Jestli ano, budu ještě větší ubožačka, než jsem...
Po dalších dvou hodninách začal vlak zpomalovat. Vypotácela jsem se ven, omámená něčím neznámým. Aspoň že kufr jsem táhnout už nemusela, na hrad nám je dopraví.
Chladný vzduch mi jakžtakž vyhnal z hlavy nepříjemné myšlenky. O svém osudu můžu uvažovat celý příští život, proč tedy nemít pár minut oddych že..Napadlo mě ironicky.
Ironie.Copak je všechno kolem pouhá ironie? Pouhá beznaděj? Pouhá špatnost? Pouhé odevzdání? napadlo mě, když jsem zachytila mezi partou zmijozelských stojících na nádraží i pohled arogantně se šlebící Bellatrix.
Odevzdání....

Večerní pocit

13. června 2008 v 17:59 | Nakuta(já)
Ať to nečte nikdo, kdo mě zná...Vlastně to nemusí číst vůbec nikdo...Prostě jsem jednou měla takový pocit..berte to klidně jako zamilovaný žvást čtrnáctilené..
.....Vlastně ten pocit pořád mám...
Peace
Váš Autor
Láska..
Co je to láska?
Láska jsou tvý krásný hnědý oči,
Když tě vidím,
Celej svět se točí.
Na cestu si svítím,
Myšlenkami na tebe,
Proč jen ten cit tolik zebe?
Rok..
Co je to rok?
Rok moje srdce bije v rytmu toho tvého,
Podlomily se mi kolena,
Cit jako láska nemůže být nestranná.
Pihatej nos a pusa, jež se culí,
Nevíš, že ta holka kvůli tobě bulí.
Je to tak dávno,
Tak dávno,
Cos mi psal,
Ta slova:"Miláčku já tě miloval."
U rybníka, kam teď nikdo nechodí,
My spolu trávili jsme čas.
Hlupák by myslel, že se to nehodí,
Však v nás tkvěla touha po blízkosti.
Dej mi důvod k veselosti…
Denně kolem tolik lidí,
Co nevidí mi do hlavy.
Jsem jako psychopat,
Psychopat bez nápravy.
Nesnesu cizí dotyky,
Byť je to vzití kolem ramen.
Šeptám:"amen."
Jak vidím ostatní kluky?
Každý z nich má tvoje oči,
Každý z nich má tvoje rty,
Co nebyly nikdy mý.
Nedovedu s nikým chodit,
Vodit se za ruku a hloupě se smát,
Šeptat slova smyslu: "Mám tě rád."
Nedovedu s nikým chodit,
Od doby, co nemám tebe.
Krátký hnědý vlasy,
Co vítr pročesával,
Vůně benzínu a oleje,
Když s motorkou sis hrával.
Čas..
Co je to čas?
Kde je ten čas?
Zmizel někde v nás
A jen já jím žiju.
Vídám tě ve svých snech,
Ve vodě, kterou piju.
Jsi všude,
V mozku, srdci,
Kde je ta racionálně myslící,
Co dělá teď kraviny?
Pamatuju na tvůj úsměv,
Uličnický pohledy,
Otravný rejpání,
Když tvrdil si, že jsme ztracení,
Uprostřed kukuřice.
Vedli jsme se za ruce.
Smrt nikoho nemine,
Je hloupé tuhle báseň psát
A světu kolem se svěřovat,
Že smrt nikoho nemine,
Však jediné,
Co do očí ti ještě někdy musím říct,
Ačkoli to dávno víš,
Že jsi tím, o kom sním.
Smrt nikoho nemine,
Můj život závislý je na tom tvým,
Já MILUJU TĚ MARTINE!!!!!!!!

1.kapitola

10. června 2008 v 20:03 | Nakuta a Agnes:D:D |  Grog suň krok
Lidičkové moji milí, je to hroznej kec, v podstatě o ničem..prostě jsme to psali my dvě, což je dost znát:D:D že, Agi?:D
Taky je to sprostý, neurvalý, hloupý, bezcharakterní..:D:D
Tak příjemný čtení
Nakuta
,Nýmo, kde jsou moje spoďáry s Beckhamem?" vztekala se Broňa. Broňa byla napůl víla.
"Včera jsem měla rýmu Broňo..." zatvářila se Nýma provinile. Nýma byla napůl prase.
,,Ne!!!!!! Já si je musím vzít s sebou do Bradavic! Vždyť přestupujem z Krásnohůlek, musíme být in!!!" zděsila se Broňa a netrpělivě zaklepala deseticentimetrovým podpatkem o linoleum.
Nýma vyděšeně klepala o linoleum svými dlouhými nehty na bosých nohou. Rodiče prostě neměli peníze pro obě dvoje děti.
"Prostě si vezmi ty s Rosickým, Broňo."
,,Rosickým?" zhnuseně se oklepala Broňa.
,,Nýmuško, nepůjčila bys mi ty s nahým Barošem?" zaprosila.
"Když já mám jen Ivetu Bartošovou.." pokrčila sestra rameny a počala balit svoje jediné kalhotky do starého pytle.
,,Tu nechci....Jak já to jen udělám??? Už to mám! Půjdu naostro!" vyřešila to Broňa a navlékla si tu nejmenší minisukni.
"Já tak chodím od narození Broňo a někdy je docela příjemné, když mi pod sukni fouká...Ale má to i svoje nevýhody. když v zimě venku čůrám, dělají se mi tam rampouchy." poučila sestru Nýma.
,,A Nýmo....není ten tampón moc vidět?" zadívala se Broňa na lano sahající ke kolenům.
"Nééé." ujistila ji Nýma bez zaváhání a prohlížela se v kusu skla, co vypadlo z okna vrchního bytu na její slamník. Byla to krásná dívka a byla by ještě krásnější, kdyby neměla místo prstů a prsů kopýtka.
No, ale takhle to dopadá, když máte maminku svini a tatínka zooofila...
,,Tak jdeš už?" znuděně se ozvala Broňa, sebrala svůj nóbl kufřík z tržnice a vypochodovala z domu.
,,Mami, tati, my jdeme." zakřičela, ale odpovědí jí bylo pouze bolestné kvičení nevlastní maminky a vzrušené funění otce.
Nýma sebrala svůj pytel a ani se neobtěžovala rodiče pozdravit. Byli pro ni jen a jen paraziti, co jí občas dali jídlo v podobě suchého chleba, který nakupovali v secondhandu. Jak jen se Nýma těšila do Bradavic! Jen ten název se jí moc nezamlouval...připomínal ji ty její a Broniny..To všechno díky mamince...
,,Nýmo, o čem přemýšlíš?" optala se přísně Broňa.
,,O tom, jestli máš taky bradavice..." odpověděla Nýma.
,,Nýmo, kolikrát ti mám opakovat, že jsme pouze NEVLASTNÍ sestry! Má matka je víla, kdežto tvá je svině! Jak jinak bys asi vysvětlila to, že jsme narozené ob jeden měsíc???" trpělivě osvětlila Broňa.
"Na co si to kurva hraješ? Proč ti tolik vadí, že o tvý mámě povídám, jaká to je svině, místo tý tvý úžasný víly? Jseš posedlá svinská víla postižená idiotismem." oplatila jí Nýma, která polovinu z vyřknutých slov neměla ve svém slovníku. Ani Broňa jí nerozumněla nic a tak se na sebe jen shovívavě usmáli a vykročili směrem k nádraží (Nýma si cestou do bosé nohy vrazila injekční jehlu).
,,Fůůůůůj, nepřibližuj se ke mně! Ještě něco chytnu!" ukazovala Broňa na injekční jehlu.
,,Náhodou, já nevím, kdo přitáhl domů syfilis! Ty máš co říkat, když ses vychrápala s každým klukem z Krásnohůlek a když s tebou nešel dobrovolně, tak jsi ho znásilnila! To TY jsi fůj, protože jsi roznosila kapavku a syfilis po celé škole a na ostatní holky nezbyl ani jeden zdravej kluk!" rozohnila se Nýma.
"Ty prostě jen závidíš.." odsekla Broňa a hrdě zatřepala svými vlasy.
"Já že ti závidím? Vždyť jsi vojela i školníka!" rozzlobila se Nýma a rozhodla se, že dál se svoji sestrou nepůjde. Jenomže vyvstal problém. Dívky nevěděly, kterou dírou se dostanou do Bradavic a tak namátkou narážely do zdi, než je zahlédla ochranka.
Ochranku ovšem Broňa naprosto ignorovala a pustila se do Nýmy: ,,Zrovna ty si stěžuj! Kdybych ti nedotáhla Thomase Daltona až do přístěnku a nedala mu LSD z vlastních zásob, tak bys byla doteď panna!". Nýma zrudla a raději se obrátila na stále se přibližující ochranku. Chtěla něco říci, ovšem Broňa měla rychlejší reakce a hbitým pohybem chytla toho muže z ochranky za hýždě.
,,Ty jsi samec." blaženě zavrněla a strčila mu koleno mezi nohy.
Nýma zvracela a v duchu se ptala sama sebe, kdo že je teď svině. Znuděně sledovala, jak její sestra osahává člena ochranky a opřela se loktem o zídku. Ke svém údivu se propadla.
"Ahoj, tebe jsem tu ještě neviděl. Jsi tu nová?" řekl s oslnivým úsměvem jakýsi kluk (-my víme, že to byl pan Black) a svému kamarádovi Jamesovi potichu pošeptal: "Ta určitě chodí navostro!!!"
Ovšem Nýmě učaroval další kluk stojící vedle těch dvou. Byl tak krásný!!! Nýma zamilovaně sledovala pomalu ukapávající slinu, která tomu klukovi tekla z nosu (-ano, slyšíte dobře - z nosu). Jmenoval se Remus Lupin. Nýma samou slastí vzdychla. Ale naneštěstí zaregistrovala nově příchozí její NEVLASTNÍ sestra Broňa. Ta okamžitě opustila funícího policistu a vrhla se na Blacka. Použila své vílí kouzlo a do minuty leželi na nástupišti a líbali se. Nýma přemýšlela. Co kdyby se jednou chovala jako její krásná sestřička! Vždyť jsou sestry! Jedna krev! Zadívala se na válející se blondýnu Broňu a posléze na svá kopýtka. Jsou si tak podobné! Přestala uvažovat a s menším rozběhem skočila na zděšeného Rema.
"Bože, co to je?" vyprskl Remus zděšeně.
"Jsem Nýma." představila se dívka prase.
"A proč na mě slintáš?" zeptal se pohoršeně.
"No já viděla, žes taky slintal a tak jsem chtěla bejt jako ty..." usmála se hloupe.
"Eghne.." zrudl.
Nýma mu olizovala tváře a vypadala jako uslintaný čokl Sirius. Co dělá její sestra nyní?
Její sestra právě líbá Siriuse na místech, kam slušné holčičky nešahají. James z toho má krásné porno zdarma. No řekněte, kde dneska seženete něco zdarma, když i na internetu se všechno platí. Broňa zvedla hlavu a milostivě nabídla Jamesovi: ,,Nechceš se k nám přidat?"
"Mám Evansovou..." oklepal se na poslední chvíli.
"Kdo to je?" ptala se Nýma.
"Jeho láska.." vysvětlil dočista poslintaný Remus.
"Co to je láska?" nevěděla Broňa.
,,To je...když ti srdce buší, kdykoli ji uvidíš, když se ti tisíc motýlků rozletí po těle, kdykoli ji uvidíš, když ze sebe nemůžeš vydat ani hlásku, kdykoli ji uvidíš, když se ti postaví, kdykoli ji uvi-" začal vysvětlovat James.
,,Jsi dost nechutnej, víš to?" ozvala se Evansová zhnuseně. James se otočil a koukal do smaragdových očí Lilyan Evansové - jeho velké lásky. Okamžitě se na něm začalo aplikovat vše, co popsal...
"Už se ti postavil." zasmála se Nýma hlasitě, čímž Evansovou dodělala. Totiž, Lily měla ten den náladu pěkně na nic. Ráno na sebe vysypala ovesné vločky a cestou šlápla do psího hovna.
"Co ty jsi za prase?" shodila kopýtkovou dívku.
"Jsem Nýma, Jamesova nová holka." dala si prasodívka ruce v bok a tvářila se bojovně. Potter nejistě polkl a sledoval zrzčinu reakci.
,,Pottere?" obrátila se zrzka nasraně na Jamese.
,,Já...ehm...já ti to všechno vysvět-" začal James, ale Lily ho přerušila.
,,Já ti věřila! Já ti uvěřila, že jsi se změnil! Chtěla jsem ti letos dát šanci, ale ty jsi pořád ten podělanej kretén jako loni!!" zařvala, setřela si slzy z očí, popadla kufr a v doprovodu svých štěbetajících kamarádek odešla do vlaku.
"Nýma je extrémně inteligentní, co?" zasmál se Remus, ale vzápětí se zatvářil vážně, když spatřil dívčin smutný výraz.
"Nic si z toho nedělej Nýmo. Někdo je blb, jako třeba James, protože se mu staví pokaždý, když vidí zrzavý vlasy. Někdo je blb, jako tvoje sestra, která by vojela i svoji mámu...a někdo je holt všestranně blbej jako ty.." vzal ji za ruku a mrkl na ni, čímž ji ochránil před letící sekerou, kterou na ni hodil James.
Nýma se na něho vděčně pousmála kobylím úsměvem a zamrkala svýma prasečíma očičkama.
,,T-ty jsi na mě tak milý..." zasněně špitla a olízla Removi šušeň, která mu lezla z nosu. Teď se na ni pro změnu zazubil Remus.
,,Díky!"
,,To nestálo za řeč." odporovala mu Nýma a horlivě žvýkala Remusův holub z nosu.
"Měli bychom jít." ozval se Sirius, docela celý oblemcaný od Broniny rtěnky, zatímco Remus shovívavě chránil Nýmu před Jamesovými vražednými pohledy. A tak se celá parta hic vydala do vláčku. Procházeli mezi jednotlivými kupé, až došli v tomu poslednímu, v němž seděl jakýsi kluk s mastnými uhlovitými vlasy spletenými v dredy. Naše parta stěží rozeznávala chlapcovy obrysy, neboť kupé bylo začouzené až hamba.
"Dáte si jointa?" nabídl Severus velkoryse.
,,Ale Srabusi, kolikrát ti mám opakovat, že ta tvoje travička nestojí za nic. Je to jen podřadnej matroš... Jen u nás koupíš zaručenou kvalitu, tak nechápu, proč stále odebíráš od Hagrida to jeho rákosí..." zakroutil Sirius nechápavě hlavou a chytil Broňu okolo pasu.
,,AAAAUUUU!!!" zařvala Broňa a držela se za bok.
,,Co je?" nechápal Sirius a chtěl si ji znovu přitáhnout k sobě.
,,To si Broňa nechala odoperovat spodní žebra, aby měla štíhlejší pas..." okamžitě bonzovala Nýma.
,,Sklapni kravko!" zaskučela Broňa a kopla do sebe jakýsi prášek.
,,A co je tohle?" vyzvídal pro změnu Rem.
"To je antikoncepce." bonzla podruhé Nýma za což si vysloužila kopanec do kolen. Fňukavě dosedla na sedadlo vedle Severuse a přijala nabízeného jointa. Vlak zahoukal. Nýmě připadalo, že houká, jako sova a musela to pochopitelně Sevovi sdělit. Za pár minut se svíjeli smíchy na zemi.
"Nač bereš antikoncepci?" ptal se Sirius zvědavě a zkoumal Bronin pas a postavu s mírami 90,20,20.
,,Aby mohla vojet každýho v okruhu jednoho kilometru a neměla přitom malýho fakana." práskla na ni Nýma a spolu se Severusem se skátila v záchvatu smíchu. Sirius se zamračil. To on ji má přece podvádět, ne ona jeho! Broňa se tvářila jako Křiklan s mandragorou v zadku.
,,A to jsem vám vyprávěla, jak se Broňa ožrala a vyspala se s vlastním bratrancem?" zahýkala znovu Nýma a dala si dalšího jointa.
,,Hlavně se nezapomeň zmínit, jak ses ožrala ty a ojela sousedovic čokla..." vítězoslavně ji setřela Broňa. Siriusovi už z toho šla hlava kolem. Vždyť oni mají víc sexuálních zážitků než on!
"To byla kočka...." vyfoukla hrdě obláček kouře Nýma a tvářila se jako velká borka. Konečně našla sama sebe, sama sebe v tomhle ubaleném papírku. Věděla, že Severus jí bude oporou, stejně jako Hagridův matroš. Co na její vílí sestře, která byla ve skutečnosti lehká děva? Co na Potterovi, který ji chce umlátit basebolkou? Co na Siriovi, který je ve skutečnosti Broňa v sukni? Z Nýmy se stala velká holka, jak tam tak seděla jako kráva, uprostřed lidí, jež ji upřímně nenáviděli a do obličeje ji lechtaly umaštěné dredy.

12.kapitola: Rohatej zvítězil

10. června 2008 v 19:04 | Nakuta(já) |  Životy některých
No..začíná to nepříjemně mířit směr: romatika, tak jsem to nakonec musela trošku "promáznout" humorem:D:D je mi líto, že jste na tuhle kapitolu tak dlouho čekali..
Váš Autor
P.S. Tahle povídka se pomalu blíží ke konci:'-(
Políbila ho(-jak jinak že, podle mého názoru lepší, než kdyby mu dala pěstí..). Vášnivě a nenasytně(-asi jako když celý den nejíte a večer sežerete na co přijdete..).
Jeho rty byly jemné, jazyk dobyvačný. Vděčně ji objal, prsty projížděl její barevné vlasy a myslel na to, jak ji má rád.
Odtáhli se od sebe.
"Nechtěla bys se mnou hodit, Agnes?"
Tvářila se pochybovačně: "Myslíš, že by se mi to vyplatilo?"
"Jo!"
"Co nabížíš Blacku?"
"Blbosti, spousty blbostí.."
"To zní...blbě."
Pevně se jí díval do očí. "Aby taky ne, když to jsou blbosti."
"Už proto, že to zná blbě, souhlasím Blacku."
"Vážně?" ujišťoval se a když přikývla, tak s ní zatočil(-a zakroutil jí krkem).
"Běda ti, Blacku, jestli nebudeš vzorňáček!" zasmála se.
"Budu." slíbil vážně," ale ty se mnou musíš dělat blboviny, jinak by to nemělo cenu."
"Tak jo, jdeme dělat blboviny. Tedy já jdu dělat blboviny, dokopu Lily k tomu, aby šla s Jamesem na rande."
"Ta seš moje Duha." Přitáhl si ji k sobě a nenasytně ji políbil.
Duha Duha Duha Duha...znělo jí v uších, když otevírala dveře.
"LILYYYY!! LILYYYY!" stáhla z kamarádky peřinu a neomaleně s ní zatřásla.
"Bubly bubly.." zažvýkala v polospánku Evansová, vzhledem k tomu, kolik bylo hodin, bychom jí to mohli odpustit, přesto to však vyznělo hloupě.
"Bubly bubly.." opakovala po ní naštvaně Agi a nemilosrdně ji zatahala za vlasy.
"Au! Au! Obilí se ještě neseje!" posadila se Evansová vzpřímeně a polekaně mrkala.
"Seje se ti jedno rande." oponovala Agnes.
"Pšenice?"
"James."
"Kde je Potter?" probrala se Lily a začala kolem sebe škrábat ve snaze aspoň trochu nezvaného hosta zohavit.
"Jau..nech toho, sakra, chceš abych vypadala jako strašidlo, ty medúzo? James asi už spí.."
"Tak proč o něm mluvíš?" tázala se Evansová podezíravě.
"Protože s ním zítra půjdeš na rande."
"Ha ha..vtipné.."
"Myslíš? Spíš pravdivý, holčičko. Půjdeš s Jamesem ven a řekneš mu co k němu cítíš."
"Tys na hlavu padlá Agneso! Kdo ti dal co do pití? A kolik je vůbec hodin? Cože?! Bude půl čtvrtý!"
"Povíš mu to ty, nebo to udělám za tebe. Už mám po krk toho schovávání citů, ty jedna malá jeptiško. Taky chodím se Siriusem."
"Ty? Ty chodíš s Blackem? Holkááá..nasadila sis oprátku.." vyprskla Lily hystericky smíchy v reakci na přechodí výhružku.
"Tak nevím, kdo dal komu co do pití!"
"Nepůjdu s Potterem ven a už vůbec mu nepovím že ho mi.."
"Cože? Ty miluješ Pottera?" probrala se Pat a její bledě modré oči upíraly pohled do tmy.
"Ne!" odsekla Lil polekaně.
"Ale ano." odporovala Agnes hbitě.
"Kdo z vás miluje Pottera?" ozvala se rozespale čtvrtá dívka a drbala se ve vlasech.
"NIKDO!" vybuchla Evansová a uraženě se chystala opustit dívčí ložnici, ovšem zamotala se do dlouhé noční košile.
"To je znamení." uculila se Martinová.
"Znamení čeho?" nechala se nachytat Lil.
"Znamení Potterovské lásky, kterou v sobě nebudeš dál dusit tvrdohlavče." mrkla na ni Agnes.
Smích ohýbal zdi.
*********************
Spali bezmála do dvanácti hodin, takže prošvili oběd(-autor se omlouvá, ale je už z těch povídek tak popletený, že si nepamatuje, jestli byl skutečně víkend.Pozorný čtenář se ho možná pokusí zabít).
Martinovou pobolívala hlava a byla špatná z toho, že si z Lily tropila blázny.
Ďábel: Měla jsi do ní rejt víc...víííííc...
Anděl: Omluv se jí, tohle si nezasloužila.
Ďábel: Běž to vyžvanit Jamesovi..
Anděl: Je jen na ní, jak se ve své lásce rozhodne.
Ďábel: Měla jsi být tvrdší.
Anděl: Byla jsi příliš tvrdá.
Ďábel: Zeptej se jí, kdy mu hodlá říct, jak ho žere.
Anděl: Omlouv se jí a dej jí čas..není to pro ni lehké.
Ďábel: Kdy se za ním chystá?
Anděl: Buď jí oporou a nepokládej žádné záludné otázky.
Agnes:"Hej Lil, kdy se chystáš za Jamesem?"
*******************
Uvažovala o slovech své kamarádky. Má ji rád, to zajísté. Ona jeho taky. Možná se i milují. Ale lehčí je mlčet. Bude mít vizáž blázna, jestli si něco začně s Potterem, kterého nenáviděla. Koneckonců, ať k němu cítí, co cítí, pořád je to svým způsobem ten starý James. Machr ve famfrpálu obletovaný kočkami...
Zaječela, neboť do někoho narazila. Sakra! Ani cesta z večeře se neobejde bez úrazů!
"Pro.." chtěla se omluvit, neboť to ona kráčela v protisměru.
Před ní stál Potter a cítil se být pobaven.
Lily hrdě pohodila hřívou svých zrzavých vlasů a opravila předchozí nedokončené promiň na:" Prostě se mi omluv!"
"Ty mně."
"Ne."
"Miláčku, omluv se, ano? To tys zavinila, že o sebe naše těla zavadila!" rozesmál se.
Třásla se vzteky. Žádné vyznávání citů nebude. Agnes si svými radami může utřít zadek. Pak ji ale osvítil nápad(-to Filch rozsvítil zaprášené lampy, ale v příběhu tento poznatek nebude uveden).
"Copak Evansová? Neumíš mluvit? Neumíš..a přesto chodíš na červenou."
Měl na sobě famfrpálový dres, asi mířil z náročného tréninku. To mu ovšem nezabránilo v pošťuchování.
Vytřu mu zrak, pomyslela si Evansová(-vzala mop a flák s ním do očí).
"Omlouvám se miláčku." zamrkala a zlehka ho políbila na špičku nosu.

I'm sorry

7. června 2008 v 23:28 | Nakuta(já)
Omlouvám se, že jsem teď pár dnů nic nepsala...Ale taky tím chci říct, že by mě potěšilo, kdyby byly komentovány všechny povídky...Mám asi vysoké nároky, ale váš názor by mi udělal radost. Zároveň chci poděkovat Lili, která se jako jediná namáhala se svým názorem na povídky uvedené téměř před týdnem, nebo kdy to bylo..Díky, Lili. Další kapitola k Životům bude pro tebe:D
Taky vám chci sdělit, že mi vaše komentáře opravdu opravdu dělají radost, doufám, že jich bude ještě víc...to je asi tak všechno..
Jdu si číst Otce Goriota:D Mějte se bezvadně,
Váš Autooor:-* :D XD
P.S. JAK BY JSTE CHTĚLI, ABY ŽIVOTY POKRAČOVALY??:D zajímá mě váš názor...