...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Červenec 2008

3.kapitola: Bráška Mickey Mouse

31. července 2008 v 16:56 | Nakuta(já)
Tuhle kapitolu věnuji Tince za design a za to, že to je fajn holka
Autor
Na večeři se sejde-tohle slovo se mi příčí na jazyku-celá rodinka. Jak milé! Nasadím poněkud křečovitý úsměv a když vklouznu do jídelny, opatrně pozdravím. Nejsem si totiž jistá, jestli mě neslyšeli ječet až tady dole. Třeba už na mě venku čeká autíčko s chlapíky v bílých pláštích. Nasucho polknu.
"Tady máme našeho spáče." Zazubí se táta vesele a sleduje,jak mu Radka nabírá pořádnou porci masa.
"Ahoj Karin," Nezvedne Radka ani na okamžik oči,aby maso neskončilo na běloučkém ubrusu, "přisedni si."
Čapnu nejbližší volnou židli a ve chvíli,kdy na ní chci sednout, mě předběhne Mikuláš. Nevinně se na mě zašklebí. Potlačím naštvané "ghhhrrr" a obejdu stůl, abych kecla na židli,která je od toho grázlíka nejdál. Sleduje mě s povytaženým obočím a pak pobaveně zakroutí hlavou.
Táta,který si našeho chování nevšiml, se bezelstně zeptá: "Tak už jste se spřátelili?"
Cosi nesrozumitelného zabručím a Mikuláš místo odpovědi drze podstrčí Radce svůj talíř, zatímco tátův naplněný putuje ke svému majiteli. Je to jako škatulata,škatulata hejbejte se.
"Podej mi talíř,Karin,naberu ti." Nabídne se Radka, čímž mě vyruší od tupého zírání kamsi do zeleninového salátu.
"Díky,ale ne. Vlastně jsem ti to měla říct hned jak jsem přijela. Já maso…."
"Ty jsi vegetariánka?" dovtípí se Mikuláš rychle, pusu nacpanou k prasknutí.
"Hm." Přikývnu.
"Proč jsi mi to neřekla?" ptá se táta poněkud rozzlobeně.
Přimhouřím oči a beze slov se zeptám: Chceš říct vážně proč?
Pochopí a stáhne se. Rázem si připadám silná, silnější než on a mám z toho sakra špatný pocit.
"Ach," udělá Radka," já to pochopitelně chápu." Nevím, jestli se mi tím snaží zavděčit, nebo co. Tahle debata je mi nepříjemná, tím spíš, že Mikuláš na mě kouká,jako kdybych se přiznala, že ujíždím na heráku.
"Co je?" štěknu.
"Nic," odsekne,"jen že jsi pořádně padlá na hlavu."
"Tvůj názor mě nezajímá!"
"Tak proč se na něj ptáš?" pokrčí ledabyle rameny.
"Zajímá mě proč tak blbě čumíš!" vypálím.
Vyplázne jazyk. "Jelikož jsi husa. Ne,to vlastně ne. Ty jsi mrkev, co?"
"Jdi do prdele!"
"Tak dost!" naštve se táta, zatímco Radka se dívá dosti zaskočeně.
"Jak se to chováš, Miki?" napomene pak toho trotla.
"Mickey Mouse.." řeknu na půl pusy provokativně.
"Karino! Tohle přeháníš!" vyjede po mně táta.
Zbytek večeře nepromluvím ani slovo a Mickey je naštěstí taky ticho. Cpe se vepřovým na česneku a sem tam po mně hodí výsměšný pohled. Snažím se ho ignorovat a házím do sebe salát.
Radka se shovívavě usmívá a táta mračí. To nám to ale hezky začalo!
Po večeři se nabídnu jako výpomoc s nádobím,aby se neřeklo, ovšem moji ochotu, k mé smůle Radka ocení a zaměstná mě. Táta odejde do obývacího pokoje, odkud za pár vteřin slyšíme fotbal. K mé radosti se Miki hned po večeři někam vypaří.
Skoro mě překvapí, jak se s tou ženskou dobře povídá! Její otázky jsou sice zvědavé, ovšem ne netaktní a ani nevhodné. To, že jsem vegetarián, vzala Radka ještě lépe než moje máma a když společnými silami domyjeme nádobí, dokonce mi nabídne: "Když budeš chtít, můžeš kdykoli použít kuchyň pro nějaké své recepty. Nebo něco ukuchtíme spolu,co říkáš?"
Překvapeně zamrkám. Místo aby byla naštvaná, že bude mít celé prázdniny na krku " příživníka,který si ještě k tomu vymýšlí," dokonce mi nabídne společné vaření. Buď je vážně hodná a tolerantní,nebo si chce prostě šplhnout. Nejistě zamumlám "díky" a chystám se kuchyň opustit.
"Karin?"
Vrátím se tedy.
"Řekni Mikimu, ukáže ti koupelnu. Bohužel máme jen jednu, takže, jestli ti to nevadí…"
"Kdepak." zaculím se.
Viditelně pookřeje.
"No výborně, tak mu řekni, ať tě ještě trochu provede."
"Dobrá." Přitakám a v duchu si slibuji,že za Mikim dobrovolně nepůjdu,ani kdyby to byl poslední člověk na Zemi.
"A ještě něco, Karin!"
"Ano?"
"Je to správnej kluk." Mrkne na mě.
Doufám, že nečeká moji odpověď. Já se jen kysele usměji a tradá z kuchyně do pokoje. Do toho kouzelného místa! Když otevírám dveře, napadne mě, kde má asi pokoj ten pazhřivec.
Potichu projdu chodbou až na samotný konec.
Na dveřích,které jsou nejblíže těm mým, je pověšené cosi jako Sauronovo oko, ovázané růžovou mašlí. To bude určitě pokoj Narcisy. Hmm, má podivný vkus.
Další z dveří musí vést do ložnice, jelikož z těch posledních,které jsou od mého pokoje nejdále(díky Bohu!) vyhrává hlasitá muzika. Přiblížím se o pár kroků a našpicuji uši. System of a down? Nutno přiznat,že Miki má docela dobrý vkus.
Zaposlouchám se do písničky Lonely day a málem sebou fláknu na zem, když se dveře Mikiho pokoje prudce otevřou.
"Co tady děláš?" štěkne majitel.
"J-Já?" ptám se přihlouple.
"Nirvana." Přečte nápis na mém triku.
"Nirvana." Přikývnu.
"Nejradši mám Polly."
"A Come as you are." Plácnu.
"Jo." Odvětí překvapeně.
Neubráním se smíchu. Zvláště když jsem před chvílí slibovala,že za Mikim bych nešla,ani kdyby to byl poslední člověk na Zemi. Teď mě načapal před svým pokojem…Jo, fakt bezva.
Karin, ty už nic neslibuj.
"Máš schízu?" sleduje moje myšlenkové pochody a očividně se baví.
"Ne, proč? Viď Karin?," a změněným hlasem si odpovím: "Jasně, Ino."
Pak věnuji Mikimu jeden ze svých andílkovských úsměvů.
Vyprskne. "Ne, nemáš. Ty seš jen na hlavu padlá,co?"
To mě pochopitelně urazí!
"Nejradši bych tě kopla do zadku!" řeknu.
Nechá se nachytat. "A proč to neuděláš?"
"Protože ti nechci poškodit mozek." Vysvětlím a otočím se k němu zády. Cestou do mého pokojíku uslyším vzteklé bouchnutí dveří od Mouseho pokoje. Páni, člověk by neřekl kolik jde z tohohle ujetého jména vymyslet přezdívek!
Mrknu na hodiny. Teprve půl osmé. Přemýšlím,co s časem. Mám to! Zavolám mámě. Koneckonců, co když měl Voldemort s vrtačkou pravdu? Kousnu se do rtu.
Vytočím mámino číslo a čím déle mi to nebere, tím jsem nervóznější.
"Prosím?"
Hlasitě si oddychnu.
"Ino, stalo se něco? Ty brečíš?" poleká se.
Úlevně se rozesměji.
"Ne,kdepak, mami. Jen volám,že..se mám docela fajn."
Podiví se. "No to mám radost! Takže si s těmi dětmi rozumíš?"
Pochopím, že to je slušně zaobalená otázka: Jaká je ta nová ženská?
"Jo, celkem v pohodě…." Vyhnu se odpovědi.
"To mám vážně radost, Ino!"
Chvíli je na druhém konci ticho.
"Jak vzali to tvoje předsevzetí?" zajímá se pak.
"Ehm," zamyslím se,protože nechci lhát, "jedla jsem salát."
"Vzala sis s sebou ty vitamíny, doufám?" ptá se starostlivě.
"Jistě, mami, neboj…A jestli tady v tom, hm, velkoměstě bude nějaký obchod, skočím si nakoupit…"
"Stejně jsou s tím akorát problémy…" začne máma,ale přeruším ji.
"O tomhle jsme snad mluvili ne? Jaká byla cesta?"
"Ale to víš, jako cesta letadlem." Na druhém konci slyším mámin smích.
"Ještě aby ne." Šklebím se.
"Hele Ino, musím končit. Čeká mě jeda důležitá schůzka.."
Bůhví proč se mi sevře žaludek. "Jasně mami, tak se ještě ozvi."
"Určitě, tak pa." Rozloučí se spěšně.
"A mami?"
"Tů tů tů tů…"
Zklamaně hodím mobil na postel. Teď se tady ukoušu nudou. Pak půjdu spát. Další den se zase ukoušu nudou,abych mohla jít spát… "Áááááá!"
"Karino.." slyším Mikiho hlas a klepání na dveře.
"Dále." Zamumlám.
Vpadne do mého pokoje jako velká voda.
"Zase ječíš?" ušklíbne se.
"Co chceš?" zajímám se znuděně.
"Máma říká, že máš jít se mnou pro Narcisu…" řekne kysele, očividně nepříliš nadšen mou společností na cestě pro malou Malfoyovou.
Přemýšlím. Mám trčet v baráku, nebo zpříjemnit Mickeymu cestu?
"Výborně." Mile se na něj usměji. "Už se moc těším."
Na bráškovi Mikim je taky vidět, že se moc těší…

STOP týrání zvířat

31. července 2008 v 12:26

STOP týrání zvířat


Značka L'Oreal
Co to způsobuje:
Všichni kdo máte si dejte tento článek na svůj web. Nemusíte nikam psát kdo je jeho tvůrce(já to taky nejsem), ale hlavní je ten článek, ne zdroj článku! Takže si zkopírute i tyto závěrečná slova.
Většině z Vás tyto obrázky přijdou nechutné,ale nezavírejte oči před realitou!!!!!To,že Vy máte doma krásné a zdravé zvíře neznamená,že takto netrpí zvířata jiná!!!!!!!Prosím podepisujte petice,nepoužívejte výrobky těchto firem a HLAVNĚ ŠIŘTE TENTO ČLÁNEK DÁL!!!!!!!!!!!!!!

kapitola 1

30. července 2008 v 16:43 | Nakuta(já) |  Agnes valí směr Black
Povídka na přání pro Agnes :D Agi promiň a omlouvám se i ostatním..je to strašnej žvást..
Už jsem ji šoupla do kapitolovek, díky za vaše komentáře lidičky:)
Příjemný počtení!:D:D XD
I tobě, Agi..:D
Nak
P.S Napište mi vaše názory, jestli to mám vůbec dopsat:P
Agnes-Lore-Ley vymýšlela plán. Rozhodla se, že bude chodit se Siriusem Blackem. Právě zvažovala pro a proti. Black je ideál krásy..ale jeho jméno se na druhou stranu rýmuje se slovem flek...Ať člověk udělá cokoli,pořád to je a bude onen Black. Black bez úcty k pravidlům..."Muhehe.." chechtala se Agi. Věděla, že s tou "úctou" k pravidům jsou na tom oba stejně...
"Ale kdesi cosi.." zavrtěla Agi nespokojeně hlavou. "O nic nejde ne?"
Vzala tužku a papír a začala vymýšlet svůj plán...
1)Ukázat Blackovi, že umím lepší fóry než on
2)Políbit Blacka a následně z něj udělat debila
3)U bodu č.2 můžu vynechat druhou část pokud zjistím, že z Blacka větší debil udělat nejde
4)Má hrozně hezký oči
5)Nikdo mu nevezme, že ty černý, do obličeje padající pramínky vlasů jsou sexy
6)Agnes Blacková..
Po krátkém zaváhání připsala: 7) Odstranit uječenou babiznu z portrétu
Pak vzala gumu a do bodu č.7 vecpala: Až umře, tak odstranit uječenou babu z portrétu...
Agnes přemýšlela,až se z ní kouřilo, jestli na něco nezapomněla.
"Ahá..." plácla se do čela.
8) Úplně na začátku se dostat nějakým způsobem do Bradavic
9)Nikdo nesmí mít podezření, že jsem nekouzelník
10)Bod č.9 je pěkná kravina. Umím kouzlo s kartama.
11) Naučil mě ho strejda Sid
12) Naučil mě ho strejda Sid, než ho zabásly za podfuky s kartama
13)Vzít si s sebou pátý díl Harryho Pottera
"Uff.." pokoušela se Agnes-Lore-Ley vecpat knihu Harry Potter a Fénixův řád do námořnického kufru. Poté opět vzala gumu bod 13 opravila na: Vytrhnout si kapitolu Snapeova nejhorší vzpomínka.
Když Agi zabalila svůj kufr, potajmu se vykradla z domu. Překvapilo jí, že je venku tma, nejspíš strávila spoustu času psaním svého seznamu.
Tiše jako myška, dokradla se Agnes k staré, otcem opečovávané vrbě. Znalecky vyřadila z provozu elektrický proud, překročila ceduli : DANGER a kapesním nožíkem ufikla kus větve.
Větev potmě zpracovala do podoby kouzelnické hůlky.
Semtam z ní čouhaly lístečky, ale Agi to nedeptalo..
Vyšla ze zahrady a do nočního ticha zaječela: "JSEM V NOUZI!"
U silnice zastavila špinavá dodávka, z níž se vykláněl párek ožralů.
"Naskoč si, krasotinko." zazubil se na ní jeden z nich, ne nepodobný Filchovi.
"Já volala Záchrannej autobus, jdi se bodnout,kreténe." odsekla a mžourala do tmy, zda nespatří culícího se Stana Silničku.
"Ale no tak..bude legrace..." mrkl na ni ten druhý.
Za malý okamžik i se svým společníkem hlasitě kleli, když uháněli od Agnes, sešvihaní vrbovou hůlkou.
"JSEM V NOUZI!!!!" křikla Agi, nyní už poněkud zoufale.
"Tak hele, koukej sklapnout, nebo se o nás dozví celá Česká republika..To budeme slušně v prdeli!" chytil ji kdosi pod krkem.
"Jééé!," vypískla Agnes-Lore-Ley," Brumbále, co tady děláš?"
Brumbál nestačil odpovědět, jelikož ho vrbová hůlka švihla do břicha.
"Vezmi mě do Bradavic." napověděla mu Agi.
"A co kouzelný slovíčko?" ohmatával si břicho a vztekle si jí měřil přes půlměsícové brýle.
"To máš říct ty ne? Já čarovat neumím! Teda můj strejda Sid..."
"Ehm, ehm. Proč chceš do Bradavic?"
"Noo...to se těžko vysvětluje..." byla poprvé Agi lehce v rozpacích.
"Chápu." řekl Brumbál znechuceně.
Nevinně se usmála.
"Do jaké doby?"
"Pobertů!" odvětila až příliš rychle.
"Pan Black že?"
"Já se vás taky neptám na techtle mechte s ženskou částí profesorského sboru!" ohradila se Agi pohoršeně.
Nespokojeně mlaskl."Tak tedy doba Pobertů."
"Tak mě tak šupem hoď. A můžu si nasadit Moudrej klóbrc?"
"Nejradši bych tě hodil..No nic, Voldy má už tak plný klece. Nasedej."
A skrčil se, aby mu Agi mohla vylézt na záda.

Debata s jehlicemi

27. července 2008 v 23:04 | Nakuta(já) |  Pobertoviny:D
Není to moc povedený,ale doufám,že se vám to bude alespoň malililininko líbit...
Tuhle kapitolu věnuji kolegyni jménem Stania :)
Nak
"Co tady vlastně děláš?" zkoumala Evansová svůj ohryzaný nehet a pozorovala Voldemorta,který seděl v houpacím křeslem naproti spoutaným zajatcům. V ruce držel pletací jehlice a zuřivě jimi kmital.
"Sklapni Evansová,nevidíš,že plete svetr?" Kopl jí Remus do nohy.
"No co co?," naštvala se Lily," se ptám ne?"
"Cha chnach chechlej chechachi chchor..." zasvětil se do své duchaplné věty rozpadající se James.
"Co říkal?" zeptal se Voldemort podezíravě a na okamžik přestal kmitat jehlicemi.
"Že zná skvělej pletací vzor..." vysvětlila Evansová horlivě.
Remus protočil oč v sloup. Pána zla její slova zaujala.
"Pověz mi o něm,dělej." šťouchl jehlicí do Pottera a ten sebou bezmocně cukl.
"Chechuchu chuchit!" bránil se chabě.
"Němůže mluvit!" zaječela Lily podlézavě. Remus měl sto chutí ji za ty kecy poblít vlasy,které si beztak nemyla od minulého fesťáku, konajícího se o dva roky zpátky.
"No jo,zapomněl jsem.." zavrčel Pán zla a znuděně zamumlal: "Změňsezpátkyvčlověkatyzrůdo!"
Jamesovi se vrátil jeho bývalý ksicht, tudíž zase jednou vypadal přihloupě( byl to právě takový přihlouplý výraz, jaký vídáme z plakátu, na nichž pózuje Harry Potter).
"Liy! Miluju tě!" zaječel a cukal sebou.
Remus se natočil bokem a jak mu provazy dovolily, dal Potterovi pěstí.
"Nevidíš, jak leze Voldymu do prdele?" zaječel.
"Ne.." odpověděl James přihlouple, zatímco Lily zajímal Voldemortův názor na podprsenky s vycpávkami.
"Co bude s tím pletacím vzorem? Jestli mi to okamžitě neřekneš, poštu na tebe Naginiho. Nagini, k noze!" zapískal Voldy rozrušeně.
Všichni se lekly. Evansová si pro jistotu porovnala svoji podprsenku,z níž ji samým děsivým vzrušením vypadla vycpávka.
Nagini byl malý vypelichaný čokl velikosti jedna, ne nepodobný paní Norrisové.
James si s ulehčením oddychl.
Naginy zakňučel a Pán zla mu hodil piškot.
"Zkuste to udělat jako housky..." řekl Potter nahlas a Remus se zájmem naslouchal.
"Housenky?" zajímal se Voldemort.
"Housky! Vy snad myslíte,že housenka je to samé jako houska?" zeptal se James se značným pohrdáním.
"Hele!", protestoval Pán zla hlasitě," pak po kom má ten spratek Harry Potter takový arogantní postoje! Všeumělec jeden! A přitom si není schopnej uplíst ani šálu!"
Pak se zarazil, když si uvědomil, že Harry Potter dosud není naživu.
"Chtěl jsem říct: haha." snažil se zachránit situaci,ale oblafl tím ledatak Evansovou,která měla práci s podprsenkou.
"Kdo je Harry Potter? A proč má stejný jméno jako já?" vztekal se James, kterého představa nějakého spratka,který si na něj hraje, pohoršovala.
"Hihi hi.." udělala Lily,když jí Nagini očuchal.
Remus povytáhl obočí.
"Harry Potter..." odložil Pán zla nervózně pletací jehlice a ztěžka polkl. "Harry Potter je...Je to můj vzdálený strýc!"
James se tvářil pochybovačně.
Voldemort věděl,že aby mu ti tupci uvěřili, bude muset něco přidat. "Můj strýc..on..Vlastně se ve skutečnosti jmenuje Rudolf, jako ten sob...a...má farmu, ano,farmu.."
"Co pěstuje?" položil Remus chyták.
"Ch..Chmel." zakoktal Voldy.
"Chmel?" vytřeštil James oči.
"Hihi hi..." vyprskla Lily a vycpávka jí vyletěla z ruky.
"Evansová se na začátku ptala,co tady děláte...Nuže?" vypálil Lupin.
"Jde o jednu velkou akci.." začal Pán zla, ale v tu chvíli se rozlétly dveře Prasečí hlavy.
Dovnitř vpadl Sirius a hned v závěsi za ním Petr,který se pohyboval značně neobratně a chvílemi se držel za zadek.
"Tohle je přepadení! Koukej nám vydat rukojmí!" zaječel Sirius a zuřivě mával papírem, na němž stálo: Co nám chutná, co nás baví? No přece: Recept na koláčky z trávy!
"A doprdele." ulevil si Voldemort a popadl pletací jehlice. Pak se postavil do bojové pozice.
"Hihi hi..." udělala Lily a dostala pěstí i od Jamese.
BUDE BITKA? POKUD ANO,ZVÍTĚZÍ VOLDEMORT? CO DOOPRAVDY DĚLÁ PÁN ZLA V PRASEČÍ HLAVĚ? JAKTO,ŽE ZNÁ HARRYHO POTTERA? DOPLETE NAKONEC SVŮJ SVETR?
....už v příštím díle....

Jupííí!!:D

25. července 2008 v 17:47 | Nakuta(já)
Konečně vidím svůj nový design:D Juch! Mám z něj ohromnou radost, je krásný a teď si nemyslete,že samochvála smrdí,protože já nejsem jeho autorem:D Tenhle velkolepý výtvor pro mě stvořila Tinka. A já jí moc děkuju:) Slíbila jsem jí na oplátku několik kapitol k Tajemství sněhu...Takže dopíšu slíbenou kapitolu k Pobertovinám a vrhnu se na to:D
Ještě jednou díky Tinko.
Jsem fakt spokojená.
Co si o tom myslíte vy? Líbí se vám tenhle nový design víc než starý?:):)
Nakuta

14.kapitola: Sbohem? Naviděnou!

23. července 2008 v 20:11 | Nakuta(já) |  Životy některých
...Ou jé...už vidím tu nastraženou bombu v našem baráku, už vidím tu pochcanou kliku, už cítím ránu pěstí,která mi zlomí nos, když vám řeknu: tohle je poslední, tedy závěrečná kapitola téhle povídky..
Bulím..já fakt bulím..
Moje první dokončená kapitolovka...
Uf...
Musím to rozdejchat...
Líbila se vám tahle povídka?
Doufám, žě na ni budete vzpomínat s láskou a smíchem....
Díky všem,kteří ji četli!
Loučím se s tebou, Životy některých!
Teď se budu věnovat ostatním povídkám...
Uvidím, podle toho,jak se mi bude stýskat, možná napíšu časem pokračování..
Vaše Nak
P.S. Věnováno všem,co prošli tímhle příběhem až do konce a stali se jeho součástí..
Zakopl o koberec a spadl k jejím nohám,což vyvolalo salvu smíchu. I Lily se smála.
"Nemysli si Pottere, že když se přede mnou plazíš, tak ti tu pusu dám." Šibalsky si ho přeměřila.(-tam dole..ok, jen žert..:D).
"Moje milá Evansová,plazím se před tebou několik let. Ty mi tu pusu prostě dáš." prohlásil sebejistě.
V mžiku stál proti ní,až překvapeně zamrkala.
"Ejhle, mrštný jako ryba." uchechtla se Lily.
"A chytrý jako..." začal James,ale Tichošlápek ho zradil.
"Chytrý jako jelen." zasmál se Sirius, přitáhl si Agnes zpátky na klín a sledoval,jak se Dvanácterák mračí jeho směrem.
"Ne!" odsekl James. "Chytrý jako, jako..."
"Až tak?" culila se Lily.
"Prostě chytrý." zaculil se na oplátku Potter.
Dotkl se jejích zrzavých vlasů. "Nám bude to manželství klapat, Evansová. Já jsem chytrý a ty jsi..."
Celá společenská místnost sledovala jejich počínání.
"Jsi krásná.." zašeptal.
Stoupla na špičky a zadívala se mu do očí. Byla nervózní. Cítil, jak se třese. On, nebelvírský chytač věděl,co to znamená,když se dívka pod jeho dotyky třese. Byla to náramně vhodná chvíle, vhodná pro..(-kopnutí do prdele! -promiňte, neodpustila jsem ti to...:D) POLIBEK!
Tak ji prostě políbil, hluboce, zároveň však jemně.(-jaképak copak, řekla rybka a ukousla ti jazyk..).
Přivřela smaragdové oči, víčka se jí chvěla. Pak,když už to vypadalo,že ho odstrčí, ona ho naopak přitáhla k sobě a rukou mu prohrábla vlasy.
Kdosi zahvízdal. Ozval se bouřlivý potlesk. Od onoho okamžiku se z Lily Evansové a Jamese Pottera stala nerozlučná, věčně se líbající a hádající dvojka( načež po nějakém čase porodila toho všiváka Harryho...jen vtip, klid..:D).
***************
James Potter přestal šikanovat Snapea. *Přestal šikanovat Snapea,když byla poblíž Lily a šikanoval ho tajně.
Severus Snape byl šikanován Jamesem Potterem a srdce mu pukalo pokaždé,když spatřil toho idiota Pottera,jak zamilovaně laškuje s jeho láskou, Lily Evansovou.
Lily Evansová byla skutečně šťastná,neboť si myslela,že James byl dočista změněn a o Severuse nezavadí ani pohledem. V její naivitě ji značně podporovala i Agnes.
Agnes Martinová chodila se Siriusem a vedli šťastný a hádavý život.
Sirius podvedl Agnes zřídkakdy..Natolik ji miloval!:)
Remus Lupin prožíval své úplňky,avšak cítil se být zamilován(viz. Mé milované vlče).
Petr lezl za Voldemortem,ale nikdo si toho nevšiml.
No nebyly nakonec ty Bradavice naivní?
"Dneska odjíždíme." zamumlala Lily smutně a společně s Poberty lezla do vlaku.
"Nekecej?" podivil se hraně Sirius.
James si ho káravě přeměřil.
"Tohl místo mi bude chybět." povzdychla si Agnes.
"Mně taky." pokýval Remus hlavou.
Všichni na okamžik smutně hleděli na svůj domov,který po sedmi letech museli opustit.
"Hej! No tak!," vložil se do toho Autor," nebudeme přece brečet ne?"
Překvapeně na něj pohlédli.
"Co vy tady?" zajímal se Sirius podezíravě.
"Jaképak vy?," smál se upřímně Autor," jsem mladší než ty,kamaráde..."
"Jsi mladší a napsala jsi tenhle příběh?" zeptal se James se zájmem.
"Ano." přitakal Autor.
"No teda, ne že by to nebyla pěkná kravina..." zašklebila se Agnes.
Autor do nich vesele šťouchl.
"Beztak se ještě sejdeme, bando."
S tím se vše rozplynulo.

Velká ryba

21. července 2008 v 13:41 | Nakuta(já)
Ták, právě jsem dokoukala jeden fantastický film. Jeho jméno je už podle názvu tohoto článku: Velká ryba. Skutečně se dotkl mého srdce a zanechal na něm stopu. Pochází od vynikajícího režiséra Tima Burtona. Jeho přibližnou kostru by jste si mohli přečíst na internetu,ale já to napíšu vlastními slovy. Celý film je zajímavě proveden,ale to se koneckonců dalo od Tima Burtona čekat. Je to životní příběh muže,který vypráví,co kdy prožil. Historky,jak se potkal s čarodějnicí,která měla skleněné oko, v němž každý spatřil svoji smrt. Historky o tom,jak se spřátelil s jedním obrem a tři roky pracoval u cirkusu,kde se zamiloval do své životní lásky. Jak zavítal do města Přízrak, do čistého a "nedotknutého" města. Na svatbě svého syna povídá o tom,jak v den jeho narození chytil velkou rybu na zlatý snubní prsten. Jeho syn..To je menší problém.
Syn hlavního hrdiny jako jediný nevěří jeho historkám. Svého otce považuje tak trochu za podivína a hlavně velkého fantastu. Oba si k sobě nemohou najít cestu. Nakonec otec onemocní a umírá. Syn navštěvuje město Přízrak a dozvídá se spoustu věcí...
Mohla bych zde napsat,jak to dopadlo...ale kdepak. Kdo to neviděl,ať se na to podívá. Já u toho bulela jako želva..:'-( Moc se mi líbilo,že někdo natočil film o tom,že my lidé sice umíráme,ale naše příběhy jsou věčné.
Fantazie. Co pro mě znamená? Neskutečně krásná,tak neskutečná,až stala mým skutečným světem....
Vaše dojatá Nakuta....

Právo na smrt

19. července 2008 v 16:52 | Nakuta(já)
For Fluoritka, snad se ti to alespoň trochu líbí. Varování: Nesnažte se tenhle příběh pochopit,neboť pochopit jej nelze, dokonce i autor je na to krátký.
Sharon položila svoji hlavu na chladný mramorový kámen. Byl to zcela nový pocit,pro ni dosud neznámý. Chlad prostupoval jejím tělem, když zašeptala: "Miláčku, miláčku…" Nechala svoje tělo unášet ledovou mlhou. Nechala pomalu mrznout konečky svých prstů.
"Tuomasi, miláčku.." zasípala a z posledních sil zaklepala na mramorový kámen. Se slastným úsměvem si představila,jaké by to bylo,slyšet opět Tuomasovo srdce.
*
Milenci se vášnivě líbali. Oba dva nazí, vychutnávaje si přítomnost toho druhého.
Dívka zlehka pohladila chlapce po tváři a jemně se od něj odtáhla.
"Jsi můj princ." Pronesla vážně.
"A ty moje princezna. Moje krásná, malá princezna.." zalaškoval a políbil ji na krk.
Ucukla. "Myslím to vážně!"
"Já taky…" pokusil se opět dostat k jejímu krku.
Vzala jeho obličej do svých dlaní a zadívala se do těch krásných mandlových očí.
Pak poněkud rozzlobeně řekla: "To,co říkám,nebereš jak bys měl.."
Zvážněl: "Jestli někoho miluji, jsi to ty a jedině ty, moje krásná malá Sharon."
*
"Ne! Ne!" křičela mladá žena a bušila do hrudi svého otce. Sledoval ji s pobaveným a povýšeným úšklebkem.
"Už je to tak." Přikývl a oprášil neviditelné smítko na svém saku.
"To nemůžeš udělat! Thomas je čestný člověk."
Otec se zamračil: "Divila by ses,co všechno můžu, dcerunko!"
"Nemůžeš,to nemůžeš…" svezla se k zemi a usedavě plakala.
Štítivě si ji přeměřil. "Několikrát jsem opakoval,že se spolu nebudete stýkat. Neposlechla jsi. Nyní pro tuto situaci není jiné východisko, než smrt."
"Nenávidím tě! Nenávidím! Budeš se smažit v pekle."
Chytil ji za zápěstí a vztekle s ní zacloumal. Pak ji se znechucením pustil. "Ten tvůj Tuomas bude mrtvý,ať už uděláš cokoli."
Popotáhla. "Zabiji se. Nebudu bez něj žít!"
"Nezabiješ." Oponoval klidně.
"Zabiji se!" prohlásila odhodlaně.
Zakroutil hlavou a než odešel z místnosti, řekl: "Na smrt nemáš právo,Sharon. Nedovolil jsem ti ji."
*
Tuomase ve studené rakvi svazoval chlad a žal. Nemohl se pohnout, prostor zdál se příliš úzký. Smrt zblázněním nebo žízní? Na nedostatek kyslíku? "Kdo ti to sakra dovolil?" rozplakal se. "Miláčku!" pak už jen tiše a bezbranně naslouchal, jak jeho milované přestává tlouct srdce.

Krátké věčnosti

17. července 2008 v 23:24 | Nakuta(já)
Nemusíte to číst...prostě další z mých pocitů..
Autor
Vykrvácené srdce, pozvracené, ležící v prachu jedné osamocené cesty. Nikdo po ní nechodí, nikdo to srdce nezvedne a neopráší. Dřív na tu cestu zavítal člověk, člověk jež si všiml toho srdce. Krev pozvolna odtékala a ztrácela se. Nezvedl to srdce, nezachránil. Při pohledu naň se pozvracel a odkopl ho. Teď je vykrvácené, pozvracené, ležící v prachu jedné osamocené cesty. Lidé se té cestě vyhýbají, protože se bojí pohlédnout na to srdce. Špatně, špatně je jim, když uprostřed nocí slýchají jeho bolestný tlukot. Buch,buch,buch..Z posledních sil. Vykrvácené. Nikdo mu nedaruje svoji krev, nikdo mu nepomůže. To srdce se trápí. Nikdo to nevnímá. No a co? Přece to není jejich srdce! Kdyby se neštítili, nejspíš by o něj zakopli. Kdyby to srdce mělo slzy, plakalo by. Nedopřány, slzy jsou mu odepřeny. Nesmí plakat. Buch, buch..doznívá. Vykrvácené srdce, pozvracené, ležící v prachu jedné osamocené cesty. Tiše naslouchají, lidí tiše naslouchají. A čekají. Čekají,až ten tlukot dozní. Není to soucit, nikdy to srdce řádně nezakopou, nikdy mu nevěnují ze dřeva vyřezaný křížek. Čekají,až ten tlukot dozní. To aby to srdce mohli štítivě odtáhnout. To aby mohli vzpomínat s potěšením na to, jak vykrvácelo a oni pozvolna sledovali mizející naději.
Několik věčností znechuceně našlapovali na místě, kde vykrvácelo pozvracené srdce, které mohlo ještě několik věčností tlouct....

Čekat a mít

14. července 2008 v 12:48 | Nakuta(já)
For ANGELA, doufám,že je to alespoň trochu podle tvých představ, uchýlila jsem se k tradiční dvojici:D Pokud tvým přáním nebyl slash, přišlo mi jako dobrý nápad,nacpat do příběhu dívku.Námitky v podobě nespokojenosti jsou nepřípustné:D.
-ČÍST PŘI PÍSNI I CAN WAIT FOREVER OD SIMPLE PLAN...
Sedíce pod velkou rozložitou vrbou, pozoroval dívčinu tvář. Kdyby podle něj existovali andělé, ona by byla jedním z nich. Dlouhé zrzavé vlasy, jak krásně se třpytily po dopadu slunečních paprsků. Nechal by ty vlasy jemně protékat mezi svými prsty. Nechal by se jimi šimrat ve své tváři. Byly by to jistě nanejvýš příjemné,jako dotyk křídel. Zavřel by oči a vychutnával by si ten pocit. Vychutnával by si vůni těch vlasů.
You look so beautiful today
When you're sitting there it's hard for me to look away
So I try to find the words that I could say
I know distance doesn't matter
But you feel so far away

Every time I leave my heart turns grey
And I want to come back home to see your face tonight
Cause I just can´t take it
Smutně sledoval její ústa. Krásná a jistě i něžná ústa, která se co chvíli usmála. Usmála na někoho jiného. Kéž by jeden z jejích spanilých úsměvů patřil i jemu. Království za úsměv! Nemáš království… Dům v Godrikově dole za úsměv! Chabě se zašklebil. Kdyby ho tak slyšel Tichošlápek,nejspíš by se štěkavě zasmál. Zrzka zatřepala hlavou. Měl pohled doslova přilepený na jejích plných rtech. Kdyby je tak mohl zulíbat! Líbal by je opatrně, jako něco křehkého.
Another day without you with me is like a blade that cuts right through me
But I can watt forever
Whem you call my heart stops beating
When you´re gone it won´t stop bleeding
But I can´t wait forever
Pohledem se na malý okamžik střetla s jeho očima. Neuhnul a ona k jeho překvapení taky ne. Zelená zář ho pohltila,vtáhla ho do sebe,jako nekonečný vír citů. Pak se otočila. Tolik se bál,že je té záři konec,konec na věky. Cosi pošeptala své kamarádce a pomalým krokem se vydala k němu. Srdce vynechalo jeden úder.
You look so beautiful today
It´s like every time I turn around I see your face
The thing I miss the most is waking up next to you
When I look into your eyes I wish that I could stay
"Smím si přisednout Pottere?" zeptala se a aniž by čekala na odpověď,usedla vedle něj. Byla překvapená,že mlčí. Pokaždé měl pro ni jednu ze svých duchaplných vět. A teď mu najednou došla slova.
"Co je ti?" zajímala se starostlivě.
"Té nemoci se říká láska,moje milá Evansová." Podíval se jí do očí.
Zlehka se dotkla jeho tváře. "Tu nemoc znám Pottere."
Know it feels like forever
I guess that´s just the price I´ve got to pay
But hen I come back home, to fell your touch makes it better
Until that day there´s nothing else that I can do
And I just can´t take it
Zrzavé vlasy ho zašimraly, dotkl se jich a nechal je protéct mezi prsty,jako tekuté stříbro. Opatrně políbil ústa,jemná a něžná. Zelená záře ho pohltila, když zašeptala : "Taky tě miluji." A on měl pocit, že ho naučila létat.

Chachá

13. července 2008 v 23:44 | Nakuta(já)
Čušmuš lidičkové,
tak jsem narychlo sesmolila povídku do soutěže,protože jsem se bála,že nestíhám,jelikož je dneska už neděle že..abych se následně dozvěděla,že soutěž byla prodloužená..:'-(asi budu plakat...
Dneska tu byl můj very very kamarád...sledovali jsme Drž hubu:D pohoda
-je to super člověk
V pátek jdu na Horkýže slíže...:D
Tohle jsou moje kecy, nemusíte to číst...:D
ale teď přijde VELKÝ OZNÁMENÍ!!!
Na vědomost se dává!!! Dneska mi hráblo(novinka co?:D) a tak mě napadl nápad:D
Pro první tři lidi,ktěří napíšou komentář k tomuhle článku(úchylnému a hloupému článku), napíšu já povídku na přání, upozorňuji,zatím to je pouze pro PRVNÍ TŘI KOMENTÁŘE
1)napiště jména postav/postavy, jež mají v povídce být
2)napište žánr,jaký si přejete,upozorňuju však,že o sexu se mi psát nechce,kdo mě zná,tak ví,že nejradši píšu depresivní a nebo používám ten svůj divný humor...
3) o čem by měla povídka být, přibližnou kostru
Toť vše. Nevím,jestli to někdo využije...
Mějte se fajn:P
Myslete na mě v dobrém.
Už jsem říkala,jak miluji karate? Teď byl týdenní tábor zrovínka u nás ve vesničce, dámy a pánové,lepší sport jsem si před třemi léty nemohla vybrat:) dík všem skvělým lidem...
Nelíbí se mi,jak ubývá komentářů k Životům,další důvod pro mě,proč je v brzké době ukončit...:)
Mimochodem Tajemství letního sněhu je podle ankety docela oblíbené,ale kde jsou komentáře k druhé kapitole? :( pfff..asi se vypařily coo?
Špatné je to...
S přáním dobré noci a tvrdého spánku(neposlintejte si polštáře)
Vaše Nakuta:P:D

Tiše umírat láskou

9. července 2008 v 10:19 | Nakuta(já)
Umírá. Umírá tiše. Sleduje, jak se jemně nakláníš a objednáváš si pití. Tvůj pohled cítí ve své tváři. Neschopna ho opětovat, neschopna konečně zjistit, jakou barvu mají tvoje oči. Umírá. Umírá s pohledem zabodnutým do dřevěného stolu. Spatří tě na malý okamžik, spatří tě jen když přicházíš. Pak rychle sklopí oči. Na srdce si tiskne tvoji podobiznu, tvoji poboznu,kterou má ve dne v noci před očima. Tolik tě miluje...Tolik tě miluje a přitom tě vlastně nezná. Obsluha ti podá tvoji objednávku. Poděkuješ. Poděkuješ sametovým hlasem. Pohlédneš na její tvář,jež se ti vyhýbá. Bojí se,že je to naposled. Hrozně se bojí! Rozklepou se jí kolena, tužka jí vypadne z ruky. Nepodívá se na tebe. Nemůže. Nevydržela by to. Zmizíš, tvůj obraz v její hlavě přetrvává. Opatrně se postaví, najednou je slabá. Jde se projít. Jde se projít a ztěžka dýchá. Umírá. Bojí se,že tě potká. Bojí se,že už tě neuvidí. Jsi její přání. Jde po schodech a přidržuje se zábradlí. Nedobrovolně se přitom rozhlíží. Pak tě po chvíli spatří, tvoje oči, tvůj lehký úsměv. Srdce vynechá jeden úder. Trvá snad jednu vteřinu, co pohled opětuje. Trhne sebou, jako by se spálila. Pak rychlým krokem zamíří pryč. Umírá. Sedí na terase a zírá do tmy. Má chuť brečet,ale slzy netečou. Cítí se prázdná. Miluje a cítí se prázdná. Sakra...Sedí na terase a zírá do tmy. Hodinu,dvě. Přeje si vidět tě. Nadává si do hlupáků. Neví co chce. Nebo ví. Tebe. Chce tebe a tolik se bojí. Zbabělec. Umírá. Co když už tě neuvidí? Co když tě další den neuvidí? Slibuje si,že se ti podívá do očí. Tvůj čas se krátí. Slibuje si,že se ti podívá do očí. Brzy odjedeš. Musí tě vidět. Musí tě vidět. Najednou jí připadá, že nemusí nic jiného. Jenom tě vidět. Prosí,prosí, prosí! Vidět tě. Jak jemně se nakláníš a objednáváš si pití. Cítit tvůj pohled ve své tváři. Prosí,prosí,prosí! Musí se ti podívat do očí. Podívat do očí bez známky nervozity. Má neklidný spánek. Spánek narušený tebou. Začíná si myslet, že žiješ pouze v jejích představách. Myslí si to,jelikož člověk bývá nejvíce posedlý právě představami. Umírám. Umírám tiše,protože nechci abys věděl,že umírám kvůli Tobě.

Ha,ehm

8. července 2008 v 16:44 | ...
Na tohle se podívejte, tedy pokud jste to ještě neviděli..je to...hmm..:D nevím...co na to říkáte?
-má to být krátký film o Pobertech...Sirius mi docela připomíná Ezechiela z filmu Vesnice:D:D
part1:
http://www.youtube.com/watch?v=UZFguSvufLY&eurl=http://lilyann-thumn.blog.cz/0708/trailer-poberti-nejhorsi-vzpominka
part2:
http://www.youtube.com/watch?v=KTX6FvSUbgs&feature=related
-u toho druhého partu,jak Sirius ovládá Snapea hůlkou jsem se fakt nasmála:D:D
Jsem líná vám sem dávat ty takový odkazy,jak se na to rovnou klikne, víte?:D Tak si to prostě zkopírujte:D:D
Tohle je zpívající Dráček:) :
http://www.youtube.com/watch?v=IANd9Ieii1Q&feature=related

Tak což?:P

8. července 2008 v 14:44 | Nakuta(já)
Je tady nová a velice duchaplná anketa:D Asi musíte kliknout na celý článek, aby se otevřela, já fakt neim:D:D ale jsme inteligentní lidé, my si poradíme, že?:D Taky vás chci upozornit, že v dohledu je konec Životů některých...bude happyend:):) jak jinak, tahle povídka si tragédii nezaslouží:D:D Ještě není loučení, nevím, zda Životy uzavřu už v příští kapitole nebo až v té další...Epilog rozhodně nebude, je mi blbé cpát epilog někam, kde není ani Prolog:D
Doufám, že se s tímhle oznámením sžijete a až přijde konec, tak to hrdě přijmete,ačkoli autor bude plakat na 100% :(
Prostě to beru tak, že přišel čas..její čas,čas povídky..Nebudu ji zbytečně natahovat jen proto,že byla(já teda doufám) celkem oblíbená. Tím bych mohla zničit její kvalitu( ozývají se pobouřené hlasy: vaše povídka,pane autore,nikdy nebyla kvalitní!).
Mám ji ráda.
Toť asi vše.
-Jo vlastně,ještě něco..:D užívejte prázdnin, neutopte se,neopijte se a chovejte se tak,abyste nechovali-platí i pro kluky:D:D
Taky koukejte hlasovat...:D a klidně pište i komentáře..ačkoli to vy určitě ne co, na to jste moc líný..:D
Přihlásila jsem se do soutěže:D muhehe, víc vám k tomu neřeknu a věřím,že mi rozhodně nebudete fandit,zvláště pokud jste v té soutěži také:D:D
Váš milovaný a nejmilovanější Autor...:D

2.kapitola:Sen a to,co se dělo po něm

8. července 2008 v 14:10 | Nakuta(já)
(Je tady druhá kapitola, naprosto příšerná, takže před ní předem varuji…Uvažuji, že ji smažu..je to děs….)
Autor
Připadá mi, že se skoro vůbec nezměnil. Ba ne,změnil. Už to není onen nespokojený chlápek z města, kterého tamní život ubíjí. V očích mu hrají veselé jiskřičky, pusu roztáhlou do širokého úsměvu. Dokonce si nechal narůst knírek! S košilí rozepnutou, vystrkuje na nás svoji opálenou hruď a já musím uznat, že působí nanejvýš šťastně.
"Á, Sáro, jaká byla cesta?" přivítá mámu vřele a usměje se.
"Jo, docela to šlo, jen jsme to tady málem nenašli…" odpoví nevýrazně.
Táta se obrátí na mě a naše pohledy se střetnou. Uhnu jako první.
"Ahoj Ino." Rozpřáhne svoji náruč.
Najednou mám chuť brečet. Uvědomím si, jak mi tenhle člověk neskutečně chyběl. I přes to, co udělal, mi na něm záleží. Je to můj táta. Kousnu se do rty, abych se nerozbrečela jako malá holka. Neobejmu ho, stejně tak se obejmout nenechám. Chce se mi toho tolik říct, jak ho nenávidím a jak mi chyběl. Jsem hloupá. Hloupá, hloupá, hloupá! A proto neřeknu radši nic.
Poškrábe se ve svém novém knírku. Nejspíš nečekal z mojí strany nadšené vypísknutí a skok kolem krku, přesto ho můj odmítavý postoj poněkud zarazil.
"Nedáš si s námi alespoň svačinu?" nabídne značně rozpačitě mámě, která možná až příliš rychle odmítá: "Ne, díky, budu muset vyrazit, jestli chci stihnout letadlo."
Přikývne. "Jasně, Sáro, tak ať se ti tam, hm,líbí." Věnuje jí další ze svých úsměvů.
"Díky, určitě se mi tam bude líbit," Řekne máma neutrálně, "a až se vrátím, dám ti vědět."
Obrátí se na mě: "Budu ti volat, Karin." Podá mi moje věci a hifinu, načež mám pocit,že mě vypakovala navždycky.
S tímto mě políbí na tvář, obejme, pak hluboce vzdychne a sedne za volant.
Než mi její auto zmizí z dohledu, tak ho sleduji. Nezamávám. Nezamávám a nevím proč.
Táta vezme můj kufr. "Teda, co v tom máš?" pokusí se navázat konverzaci.
Vím, že mlčet donekonečna nemá smysl. A tak mu věnuji jednu ze svých dlouhých odpovědí.
"Knížky."
Přehodí si kufr do druhé ruky. "Co teď čteš?"
"Kdybys byl doma, tak bys to věděl." Odseknu.
"Kdyby sis nehrála na uraženou a podvedenou, mohli jsme se každou chvíli vídat, Ino." Oplatí mi klidně.
"Opustil jsi nás." Popotáhnu. Jsem už vážně jako malý mimino!
"Se Sárou jsme se rozvedli jako přátelé." Namítne.
"Opustil jsi mě." Zamrkám.
Zastaví se, pohladí mě po tváři a řekne pevně: "Nikdy jsem tě neopustil."
Pak už ani jeden nepromluvíme, kráčíme tou velkou zahradou, pro mě cizí. Kráčíme do domu, který je taky cizí.
"Hola hola, jsme tady!" křikne táta z předsíňky a zouvá si boty. Nejspíš úmyslně nepoužije slovo: "rodino", nebo "doma." Je vážně ohleduplnost sama. Kufr a ostatní věci zanecháme vedle bot. Táta se nikdy pořádkem tolik nezabýval.
Vejdeme do kuchyně. Působí starodávně, žádné moderní dílo. Všude jsou květiny, napočítám snad deset váz, proto tedy ta příjemná vůně. Podlaha je vycíděná, nejspíš se nasklízelo, než jsem dorazila. Možná takový uvítací obřad.
"Ehm…Ino.." trhnu sebou a maličko zčervenám.
Za mnou stojí po tátově boku jakási baculatá ženuška, s růžolícími tvářemi. Kdybych necítila hořkost, že mi ukradla tátu, nejspíš bych o ní řekla, že je sympatická.
"Já jsem Radka." Napřáhne ke mně stejně baculatou ruku. Všimnu si, že má špínu za nehty, nejspíš často pracuje na zahrádce. Vůbec není moc upravená. Blonďaté vlasy má ledabyle sepnuté do drdolu, pramínky jí vypadávají. Ani v nejmenším ji nemohu srovnávat s nastrojenou a namalovanou mámou, která navštěvuje salóny krásy. Obě jsou úplně jiné.
Na maličký okamžik zaváhám a pak její ruku stisknu. Konečně, ve svých patnácti letech nemůžu dělat kdovíjak hrozné scény.
Usměje se. Od srdce.
"Jsem ráda, že tě konečně poznávám Karin." Řekne. Zní to sladce, až moc sladce. Určitě jí vadí, že mě bude mít na krku. A táta, ten zrádce, na ni zamilovaně čučí.
"Jo." Odpovím prostě.
"Nedáš si můj třešňový koláč? Právě jsme se chystali svačit."
Aniž by čekala na odpověď, posadí mě ke stolu. Táta kecne vedle mě a pak se oba necháme obsloužit. Radka udělá studené kakao a na talíř mi ukrojí pořádný kus koláče.
Pak se omluví se slovy: "Mám ještě nějakou práci na zahradě, ale u večeře se uvidíme, takže si pak můžeme v klidu popovídat."
"Dobře." Kousnu do koláče. Je vynikající, ale v hlavě mám pořád Radčina slova. Copak si snad myslí, že si s ní chci povídat? Měla bych jí vyprávět o svém životě s tátou a pak o životě bez táty? Jak mě kvůli ní opustil? Jak jsem snášela rozvod? Ha, ha! Ironie života. Nemám nejmenší chuť si s ní povídat. Čůza.
"Kde jsou…ostatní?" zeptám se ledabyle, ve skutečnosti jsem ovšem na ostatní členy téhle, pchm, skvělé rodiny docela zvědavá.
"Ostatní?" Ukousne si táta velký kus koláče a zapije to kakaem.
"Jo, totiž, její děti.." zavrčím.
Podmračeně se na mě zadívá,utře si pusu do rukávu a pak odpoví: " Mikuláš je na fotbalovém hřišti s klukama a Narcisa u kamarádky."
Zakuckám se tak upřímně,až mě musí uhodit do zad.
"Mi-Mikuláš? Narcisa?" rozesměji se.
Táta si mě nechápavě měří.
"Tak tahle dvě jména mi připomněla svátky vánoční a knížky scify." Hýkám smíchy.
Zkoumavě si natočí na prst svůj knírek a pak se ke mně přidá.
Najednou mám pocit, že jsme si přece jen o kousek bližší.
* * *
"To-je-můj-pokoj?" slabikuji překvapeně při pohledu do jedné místnůstky v patře.
"Jo." Zazubí se táta.
Je to kouzelné místo! V roku postel přehozená modrou přikrývkou, na níž jsou vyšité hvězdy. Přímo nad tou postelí je zavěšený svítící měsíc, ne nepodobný tomu skutečnému. Naproti posteli je velká starodávná knihovna přes jednu celou stěnu. Je plná skvostných knížek, některé jsou sice staré a potrhané, to však možná ještě více podpoří moje nadšení.
Vejdu dovnitř a došlápnu na modrý chlupatý kobereček. Áááách, mám chuť výskat. Krásné,krásné, moje kouzelnické doupě!
"Je docela hezký." Přitakám a táta je docela překvapený mojí klidnou reakcí. Myslel, že mi vidí do žaludku, když ten pokoj pro mě zařizoval. Do žaludku mi vidí až přespříliš, ale nemíním dát najevo, jak moc jsem spokojená. Ať si myslí co chce.
"Nechám tě vybalit si věci." Mrkne na mě a odejde. Zůstanu sama. Ale ne tak docela. Rukou přejíždím po jemných vazbách knížek. Pak vybalím ty svoje a udělám pro ně místo.
Tohle je můj svět, jen můj. Říkám si, k čemu je realita? Vždyť se v sobě nevyznám, realita je špatná. Tak radši sním.
Kecnu na postel. Ani si neuvědomím, jak je to možné, ale je jemná, jako noční obloha. Jak to vím? Noční obloha musí být jemná,krásné věci jemné bývají. Ve mžiku bořím do polštáře hlavu. Chacha! Mám chuť rochnit se v něm jako prasátko! Pak popotáhnu. Máma je v tahu, za chvíli odlétá. Co to je ksakru za pocity? Puberťačko,řekla by máma.
Propadám se do snu. Asi mě ta cesta nějak moc zmohla. Tak proč si na dvacet minut neodpočinout?
Vstanu, abych se následně mohla podívat z okna. Uskočím, neboť moje máma letí přímo proti mně. Letí na Kulovém blesku. Začnu jí závidět. "Slez!"ječím a cloumám s ní. To já mám letět na koštěti, ne ona! Vysměje se mi a odletí pryč. Asi se se mnou nechce hádat. Brečím, máma je pryč! Něco mi olízne ruku. Velký černý chundelatý pes. "Siriusi!" směji se radostně. Ale ten pes se na mě dívá dosti vyjeveně. Po krátkém zkoumání zjistím, že to je sousedovic Alík.
"Né! Né!" vřískám, protože si pro mě právě přijeli muži v dlouhých bílých pláštích.
Táhnou mě někam pryč, mám dojem, že mě chtějí roztrhnout.
Jsme na operačním sále.
Přivazují mi ruce a nohy.
"Svět Harryho Pottera neexistuje slečinko." Vysměje se mi jeden z mužů.
"Existuje,vím to!"
Bolestně vydechnu, při pohledu na pana primáře. Přes chodbu si to štráduje lord Voldemort a v ruce drží vrtačku.
"Letadlo s vaší matkou spadlo, spadlo!" směje se hlasitě.
"Proč? Ne!" cloumám sebou sem a tam ale není mi to nic platné.
"Nevím," zaculí se Voldemort a zpod pláště vytáhne obrovský plakát Harryho Pottera, na který lihovou fixou napsal: Zničit!
"Nejspíš chyba v Matrixu.." poškrábe se na hlavě Gandalf.
Včelka Mája mi chce vzít krev.
"Áááááá!!!Áááááááááááá!!!"
"Neječ tak, nebo to uslyší i tvůj táta bude si myslet, že tě chci znásilnit." Zazubí se na mě kluk, co se sklání nad mou postelí.
Má otrhané džíny a černé triko. Veselou opálenou tvář zdobí hnědé oči, obličej mu lemují černé pramínky vlasů.
"Vypadáš jako Harry Potter." Řeknu přitrouble.
"To ne, řekl bych, že spíš jako jeho táta." Usměje se a rukou si prohrábne tmavé vlasy, což mě přinutí ke smíchu.
"Jo,teď jsi spíš jako jeho táta." Gebím se do polštáře.
Pak mi najednou všechno dojde. Tohle je kluk, moc hezký kluk! Kluk, co se ocitl v mém pokoji a nejspíš mě slyšel ječet ve snu. Věk odhaduji tak na šestnáct, nebo možná už sedmnáct let. Co jsem udělala chytře já, patnáctiletá inteligence sama? Začala jsem mu vyprávět o světě Harryho Pottera, který on nejspíš považuje za dětinský. No výborně, Karin! Pochválím se v duchu ironicky a schválně si řeknu celým jménem. Zasloužím si potrestat.
"Eh, asi bychom měli začít jinak." Trochu malátně se posadím a napřáhnu k němu ruku.
"Jmenuju se Ina.."
"Takže celý jméno je?" zakroutí pobaveně hlavou.
"Karina.." řeknu, jako bych měla na jazyku pepř.
"Mikuláš." Stiskne moji ruku.
"Ale kde máš fousy?" Moji duchaplnou poznámku si nejspíš vyloží úplně jinak, načež se zamračí a já si v duchu můžu velice slušně gratulovat. Tohle jsem fakt podělala

2.kapitola: Remus po úplňku

3. července 2008 v 19:47 | Nakuta(já) |  Mé milované vlče
Víte, já když se s někým "spřátelím", tak to nepíšu do článku a nevychvaluji jeho povídky...A to z toho důvodu, že je pochopitelné, že se mi povídky onoho človíčka líbí:)
Tuhle kapitolu věnuji Tije, která se stala součástí mých oblíbených stránek:):) a taky ji věnuji všem, co píšou k mým povídkám komentáře...:)
Snad se vám to bude líbit..
Autor:D
Autorská poznámka pod čarou: je tady hrozný vedro...Hříšníci v pekle musej vážně trpět....zajímalo by mě, jaký je počasí v nebi...

Připadal si hloupě. Už je mu patnáct a nedokáže si ani sám vyčistit pár škrábanců..
"Nevrť sebou tolik, Remusi.." napomenula do matka káravě a dál se věnovala jeho rozdrásanému lýtku.
"Zvládl bych to, mami." Prohlásil, ne moc jistě.
Smutně se zasmála. "Já vím, ty bys zvládl všechno..."
Ucukl, když ho dezinfekce zaštípala.
"Bolí to hodně viď?" zadívala se mu do očí a nemyslela tím jen bolest fyzickou. Pochopil, přesto se odpovědi, jakou čekala, vyhnul:" Bolí. Použít kouzlo, tak to skoro necítím."
Vzdychla. "Víš, že tvůj otec se vrátí pozdě. A já.."
Přikývl. Byla mudla, neměla žádné kouzelnické schopnosti.
Jemně se usmál. Úsměv mu tolik slušel, vždycky rozzářil jeho tvář. Jinak smutnou tvář. Od pravého oka až ke koutku úst se táhla jizva, další jizvu schovával pod čupřinou špinavě blonďatých vlasů. Ostatní pak byly různě na jeho těle.
Zvážněl. "Vyváděl jsem moc?"
Počala se věnovat jeho levé ruce, na které nebyla rána tak hluboká jako na noze. Odpověděla až po chvíli.
"Víš, Remusi. Pokaždé když se přeměníš, tak je vidět, že s tím bojuješ. Statečně bojuješ. Jenže tak ubližuješ sám sobě. Někdy mi připadá, že se ze sebe snažíš svoji....eh,vlkodlačí podobu strhnout..."
Zamrkala, aby neviděl její slzy. Opatrně ji pohladil po hlavě.
"Mami.."
"Ano?" zeptala se s předstíraným úsměvem zbytečně moc vesele.
"Totiž..James, on taky říká..", zahleděl se Náměsíčník z okna," říká, že s tím bojuji..."
"Jsem ráda, že máš takové kamarády.." pokývala zamyšleně hlavou a obvaz opatrně utáhla.
"Já taky.." vybavil si jejich rozjařené obličeje, jak je zítra uvidí na nástupišti. "Já taky.."
**************
"Včera jsem musel narychlo odjet..." vyvsětlil omluvně otec, když nakládal příštího ráda synův kufr do auta.
"To je v pořádku.." ohmatal si Remus opatrně matčinou rukou ošetřené rány.
Pan Lupin si jeho počínání všiml. "Cestou ti to uzdravím..." slíbil.
"Díky.." ušklíbl se Remus. Litoval, že sám ještě kouzlit nemůže a už se těšil až dosáhne plnoletosti. O kouzlech věděl snad všechno, stejně jako o dějinách. Ne nadarmo trávil tolik času v bradavické knihovně.
Cestou mluvili o všem možném, otec Remusovi vyprávěl o práci na mimisterstvu. Byla víceménně nudná, semtam se však našlo něco, jež stálo za zmínku.
"Grimfher chce prosadit nový zákon..."
"Jaký zákon?" zajímal se Náměsíčník.
Pan Lupin zatočil volantem. "Týká se to mudlů. Grimfher ten zákon nazval: Pojistkou."
Remus nastražil uši:" Pojistkou? To se mi nelíbí..."
"Taky by se to nemělo líbit nikomu, kdo je normální. Grimfher chce, aby byl každý mudla, který ví o kouzelnickém světe zavázán Neporušitelným slibem."
"Ale to je zbytečnost!" rozzlobil se Remus, když si představil svoji matku, která nikdy nic neprozradila o tom, co dělá její muž a syn.
"Je," přikývl pan Lupin," ale to ještě není ta největší špatnost. Grimfher nemá mudly rád, přímo je nenávidí. Takže by prostě stačilo, aby se pak dalším kouzlem postaral o jejich smrt. Rozumíš, nechá je složit Neporušitelný slib a pak zařídí, aby ho porušili."
"Nechodil ten Grimfher náhodou do Zmijozelu?" zeptal se kysele Remus.
"Náhodou ano," zasmál se řidič skřehotavě," ale neboj synku, tenhle zákon je brak, nikdo ho neschválí, až na lidi, jako je pan Lestange a pan Malfoy..A těch je díkybohu stále ještě méně, než nás ostatních."
***************
Remus objal nyní už zdravou paží svého otce a rozloučil se s ním.
"Hej kámo, kámo, Náměsíčníku!" poplácaly ho tři páry rukou, sotva prošel přepážkou.
Sirius se za to léto vytáhl a teď se nadšeně usmíval. James se přihloupě zubil na hezkou zrzku a Petr se cpal nějakým nezdravě vyhlížejícím masem. Nic se nezměnilo. Remus se cítil šťastný.
Ačkoli..něco přece!
"Kdo je to?" zajímal se šeptem a šťouchl do Tichošlápka, který stál nejblíž. Byla to dobrá volba, neboť James byl duchem mimo a Červíček by ledatak huhlal s plnou pusou.
Sirius se zamračil při pohledu na nepříjemně vyhlížející ženu ověšenou stříbrem.
"To je ta kráva Lestangeová. Její manžílek se kamarádí s celou mojí rodinkou."
"A co ta holka, která stojí vedle ní?" vyzvídal Remus dál.
"Ále, asi její dcerunka.." ukončil vysvětlování mladý Black, který vůbec netoužil o takových lidech mluvit a radši rozdával ledabylé úsměvy svým fanynkám.
Remus dál sledoval dívku, jež stála k němu otočená zády. Její matka jí něco se zápalem vysvětlovala a Náměsíčník pochytil slova jako: "mudlovský šmejd" a "nestýkat".
Nejspíš ucítila jeho pohled, protože přestala vnímat svoji matku a podívala se mu do očí. Bůhvíproč znějistěl.
Vlak zahoukal.
Sirius do něj strčil:" Pojď kámo.."
Vlak zahoukal.
"Jdeme..." broukl Petr.
Vlak zahoukal.
Jediné, co si byl Remus v tu chvíli schopen uvědomit, byl fakt, že má ta dívka krásné šedé oči.

13.kapitola: Šílené šílenství

3. července 2008 v 16:47 | Nakuta(já) |  Životy některých
James smutně a zároveň nabručeně podpíral svou hlavu porostlou hustými černými vlasy a sledoval zrzku. Lily Evansová se tvářila, že jeho pohledy nebere na vědomí, vesele se smála spolu s Agnes, která seděla Siriusovi na klíně. Opak byl ale pravdou.
Vnímala každý jeho pohyb(-a on se věru poslední hodinu moc nepohyboval, protože na ni zíral), každý jeho dotek..dotek?! Zatřepala hlavou, vyplázla na Agnes jazyk, ovšem ani to a ani ono ji nevyhnalo z hlavy vzpomínku na Jamese, který ji včera políbil.
"Omlouvám se miláčku." zamrkala a zlehka ho políbila na špičku nosu.
Zmateně vykulil oči.
Nevěděla,kde se v ní bere ta odvaha, nebo spíš troufalost a cvrnkla do do ucha.
Nepřipouštěl žádné troufalosti, zachytil její ruku a přitáhl si ji blíž.
Skoro nedýchala, když se nahnul k jejím rtům(-ještě aby se nahnul třeba k jejímu chodidlu-obrací autor nohy..ehm oči v sloup) a jemně ji políbil.
Vytrhla se mu a utekla. Neběžel za ní. Sledoval záplavu jejích rudých vlasů, načež zamyšleně pokýval hlavou a odešel na druhou stranu.
Neznámému pozorovateli by se mohlo zdát, že James Potter dospěl.(cha,chá!)
"Hele," naklonil se Sirius nenápadně k Lily,čímž shodil ze svého klína Agnes," co jste si udělali?"
Lily se zakuckala(-asi špatně spolkla slinu:D).
"Copak on ti nic neřekl?"
"Měl mi snad něco říct?" přimhouřil Tichošlápek oči.
"Ne, neměl." odsekla Lily a sbírala Agnes ze země.
"Tak hele, je to můj kamarád a od včerejška ho něco žere. Zajímá mě co."
"Třeba se tě to netýká." podotkla Martinová moudře a nešťastnou náhodou šplápla svému milému na nohu, čímž se mu pomstila za to, že ji shodil ze svého klína.
Zamračil se na ni,ale znovu se obrátil na Evansovou.
"Tak co?"
"Netýká se tě to.." rozzlobila se zrzka.
Šlehla po něm ošklivým pohledem a odkráčela do dívčích ložnic.
Než se za ní zabouchly dveře, stihla ještě zakřičet:"PROSTĚ SE TĚ TO NETÝKÁ!"
"No prima.." zamumlal Sirius znechuceně a hodil po Agnes kyselý výraz.
"Měl bys to respektovat." poradila mu Duha prostě.
"Co se tě netýká?" citoval James Evansovou, když si to k nim se zmučeným výrazem dokvačil.
"Mně..já? Nic...co?" zakoktal Sirius, který nevěděl, co odpovědět.
Dvanácterák zavřel oči, napočítal do deseti a pak je zase otevřel.
"Snad jsme kamarádi ne?" zajímal se.
"Jistěže jsme. Jenže na tohle bych se spíš měl zeptat já tebe.." řekl opatrně Tichošlápek.
Agnes melancholicky vzdychla.
"Jak to myslíš?" svraštil James obočí.
"Proč mi neřekneš co tě trápí?" zeptal se Tichošlápek bez obalu.
"Ahá! Tak o tohle šlo? Na tohle ses ptal i Evansový?!" plácl se Potter do čela.
Agnes dramaticky zakašlala.
"Kluci...no tak..."
Nevěnovali jí pozornost.
"Ptal. No a?"
"No a? Proč ses jí na něco takovýho ptal? To sakra vypadám tak uboze?"
"To vypadáš." přikývl Sirius možná až moc upřímně. "Hele Dvanácteráku, ty jí miluješ, ona tě miluje, o co teda ještě jde?"
"Třeba se tě to vážně prostě netýká..." zasyčel Potter.
Sirius se vymrštil z křesla a zalomcoval s ním. "Už se sakra prober, Jamesi! Vy dva k sobě patříte! Na co si to hraje? A na co si hraješ ty? Všichni vědí, že jste se narodili jeden pro druhýho! Myslíš že nevědí? Ne? Tak se jich zeptáme!"
Agnes se zarazila, James vyděšeně sledoval Blackovo počínání, ovšem Tichošlápek byl jaksepatří v ráži.
"Hej! Poslouchejte!," zaječel na Společenskou místnost," POSLOUCHEJTE!!"
Dívčí osazenstvo mu pozornost věnovalo okamžitě, s chlapci to bylo horší, ale Sirius měl trpělivost. Překvapivě. Za chvíli už na něj upíralo pohled třicet párů zvědavých očí.
"KŘIČÍM TO DO CELÝHO SVĚTA! KDO Z VÁS SI MYSLÍ,ŽE JAMES POTTER A LILY EVANSOVÁ PATŘÍ K SOBĚ??"
"Já.." řekl jasně od ucha k uchu se zubící Remus, co se právě vrátil z knihovny.
"Já!" vypískl do té doby u krbu rochnící se krysí kluk.
"Já.." přidaly se další a další hlasy.
"JÁ.." ječela Martinová a ji i Siriuse strhnlo šílenství. Oba divoce poskakovali a přitom se zuřivě líbali.
"Já si to taky myslím." špitla zrzavá postava, která se sklopeným pohledem doklopýtala do Společenské místnosti z dívčích ložnic.
Všem poklesla čelist.
James se zazubil, oči mu zářily.
Chytil Siriuse za obě uši a věnoval mu hubana, až to mlasklo."Díky kámo, díky.."
"Ježiši," rozesmál se Black a pusu si otřel," jdi políbit radši Ji, kámo." poradil mu.
"POLIBEK! POLIBEK! POLIBEK!" skandovali všichni, zatímco James se pomalým krokem vydal k Lily.