...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Balada dvou (slash)-část druhá

26. června 2008 v 18:04 | Nakuta a Agnes:D:D
Sirius: Slepě jsem se k němu blížil. Proč slepě? Protože jsem měl zavřené oči. Ale ono to nebylo jen tím. Mohl za to nějaký zvláštní cit. Něco, co jsem dosud nepoznal... Snad láska? Vzpomněl jsem si na Jamese a jeho slepou oddanost Lilyan Evansové. Chovám se snad jako James? Bezhlavě? Asi ano... Miluju Remuse. Přiznávám. Když si přiznám to, co cítím, je to hned všechno snažší. Anebo ne? Blížil jsem se se zavřenýma očima a už jsem si myslel že uhnul. Že tady naslepo trapčím a zděšený Remus utíká zpět do Bradavic. Na malou chvíli jsem chtěl trhnout hlavou. udělat z toho šarádu. dělat, že se nic nestalo... potom jsem na tváři ucítil Removu ruku. Pomalinku klouzala po mé tváři až ke krku.
Otevřel jsem oči a usmál se na něho. Co se to tu děje? Tohle nejsem já. Tohle nejsme my... Srdce mu divoce bije. Já jsen navzdory situaci celkem klidný. Rozpačitý, ale klidný... Zato kalhoty mi pomalu ale jistě začínají být pomalu těsnější a těsnější. Tohle není možné... Tohle se nesmí stát... Měl bych se zvednout a odejít. odejít pryč a dělat, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Něco málo se stalo a já to teď poseru dočista... Překonávám zbývající vzdálenost a jemně jsem se dotýkám jeho úst. Nejdříve se setkávají naše dolní rty. Na okamžik. Rozpačitě. Jenom se o sebe otřely.
Ale já to nevzdávám... Přitahuji si ho za kravatu a polibek prohlubuji. Mooneyho premiéra. Každý z nás si ji asi představoval trochu jinak... Levou rukou mi zajíždí do vlasů a pravou rukou mě objívá okolo krku. Líbám ho rozvášněně. Jako žádnou holku před ním. Remus je nejlepší... Remus je můj... Rema miluji... ale to, co tu děláme je absurdní. Směšné. Nemyslitelné. pohoršující...ale zároveń krásné. Žádný polibek mě nikdy nevzrušil tolik jako teď. Nikdy jsem nebyl tak napnutý jako teď. Rem se pomalu přesouvá na můj klín a já cítím, že je na tom obdobně. tohle nedopadne dobře...
Remus: Otře se o mé rty těmi svými a je to jako dotyk motýlých křídel, jako pohlazení peříčkem..Je na vážkách, neví co dál. Sleduji jeho nejistotu a mně samotnému hlava třeští. Co jen to proboha děláme? Směšné...ptám se Boha a přitom na něj nevěřím. Pokud existuje Bůh, tak proč mne pronásleduje celý život vlkodlačí prokletí? Nevím,v co věří Tichošlápek, ovšem oba věříme v tuhle chvíli, v tuhle chvíli a nemyslíme na následky. Přitahuje si mě za kravatu, opatrně, jemně. Poznám, že mi nechce ublížit. Nikdy nechtěl. Právě za to ho miluji..Miluji?! Copak se moje city docela pobláznily? Nemohu milovat Siriuse, mého kamaráda. To prostě nelze. Prohloubí polibek a já poznám, že lze. Že lze milovat Jeho. Levou rukou mu zajedu do vlasů. Pravou ho obejmu kolem krku. Je tak krásný, tak opatrný a zároveň rozvášněný! Ještě nikdy jsem v jeho očích neviděl takovou zběsilou touhu.Neděsí mě, vůbec ne. Je to fascinující! Přesouvám se na jeho klín. Vždycky jsem byl menší a slabší než on, možná právě to ho vzrušuje, jak vzápětí pocítím. Kalhoty jsou mu těsné. Děje se něco nemyslitelného, ale moje tělo je silnější než já. A Sirius to ví.
Rem mi polibek opětuje...snad nikdy jsem nebyl šťastnější... Jsem šťastný proto, že jsem s ním, nebo proto, že on to zřejmě cítí stejně? Nevím. Snad od každého trochu... Je mi jasné, že jsme zašli příliš daleko. Daleko za hranice kamarádství. Už se to nedá vrátit zpět. Ale teď toho nechat by byl hřích. Byla by to škoda. Už nikdy by se to nemuselo opakovat. A tak využívám této chvíle. Využívám jí k tomu, abych zašel ještě dál. Abych zažil něco více než jen polibky. Jsou krásné...ale nestačí. Probudily ve mně touhu, ale nedokáží ji ukojit... nevím, jak Rem zareaguje. Možná se zalekne. Možná jdu na všechno moc rychle. zbrkle. Bezhlavě...
Rozklepanou rukou mu rozepínám pásek a snažím se nemyslet na následky... Rem sebou trhá a zděšeně se mi dívá do očí. Jako by až téď pochopil vážnost situace. Jako by až teď pochopil, že není návratu zpět....
Remus: Je šťastný? Je opravdu šťastný? Doufám, že ano, neboť já se cítím být šťasten, jak se naše rty jemně dotýkají,jak jazykem toužebně prozkoumává moje ústa. Tělem si projede vlna vzrušení, stejně jako jemu. Aniž by se předem ujistil, jestli může, rezklepanou rukou mi neobratně rozepíná pásek. Trhnu s sebou a vyděšeně se mu dívám do očí. Je to můj kamarád, můj kamarád Poberta! Najednou mi dojde, co tu děláme, dojde mi celá ta hloupá situaci. Mám chuť znovu brečet. Co jen jsme to udělali, nebo se chystáme udělat? Zadržím jeho ruku, s jakou chtivostí mi rozepíná knoflík u kalhot. Ne! -říká můj pohled pevně. Nesmíme to nechat zajít příliš daleko. Opatrně slezu z jeho klína, z jeho výrazu nejsem schopen nic vyčíst. "Není to správné.." vydechnu a odhrnu si špinavě blonďaté pramínky vlasů, jež mi padají do očličeje. "Není to správné.." opakuji.
Sirus: Zadržel mě. Jak moc jsem doufal, že to udělá...Ale nadruhou stranu jsem si moc přál, aby mě nechal zajít ještě dál... Jak je bláhový, když si myslí, že se dá všechno vrátit zpátky. Jak je bláhový, když si myslí, že zapomene... Snaží se rozluštit můj výraz. Můj nečitlený výraz. Můj kamenný výraz. Chci ho vytrestat. Nechat ho v nejistotě... Slyším ho, jak říká, že to není správné. Jako by to nevěděl odzačátku... Proč mi dával marné naděje? Proč? ,,Není to správné, ale je to tak. Je to krásné. Je to omamné. Chutná to jako zakázané ovoce. Je to zakázané ovoce..." odpověděl jsem mu úvahou, na tváři stále majíc kamenný výraz.
,Tak běž...na co ještě čekáš?" obrátil jsem se na něho. V očích se mu zračila nerozhodnost. Nechávám ho dusit ve vlastní šťávě. dělá mi to dobře. nevím proč, vždyť ho přece miluji. Možná proto, že jsem ješitný. Moc ješitný a tvrdohlavý...nesnesoucí špetky odporu.... jsem zamilovaný odmítnutý blázen. To jsem teda dopadl... Zatímco jsem se zaobíral vlastními myšlenkami, Rem bojoval sám se sebou. Dal jsem mu na výběr. Teď nebo nikdy...já nebo nikdo... Odejít nebo zůstat... Sleduji jeho kroky vedoucí ke dveřím. Zabořím se ještě hlouběji do pohovky. Uvědomuji si, že jsem moc spěchal. Že jsem moc spěchal a všechno zkazil. Ale má pýcha mi nedovolí ho zastavit a omluvit se. Místo toho zírám na vzdalující se záda mého přítele....jenom přítele? Hypnotizuji ho pohledem a přeji si, aby se otočil. Aby zůstal. Abychom začali znovu.... nic neříkám. proč taky?
Rozhodnout se musí sám. Bude to jeho volba. nechci ho do ničeho nutit...a přesto doufám, že se vrátí...ach já bláhový cvok! Na okamžik se zastavuje ve dveřích jako by váhal. Upřímně doufám že váhá... Zčistajasna se otáčí a pronáší slova, která změní celou situaci. Slova, která byla jasná odzačátku.,,Nic nejde vrátit zpět. Kostky jsou vrženy...a já budu následovat hlas svého srdce..."
Remus: Ve tváři má vepsaný téměř kamenný výraz. Tváří se nepohnutě. Váhám. Co dělat? Jednou jsem četl zajímavou knihu..-Být či nebýt? Ptal se autor. Toť otázka. Otočím se. Otočím se a odcházím, opouštím ho. Svého kamaráda. Kamaráda? Ptám se sám sebe posměšně. Miluji ho, miluji a on to vycítil, vycítil tento spanilý cit z polibků, jež jsem mu věnoval. Jeho pohled, zabodnutý v mých zádech, pálí mě a přímo vybízí k nějakému činu. Neodhodlám se. Neodhodlám? Najednou jsem si jistý. Je snažší vzplanout, ale rozumnější počkat. Sirius by se mnou jistě nesouhlasil. Slovo rozumnější nejspíš jeho slovník neobsahuje. Zastavím se a pohlédhu do jeho bouřkových očí, naposledy, ačkoli to není naposledy napořád. Je to naposledy tohoto večera, téhle noci a to možná bolí tím víc. "Nic nejde vrátit zpět. Kostky jsou vrženy...a já budu následovat hlas svého srdce." řeknu pevně. Je to jakési ujištění, příslib do budoucna. Na svých rtech ucítím ty jeho. Sladkou chuť Siriusových úst. Jsem šťastný, že jsem mu ten příslib dal. Patří nám oboum a vždycky nám patřil."Miluji tě!" křikne za mnou odevzdaně. A tohle vyznání mě ujistí. Ujistí o všem.
Sirius: "Miluji tě!" křičím za ním a chápu ho. Chápu, že chce počkat. Bude to rozumější. A dal mi naději. Naději do budoucna. Naději, že jednou podlehne. A já se postarám, aby to bylo už brzy....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Agnes Lore-Ley Agnes Lore-Ley | Web | 26. června 2008 v 18:09 | Reagovat

Musím konstatovat, že se nám to docela povedlo. Teda jasně že by gayové možná přemýšleli jinak, ale my s Nakutou jsme heterosexuální holky, tak na to berte ohledy...=D

Na to, že je to první pokus, je to celkem slušné (můj názor).

Ale bude pokráčko. pokráčko s omezením...=D

Bavilo mě to psát...hrozně moc...někdy si to zopákneme...po prázdkách...

Prostě je to geniální =D (samochvála smrdí =D)

2 Denča Denča | 26. června 2008 v 18:21 | Reagovat

Je to velmi povedený..holky jen tak dál. Ste šikovný. Těšim se na pokračování..:)

3 Abiail Abiail | Web | 26. června 2008 v 18:51 | Reagovat

Ahojky, Nakuto, právě jsem dočetla tvůj vzkaz a chci ti jen říct, že spřátelím moc ráda - teď už nemám moc času, protože jedu pryč a budu bez netu, takže článek přidám hned, jak se vrátím, ale odkaz šoupnu na blog hned. Až se vrátím, provedu zbytek - včetně čtení tvých povídek. Abych se přiznala zatím je moc neznám...

4 Lili Lili | Web | 28. června 2008 v 17:30 | Reagovat

bolo to super ale nemohla by uz pribudnut kapca ku Zivotom?????pls moc sa na nu tesim:)

5 Dromedka Dromedka | Web | 28. července 2008 v 17:13 | Reagovat

Tedyš... nevím co napsat... abych se neopakovala, tak radši nic... možná jen... bylo to skvělé... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama