...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

1.kapitola:O samotě na samotě?

14. června 2008 v 17:19 | Nakuta(já)
Válím se na pohovce, která má už nějaké ty roky za sebou a rvu do svého žaludku čokoládu. Po velkých kusech, pusu mám plnou k prasknutí, tak proč mi sakra není lépe? Máma buší na dveře, buší na dveře obýváku, kde jsem se zamkla a nemilosrdně ji nehodlám pustit dovnitř. Mohla jsem se sice zabarikádovat u sebe v pokoji, ale tohle je podle mě lepší. Lepší pro ten efekt.
"Ale no tak Ino, otevři přece! Tímhle se nic nevyřeší!" domlouvá mi. Dokonce mi říká Ino, což se moc často nestává. Máma zastává názor, že když už se jednou jmenuji Karina, nemám na nějaké zkratky právo. V tomhle je vážně zastaralá.
Strčím do pusy další kousek oříškové a snažím se zavrtat ještě hlouběji do pohovky. Vlastně by mi vůbec nevadilo, kdybych se propadla. Třeba i do pekla. Koneckonců, když existuje peklo na zemi, tak proč by pod zemí nemohlo být fajn? Ohřívala bych se, žádné otravné vyhlídky na nějaké pitomé stěhování. Měla bych vyhlídky leda na opalování. Páni, já bych měla barvičku!
Jenže v tuhle chvíli nemám na opalování náladu, nemám totiž náladu na vůbec nic. A může za to moje máma a její "fantastické" řešení.
Jen si to poslechněte. Chce po mně, abych se na "nějaký čas" nastěhovala k tátovi. Pchá. Je zlá, zlá, zlá! Bydlet s člověkem, který nás obě před dvěma lety opustil. Ze dne na den. A navíc kvůli nějaké o čtyři roky starší káče než je on, která sama má dvě děti. Jak mi to bylo líto tatínku!
Máma vždycky tvrdila,že za rozvod mohli oba dva. To jí šlechtí, jelikož podle mě za to mohl táta. To on se na nás vykašlal, rozvrátil mi rodinu. Zničil naději na šťastný rodinný život. Komu teď děláš palačinky s povidly tatínku? Ha? Komu spravuješ kolo? Vlastní dceři rozhodně ne. Radši se věnuješ nějakým cizím spratkům.
Máma se s ním dohodla, že se může se mnou scházet každý týden. To zrovna. Nemám chuť ho vidět, ani po těch dvou letech. Jednou jsem ho s kamarádkou Annou potkala v cukrárně ve městě. Dávali jsme si zrovna pohár, borůvkový pohár, když procházel ulicí za sklem. Neviděl mě, ale já cítila, jak ho nenávidím. Pohár letěl k zemi. Všude kolem se válely střepy, ale ty nejhorší střepy zavinil on. Rozbil to, co jsme měli.
"Nikam nepojedu!" zakřičím, jakmile spolknu Milku.
"Ino..uvidíš..jinak to nejde. Broučku, k babičce nemůžeš, stará se o nemocnou tetu. A já prostě musím letět!" mluví na mě jako na mimino.
"Nikam nemusíš letět!" zaskučím a převalím se na druhý bok. Pohled mi padne na moje ne zrovna plnoštíhlé břicho. Máma je kačena, kvůli ní mám depku, kvůli ní jím čokoládu a kvůli ní budu za chvíli jako sud!
"Ino," řekne a já poznám, že jí dochází trpělivost," víš moc dobře, že do té Asie letět musím. Je to důležité pro moji kariéru…"
"Takže nějaká podělaná kariéra je pro tebe důležitější než já?" vztekám se.
"Víš dobře, že to tak není! Tady jde o něco úplně jiného.."
"To by mě teda zajímalo o co, maminko." Protáhnu jízlivě a smetu obaly od čokolád na podlahu. Co na tom?
"Otevři a v klidu si o tom promluvíme.." doprošuje se. Pchá!
"Jako předtím?" zeptám se ironicky.
"Předtím jsi ty utekla jako malá usmrkaná holka a zamkla se v obýváku." Oplatí mi podrážděně.
Zkousnu si ret. V tomhle má pravdu. Ani jsem si neposlechla všechno, co mi chtěla říct a schovala hlavu do písku jako pštros, resp. do tabulky čokolády.Ale copak by jste na to řekli vy, kdyby váš vaše máma chtěla poslat k tomu..k tomu..chlapovi?
Zaváhám, ale pak se přece jen zvednu a jdu jí odemknout. Křečovitě se na mě usměje.
"Panebože Karin, ty vypadáš! Tys brečela?" všimne si zaschlých potůčků slz na mé tváři.
"Ne-e." odporuji chabě.
Pokusí se mě obejmout a já ucuknu. Už se zase tváří chladnokrevně a rázně, jako dřív. Práce na prvním místě, ať mi jak chce nakecává, že nejdůležitější jsem pro ni já.
Opatrně si urovná neposedné pramínky hnědých vlasů, podbarvených blonďatou barvou.
Přejde k oknu a vytáhne žaluzie, které já předtím zatáhla, abych docílila takové té správné depresivní nálady.
Chvíli nehybně stojí, ruce v moderním pleteném svetru sepnuté na prsou.Ostražitě ji sleduji, ale mám dojem, že mě přestala registrovat. Je někde hodně dávno v minulosti. Myšlenky ji tam táhnou. A já vím kde.
Ocitla se o dva roky zpátky, přesně v den, kdy nás táta opustit. Bylo mi tenkrát dvanáct a půl. Nevím, jak ostatní děti nesou to, že je opustí táta, že prostě řekne: stěhuji se. Avšak já to v onom věku nesla vážně těžce.
Máma na rozdíl ode mě nikdy nebrečela. Tvrdila, že to tak bude nejlepší. Ona přece nemá na domácnost čas a otec, malíř prostě potřebuje ženu v domácnosti. Určitě jí to vzalo o hodně víc, než byla sama sobě ochotná připustit. Za celých čtyřiadvacet měsíců si nenašla žádnou známost. Pracovala od rána do večera, brala si i přesčasy. Tak nějak jsem si díky tomu zvykla na studenou pizzu a chleba.
Domlouvala mi, abych se s tátou sešla, že mě má pořád rád. To asi má…Pokoušel se mě kontaktovat téměř každý den, ale já nereagovala. Mnohokrát se tu pro mě zastavil, že půjdeme do kina, nebo do bazénu, já však nevystrčila nos z pokoje.
Nestála jsem o jeho soucit. A pořád nestojím. Má svoji rodinu. Já mám zase svůj rituál. Dopisy od něj tak krásně hoří..
Bůhví proč se rozpláču. Je mi líto, že nemám tátu, ačkoli ho sama nechci vidět. Asi trpím sebelítostí.
Máma mě obejme. Už se nebráním.
"Uvidíš, pak bude všechno lepší, Ino. Táta tě má rád, poznáš svoje..nevlastní sourozence." Bůhví proč se jí třese hlas.
Upřu na ní svoje zelenomodré oči.
"Mami, pomůže ti, když poletíš na dva měsíce do té Asie?" Otázku, jestli se pak dostane z dlouhodobého stavu nostalgie a pracovitosti, spolknu. Nikdy by si nepřiznala, že jí táta chybí.
Přikývne. Tak nějak mnohovýznamově, ale já si to přeberu po svém.
"Jdu si sbalit věci.." pronesu tiše.
"Ty jsi moje statečná holka, viď? Táta bude moc rád..a ty taky Karin, ty taky.."
Už na ni nepohlédnu. Vyběhnu schody do patra a cítím se všelijak. Máma mě snad vydírá, snad prosí, snad prosí sama sebe..Nevím. Připadám si jako opak Vševěda.
"Tele.." řeknu svému špinavému a ubrečenému obličeji, který se na mě odevzdaně zazubí v zrcadle. Opláchnu si obličej a otřu ručníkem. Pak obtáhnu černé linky na očích a vůbec se upravím. Hodím na sebe staré černé tričko s Nirvanou, je pohodlné a volné. Tak nějak mám pocit, že skrývá nedostatky. Moje nedostatky a nedostatky okolního světa. Života. Vzdychnu a vytáhnu zpod postele kufr.
Navzdory své psí náladě si balení docela užívám. Jelikož je prvního července, připravím si spoustu trik, některá jsou stará a sepraná, koneckonců prázdniny podle všeho strávím na nějaké samotě. Určitě se tam ukoušu nudou.
Některá z triček znázorňují moje oblíbené hudební skupiny, takže přibude ještě jedna Nirvana, dále mikina Simple plan…Chvíli se rozmýšlím, ale pak přihodím ještě jedno z trik na ramínka, sice do něho musím zatáhnout břicho, ale je vážně super.
Asi patery tříčtvrťáky, jelikož kraťasy moc nemusím, stejně jako sukně. Další důvod k uvažování. Ale jo, dvě sukně si vezmu taky. Hora spodního prádla, hora kosmetiky, pyžamo..
Do pokoje vejde máma a rozvážně přehodnotí ohromnou hromadu věcí.
"Nevím jestli je moudré brát si dvacet knížek…"shovívavě se usměje.
"To je pravda…vezmu si jich radši třicet.." nepochopím, že tím myslela opak.
Zasměje se.
"No jak chceš, ale nejsem si jistá, jestli budeš mít na čtení čas."
"Budu." Řeknu sebejistě a nakonec zůstanu u čísla dvacet. Ještě vybrat jaké knihy..Z knihovničky, kterou mi táta ztloukl, když mi bylo asi šest let, za pátravého pohledu mámy, vybírám požadované autory a díla.
"Seton..Dva divoši.." mumlám si pro sebe.
"Martin Eden..Jack London…" vzpomínám, že když jsem byla malá, nemohla jsem pochopit, proč se kniha jmenuje Martin Eden a ne Jack London.
"Zločin a trest, Pán zlodějů..tu už jsem sice četla, ale ničemuž to nevadí..Pak to bude O životě Napoleona..to spíš jen pro zajímavost.."
Máma sleduje moje počínání dosti nedůvěřivě. Sama nikdy kdovíjak nečetla, nemá na to prostě čas.
"Inkoustové srdce..Román Samota ve dvou…Bratři lví srdce, Dívka s pomeranči-moc hezká kniha..Harry Potter a Relikvie smrti-nikdy není na škodu přečíst si ho znovu..klidně i po páté.."
"To ti snad stačí ne?" ptá se nevěřícně.
"Na první dva týdny možná.." bráním se a přihazuji dalších asi sedm knih.Už je nepočítám, s výslednou kupou jsem docela spokojená.
"Jak chceš tohle dát do kufru?"
"To..nevím.." krčím smutně rameny. Do kufru se vejde sotva polovina věcí.
Máma mě pohladí po hlavě.
"Půjčím ti jednu ze svých cestovních tašek.. " nabídne mi a než se s ní vrátí, vzpomenu si na několik cédéček.
"V kolik hodin odlétáš?" zajímám se.
" Za čtyři hodiny.." podívá se netrpělivě na hodinky.
Znovu si povzdychnu:"Tak jedeme.."
Společnými silami odnosíme náklad do auta parkujícího před naším malým rodinným domkem. Do kufru se všechno nevejde. Nevadí, zadní sedadla jsou stejně volná. Přirozeně sedám dopředu a na klíně přidržuji vlastní drobnou hifi věž, co sice občas "polyká" některá z cd, zato je to moje kamarádka. Spoustu jsme toho spolu prožili, třeba když máma trávila večery v práci, táta se svoji novou rodinou. To jsem se tiskla ke svojí milované hifině a brečela při písničce Sbírka zvadlejch růží. To je prostě klasika.
"Zavoláš mi?" dotknu se máminy ruky na volantu.
"Budu ti volat pořád." Slíbí a zatočí na silnici.
"A dáš na sebe pozor?" zajímá mě, protože až teď mi dojde, že máma letí do Asie.
"Hele, jsem máma já a nebo ty?" rozesměje se a já s ní. Atmosféra se trochu uvolní. Cesta je pohodová. V kolech máme přes padesát kilometrů a vesnici, do které odbočíme nápadně připomíná tu z filmu Ospalá díra. Žádného bezhlavého rytíře však nepotkáme, místo toho se máma musí spěšně vyhnout koňskému povozu, co kočíruje jakýsi hluchý stařeček.
"Pane bože.." chytnu se za srdce."Tak tady já mám strávit prázdniny?"
Máma na to neřekne nic. Myslím, že sama nečekala takový zapadákov. Přírodu miluji, přesto jsem však zvyklá na divadla, kina, bazén..prostě na společnost. A jak to tak vypadá, v téhle vesničce mi společnost bude dělat leda tak ticho.
"Aspoň si budeš moct v klidu číst.." nadhodí máma.
"Jo, jasný.." hlesnu.
Je to ještě horší, než jsem čekala. Dům, kde nyní sídlí táta se svoji novou přítelkyní a jejími dětmi, se nachází asi kilometr na samotě, kilometr kdesi za lesem.
Otřu si zpocené čelo. Dělá se mi mdlo.
Snažím se něco namítnout, ale to už parkujeme ne kamenité příjezdové cestě u velkého rodinného domu s velkou zahradou a oprýskanou fasádou.
Mám chuť ječet. Naproti nám jde on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 *Tir.KysQa * *Tir.KysQa * | Web | 14. června 2008 v 17:23 | Reagovat

hoja ,nechceš spřátelit ??

2 Agnes Lore-Ley Agnes Lore-Ley | Web | 14. června 2008 v 18:06 | Reagovat

Nakutěnkóóóóóóóóóó! To bylo naprosto geniální!

Ta romantika tam asi je, ale je taková...jak to říct...schovaná...=D

Prostě je to naprosto famózní! určitě v tom pokračuj!

Je to takový...reálnější než ty ostatní povídky...

PS: Ta holka se balí jak já =D. Všechny moje oblíbené knížky! Ještě přidat Dekameron, Eragona a Bratry Karamazovy a může se vyrazit! =D

PPS: Jsem ráda, že jsem se dostala u prarodičů na ten jejich prehistorickej počítač a přečtla si to. Zejtra v 5:30 odjíždím z baráku, takže na moje nejapné komentáře si počkáš =D

3 Angela Angela | Web | 15. června 2008 v 15:11 | Reagovat

To je takový.. jak bych to řekla.. hezky reálný. Možná díky tomu jsem se dokázala vcítit do hlavní postavy (je mi mimochodem děsně podobná XD) a prostě mi příjde, že píšeš čím dál tím líp! Tak sem šoupni další co nejdřív!

4 Lenka Lenka | Web | 16. června 2008 v 15:31 | Reagovat

Geniální, krásný, úžasný...víc nemám co dodat!

5 Tinka Tinka | Web | 18. června 2008 v 17:32 | Reagovat

Teda fakt jí nezávidím. Ale kapitolka je to krásná :)

6 bláňa bláňa | E-mail | 4. srpna 2008 v 23:13 | Reagovat

tak to je dobrý!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama