...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

2.kapitola:Sen a to,co se dělo po něm

8. července 2008 v 14:10 | Nakuta(já)
(Je tady druhá kapitola, naprosto příšerná, takže před ní předem varuji…Uvažuji, že ji smažu..je to děs….)
Autor
Připadá mi, že se skoro vůbec nezměnil. Ba ne,změnil. Už to není onen nespokojený chlápek z města, kterého tamní život ubíjí. V očích mu hrají veselé jiskřičky, pusu roztáhlou do širokého úsměvu. Dokonce si nechal narůst knírek! S košilí rozepnutou, vystrkuje na nás svoji opálenou hruď a já musím uznat, že působí nanejvýš šťastně.
"Á, Sáro, jaká byla cesta?" přivítá mámu vřele a usměje se.
"Jo, docela to šlo, jen jsme to tady málem nenašli…" odpoví nevýrazně.
Táta se obrátí na mě a naše pohledy se střetnou. Uhnu jako první.
"Ahoj Ino." Rozpřáhne svoji náruč.
Najednou mám chuť brečet. Uvědomím si, jak mi tenhle člověk neskutečně chyběl. I přes to, co udělal, mi na něm záleží. Je to můj táta. Kousnu se do rty, abych se nerozbrečela jako malá holka. Neobejmu ho, stejně tak se obejmout nenechám. Chce se mi toho tolik říct, jak ho nenávidím a jak mi chyběl. Jsem hloupá. Hloupá, hloupá, hloupá! A proto neřeknu radši nic.
Poškrábe se ve svém novém knírku. Nejspíš nečekal z mojí strany nadšené vypísknutí a skok kolem krku, přesto ho můj odmítavý postoj poněkud zarazil.
"Nedáš si s námi alespoň svačinu?" nabídne značně rozpačitě mámě, která možná až příliš rychle odmítá: "Ne, díky, budu muset vyrazit, jestli chci stihnout letadlo."
Přikývne. "Jasně, Sáro, tak ať se ti tam, hm,líbí." Věnuje jí další ze svých úsměvů.
"Díky, určitě se mi tam bude líbit," Řekne máma neutrálně, "a až se vrátím, dám ti vědět."
Obrátí se na mě: "Budu ti volat, Karin." Podá mi moje věci a hifinu, načež mám pocit,že mě vypakovala navždycky.
S tímto mě políbí na tvář, obejme, pak hluboce vzdychne a sedne za volant.
Než mi její auto zmizí z dohledu, tak ho sleduji. Nezamávám. Nezamávám a nevím proč.
Táta vezme můj kufr. "Teda, co v tom máš?" pokusí se navázat konverzaci.
Vím, že mlčet donekonečna nemá smysl. A tak mu věnuji jednu ze svých dlouhých odpovědí.
"Knížky."
Přehodí si kufr do druhé ruky. "Co teď čteš?"
"Kdybys byl doma, tak bys to věděl." Odseknu.
"Kdyby sis nehrála na uraženou a podvedenou, mohli jsme se každou chvíli vídat, Ino." Oplatí mi klidně.
"Opustil jsi nás." Popotáhnu. Jsem už vážně jako malý mimino!
"Se Sárou jsme se rozvedli jako přátelé." Namítne.
"Opustil jsi mě." Zamrkám.
Zastaví se, pohladí mě po tváři a řekne pevně: "Nikdy jsem tě neopustil."
Pak už ani jeden nepromluvíme, kráčíme tou velkou zahradou, pro mě cizí. Kráčíme do domu, který je taky cizí.
"Hola hola, jsme tady!" křikne táta z předsíňky a zouvá si boty. Nejspíš úmyslně nepoužije slovo: "rodino", nebo "doma." Je vážně ohleduplnost sama. Kufr a ostatní věci zanecháme vedle bot. Táta se nikdy pořádkem tolik nezabýval.
Vejdeme do kuchyně. Působí starodávně, žádné moderní dílo. Všude jsou květiny, napočítám snad deset váz, proto tedy ta příjemná vůně. Podlaha je vycíděná, nejspíš se nasklízelo, než jsem dorazila. Možná takový uvítací obřad.
"Ehm…Ino.." trhnu sebou a maličko zčervenám.
Za mnou stojí po tátově boku jakási baculatá ženuška, s růžolícími tvářemi. Kdybych necítila hořkost, že mi ukradla tátu, nejspíš bych o ní řekla, že je sympatická.
"Já jsem Radka." Napřáhne ke mně stejně baculatou ruku. Všimnu si, že má špínu za nehty, nejspíš často pracuje na zahrádce. Vůbec není moc upravená. Blonďaté vlasy má ledabyle sepnuté do drdolu, pramínky jí vypadávají. Ani v nejmenším ji nemohu srovnávat s nastrojenou a namalovanou mámou, která navštěvuje salóny krásy. Obě jsou úplně jiné.
Na maličký okamžik zaváhám a pak její ruku stisknu. Konečně, ve svých patnácti letech nemůžu dělat kdovíjak hrozné scény.
Usměje se. Od srdce.
"Jsem ráda, že tě konečně poznávám Karin." Řekne. Zní to sladce, až moc sladce. Určitě jí vadí, že mě bude mít na krku. A táta, ten zrádce, na ni zamilovaně čučí.
"Jo." Odpovím prostě.
"Nedáš si můj třešňový koláč? Právě jsme se chystali svačit."
Aniž by čekala na odpověď, posadí mě ke stolu. Táta kecne vedle mě a pak se oba necháme obsloužit. Radka udělá studené kakao a na talíř mi ukrojí pořádný kus koláče.
Pak se omluví se slovy: "Mám ještě nějakou práci na zahradě, ale u večeře se uvidíme, takže si pak můžeme v klidu popovídat."
"Dobře." Kousnu do koláče. Je vynikající, ale v hlavě mám pořád Radčina slova. Copak si snad myslí, že si s ní chci povídat? Měla bych jí vyprávět o svém životě s tátou a pak o životě bez táty? Jak mě kvůli ní opustil? Jak jsem snášela rozvod? Ha, ha! Ironie života. Nemám nejmenší chuť si s ní povídat. Čůza.
"Kde jsou…ostatní?" zeptám se ledabyle, ve skutečnosti jsem ovšem na ostatní členy téhle, pchm, skvělé rodiny docela zvědavá.
"Ostatní?" Ukousne si táta velký kus koláče a zapije to kakaem.
"Jo, totiž, její děti.." zavrčím.
Podmračeně se na mě zadívá,utře si pusu do rukávu a pak odpoví: " Mikuláš je na fotbalovém hřišti s klukama a Narcisa u kamarádky."
Zakuckám se tak upřímně,až mě musí uhodit do zad.
"Mi-Mikuláš? Narcisa?" rozesměji se.
Táta si mě nechápavě měří.
"Tak tahle dvě jména mi připomněla svátky vánoční a knížky scify." Hýkám smíchy.
Zkoumavě si natočí na prst svůj knírek a pak se ke mně přidá.
Najednou mám pocit, že jsme si přece jen o kousek bližší.
* * *
"To-je-můj-pokoj?" slabikuji překvapeně při pohledu do jedné místnůstky v patře.
"Jo." Zazubí se táta.
Je to kouzelné místo! V roku postel přehozená modrou přikrývkou, na níž jsou vyšité hvězdy. Přímo nad tou postelí je zavěšený svítící měsíc, ne nepodobný tomu skutečnému. Naproti posteli je velká starodávná knihovna přes jednu celou stěnu. Je plná skvostných knížek, některé jsou sice staré a potrhané, to však možná ještě více podpoří moje nadšení.
Vejdu dovnitř a došlápnu na modrý chlupatý kobereček. Áááách, mám chuť výskat. Krásné,krásné, moje kouzelnické doupě!
"Je docela hezký." Přitakám a táta je docela překvapený mojí klidnou reakcí. Myslel, že mi vidí do žaludku, když ten pokoj pro mě zařizoval. Do žaludku mi vidí až přespříliš, ale nemíním dát najevo, jak moc jsem spokojená. Ať si myslí co chce.
"Nechám tě vybalit si věci." Mrkne na mě a odejde. Zůstanu sama. Ale ne tak docela. Rukou přejíždím po jemných vazbách knížek. Pak vybalím ty svoje a udělám pro ně místo.
Tohle je můj svět, jen můj. Říkám si, k čemu je realita? Vždyť se v sobě nevyznám, realita je špatná. Tak radši sním.
Kecnu na postel. Ani si neuvědomím, jak je to možné, ale je jemná, jako noční obloha. Jak to vím? Noční obloha musí být jemná,krásné věci jemné bývají. Ve mžiku bořím do polštáře hlavu. Chacha! Mám chuť rochnit se v něm jako prasátko! Pak popotáhnu. Máma je v tahu, za chvíli odlétá. Co to je ksakru za pocity? Puberťačko,řekla by máma.
Propadám se do snu. Asi mě ta cesta nějak moc zmohla. Tak proč si na dvacet minut neodpočinout?
Vstanu, abych se následně mohla podívat z okna. Uskočím, neboť moje máma letí přímo proti mně. Letí na Kulovém blesku. Začnu jí závidět. "Slez!"ječím a cloumám s ní. To já mám letět na koštěti, ne ona! Vysměje se mi a odletí pryč. Asi se se mnou nechce hádat. Brečím, máma je pryč! Něco mi olízne ruku. Velký černý chundelatý pes. "Siriusi!" směji se radostně. Ale ten pes se na mě dívá dosti vyjeveně. Po krátkém zkoumání zjistím, že to je sousedovic Alík.
"Né! Né!" vřískám, protože si pro mě právě přijeli muži v dlouhých bílých pláštích.
Táhnou mě někam pryč, mám dojem, že mě chtějí roztrhnout.
Jsme na operačním sále.
Přivazují mi ruce a nohy.
"Svět Harryho Pottera neexistuje slečinko." Vysměje se mi jeden z mužů.
"Existuje,vím to!"
Bolestně vydechnu, při pohledu na pana primáře. Přes chodbu si to štráduje lord Voldemort a v ruce drží vrtačku.
"Letadlo s vaší matkou spadlo, spadlo!" směje se hlasitě.
"Proč? Ne!" cloumám sebou sem a tam ale není mi to nic platné.
"Nevím," zaculí se Voldemort a zpod pláště vytáhne obrovský plakát Harryho Pottera, na který lihovou fixou napsal: Zničit!
"Nejspíš chyba v Matrixu.." poškrábe se na hlavě Gandalf.
Včelka Mája mi chce vzít krev.
"Áááááá!!!Áááááááááááá!!!"
"Neječ tak, nebo to uslyší i tvůj táta bude si myslet, že tě chci znásilnit." Zazubí se na mě kluk, co se sklání nad mou postelí.
Má otrhané džíny a černé triko. Veselou opálenou tvář zdobí hnědé oči, obličej mu lemují černé pramínky vlasů.
"Vypadáš jako Harry Potter." Řeknu přitrouble.
"To ne, řekl bych, že spíš jako jeho táta." Usměje se a rukou si prohrábne tmavé vlasy, což mě přinutí ke smíchu.
"Jo,teď jsi spíš jako jeho táta." Gebím se do polštáře.
Pak mi najednou všechno dojde. Tohle je kluk, moc hezký kluk! Kluk, co se ocitl v mém pokoji a nejspíš mě slyšel ječet ve snu. Věk odhaduji tak na šestnáct, nebo možná už sedmnáct let. Co jsem udělala chytře já, patnáctiletá inteligence sama? Začala jsem mu vyprávět o světě Harryho Pottera, který on nejspíš považuje za dětinský. No výborně, Karin! Pochválím se v duchu ironicky a schválně si řeknu celým jménem. Zasloužím si potrestat.
"Eh, asi bychom měli začít jinak." Trochu malátně se posadím a napřáhnu k němu ruku.
"Jmenuju se Ina.."
"Takže celý jméno je?" zakroutí pobaveně hlavou.
"Karina.." řeknu, jako bych měla na jazyku pepř.
"Mikuláš." Stiskne moji ruku.
"Ale kde máš fousy?" Moji duchaplnou poznámku si nejspíš vyloží úplně jinak, načež se zamračí a já si v duchu můžu velice slušně gratulovat. Tohle jsem fakt podělala
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tinka Tinka | Web | 8. července 2008 v 16:18 | Reagovat

Opovaž se to smazat a bezmu na tebe paličku na maso!!! Je to krásný ,úžasný ,super atd. atd. :-D Prostě v tom musíč pokračovat ,bude mi stačit ještě takových 50 kapitol ;) Tak šup ,do práce ať to stihneš :-D

2 Angela Angela | Web | 9. července 2008 v 17:37 | Reagovat

Tahle povídka rozhodně budoucnost má! A VELKOU. Zajímá mě, co bude dál, jelikož do toho absolutně nevidím. Nevím proč, ale šíleně mě pobavila věta "Včelka Mája mi chce vzít krev" :D:D:D:D U toho jsem se fakt tlemila jak šílená :D Totiž.. Voldemort, Gandalf a najednou.. nate, Včelka Mája :D Chicht :D No nic no.. ostatně já mám včeličky ráda :D Těším se na další kapču.

3 Agnes Lore-Ley Agnes Lore-Ley | Web | 22. července 2008 v 7:59 | Reagovat

Opovaž se to smazat!!! Je to naprosto úžasnýýýý! Díky téhle kapitole se tahle povídka stala tou nejlepší, jakou píšeš! Tak to hlavně nepomrv =D

*klečí a prosí, ať je to pořád stejně úžasný*

Já se u toho řehtala jako šílená...=D

4 bláňa bláňa | E-mail | 4. srpna 2008 v 23:26 | Reagovat

´dobrý!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama