...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Srpen 2008

Momentální Fidorka Kokosová

26. srpna 2008 v 13:32 | Nakuta(já)
Povídka na přání pro Miraellu,
doufám, že tě nějak nepohorší, ať už její obsah či délka...:D
Taky jsem do ní nacpala Hermionu(nelekej se!:D)
a je tam zméněný Harry, jak vyrábí slivovici,...
Tak..hmm..hezké počtení...
Nakuta
P.S. Je to děsivně dlouhé, muheheXD
Snape kráčel temnou chodbou, osvětlovanou zaprášenými a značně letitými lampami.
Brumbál by to tady měl zrenovovat. -pomyslel si trpce.
Zahnul za roh, když...
"Au!" ucítil tupý náraz a před očima se mu na okamžik zatmělo.
"Pane Weasley! Jak je možné, že se tu poflakujete v tuhle hodinu?!" vyštěkl na zrzavého chlapce, stojícího naproti němu. Třel si přitom bolavé čelo.
Ron na něj zíral nepřítomným pohledem.
"Weasley! Můžete mi vysvětlit, co tady děláte? Odebírám Nebe-"
"Weasley! Ty grázle, tady jsi!" chodbou se k nim kulhavě hnal rozrušený Filch.
"Našel jsem ho na holčičích zachodcích..."
"Tam, kde jsou ta barevná prkýnka?" skočil mu do řeči Snape.
Filch povytáhl obočí: "...Ne," zamumlal zmateně, "tam za brněním Fidorky Kokosové."
"Hmm...Fidorka Kokosová, to je taková ta kulatá paní v modrém?" zeptal se Snape.
"Ano. Takže, našel jsem toho Weasleyovic kluka, jak tam kouří!"
"Je to pravda Weasley?!" vyštěkl Snape.
"Ahhh..." pokrčil rameny Ron, pohled upíraje kamsi za Filchova záda.
"V tom případě strhávám Nebelvíru šedesát bodů!"
Filch horlivě přikyvoval.
Zdálo se, že Ron konečně začal poslouchat. Z jakéhosi důvodu se hlasitě rozchechtal.
"Co je tady k smíchu, Weasley?"
"Ahhh...Docela smůla."
"Smůla?" tázal se Filch přihloupě.
"Smůla?!" zaječel Snape pohoršeně a chytil se za srdce.
"Nemáte Nebelvíru co strhnout." pokrčil Ron ledabyle rameny.
Snape se zamračil. "Tohle mi vysvětlete Weasley!"
"Ahhh..Před několika dny jste strhl osmdesát bodů Nevillovi, když jste ho nachytal s profesorkou Prýtovou ve skleníku. Sázeli tam marihuanu, vzpomínáte? Předevčírem jste strhnul několik desítek Hermioně, když vám přeměnila vodu v chcanky.."
"Co prosím?",naježil se Snape, ovšem jeho hlas zněl poněkud vyděšeně."Jaké chcanky?"
"Uha..tak to ještě asi nevíte." porčil Ron nevzrušeně rameny. "No každopádně jste Nebelvír slušně obral, když jste nachytal Harryho, jak vyrábí slivovici. Dá se říct, že jste si to jaksepatří vychutnal. Hmm..možná, že zrovna to nás přivedlo na nulu."
Snape-pokud to bylo vůbec možné-zbrunátněl.
"A co takhle pověsit ho za palce do sklepení?" navrhl Filch přijatelné řešení.
Snape vyhrkl: "ano", aniž by o tom přemýšlel.
"Tam už visí Fred a George. Za vytopení ředitelovy pracovny." vysvětlil Ron.
"Brumbál! To je ono, ten nám pomůže!" zamnul si Snape ruce. "A pokud jde o ty chcanky Weasley,nemyslete si, že to nebudeme nadále řešit!"
Ron vypadal na to, že si nemyslí vůbec nic. Už zase čuměl kamsi do blba. Nebo na blba, protože kousek od něj vystrkoval svoje žluté zuby Filch.
Celá výprava se odebrala směrem k ředitelně. Když už byli u kamenných chrličů, Filch náhle vypískl a začal si zběsile vytahovat nohavice.
"Pane Filchi, schovejte si to na jindy, prosím." požádal ho Snape znechuceně.
"Pane Sejfe," oslovil Ron blábolivě Snapea, "ředitelna je přece vytopená."
"Pane Weasley, co jste si šlehl?" změřil si ho pátravě Snape,načež se smekl a jak široký tak dlouhý spadl do kaluže vody.
Filch se potutelně zachechtal do svojí pletené vestičky.
"Hej! Co se to tady děje?" křikl hlas ředitele Brumbála.
Doslova se k nim batolil ve vysokých holínkách barvy černé s růžovýmu puntíky.
"Právě vás hledáme, pane řediteli. Jde o Weasleyovic kluka..." sbíral se ze země promáčený Snape.
Brumbál obrátil oči v sloup a otočil se na Rona, přidržujíc si sukni s volánky(-berte v potaz, že jeho oblečení se dosud sušilo).
"Povězte mi, pane Weasley, co doma jíte, když vaši rodiče nemají peníze ani na prezervativ?"
Ron pokrčil rameny a zapotácel se.
"Jsem přesvědčen, že ty cigarety nebyly zase tak prázdné!" ukázal na něj prstem Snape.
Ron bez rozpaků přikývl. "Máte pravdu, byl v nich tabák."
"A co v nich mělo být jiného?" zakroutil Filch zmateně hlavou.
"Třeba-nějaká-silná-droga!" zaskřehotal Snape a ždímal svůj hábit.
Brumbál přešlápl.
"Tohle si vyřiďte se školní psycholožkou." poradil Snapeovi.
"Ale ředitel jste přece vy!" namítl Snape pohoršeně.
"Ehe...", zakoktal rozpačitě Brumbál," odteď je tu nový ředitel..ano...totiž tady..hmm, pan Filch nastupuje na moje místo!"
Filch překvapeně hvízdl a Snape nakrčil nos.
"Hezky se vyhýbáte problémům." ukousl si Ron znuděně záděrku.
"Ptal se vás někdo na něco?" zeptal se nový ředitel, bývalý škoník Filch.
"Ahhhh..." odpověděl Ron.
Snape pocítil nutkání dát novému řediteli, bývalému školníku Filchovi, pořádně zabrat.
"A co Weasley, pane řediteli? Potrestáte ho?" zajímal se a znělo to jźlivě. Bývalý ředitel Albus Brumbál, tu chvíli jeden z nezaměstnaných, opět přešlápl, až to čvachtlo.
Ron stihl ocupovat i druhou záděru.
Filch nejspíš předstíral, že přemýšlí, jelikož to vypadalo, jako by měl každým okamžikem zvracet a poblít tak celou chodbu a několik pater až po Fidorku Kokosovou.
"Co třeba hladovku?" napadlo Brumbála.
Filch se na něj zle podíval.
"Chápu, chápu..." zamával rukama bývalý ředitel, když si uvědomil, že v té shnilé díře nemá už žádné pravomoce.
"Všechno jídlo se stejně snědlo včera k snídani..." pokrčil Ron nevzrušeně rameny.
"Pravda!"plácl se do čela Snape. "Když už jsme u toho pane Weasley, nevíte náhodou, kdo poslal domácím skřítkům balík oblečení z Minibazaru?"
"Ahhh..." zašoupal Ron nohama, což neměl dělat, neboť okamžitě nabral do jedné boty vodu.
"Když nám to povíte," nakrabatil Snape čelo," tak..pustíme pány Freda a George z mučírny!" plácl horlivě.
"No tak to budu radši do konce života držet hubu."
"Tak vám neodečteme žádné body!" promluvil bývalý školník a momentální(mentální) ředitel Filch.
"Poslužte si." nabídl Ron velkoryse.
"Nezavoláme vašim rodičům!"
"Nemáme sovu ani mobil."
"Tak...pane Weasley...řekněte kdo a my slibujeme, že mu nijak moc neublížíme."
"Nemyslím si, že se Grangerová bojí..."
"AHÁ!" zavýskly dva hlasy najednou a vteřinu na to udělala holínka "čvacht." To byl projev Brumbálovy radosi nad nálezem pachatele.
"Ahá." opakoval melancholicky Ron.
"Tak Grangerová...Musíte mít setsakramentské výčitky, že jste nám ji vydal na pospas!" řekl Snape.
"To mám," přikývl Ron," až se od vás vrátí, tak mě asi zabije. Poslouchat takovou dobu snůšku keců, než zjistíte, že jí vlastně nemůžete nic udělat. Za tu dobu by stihla ubalit alespoň dest-..."
"Tohle si nedovolujte!" přikázal bývalý školík Filch, momentální ředitel, čímž skočil Ronovi do řeči.
"Tak, pane Filchi, dojděte pro slečnu Grangerovou." usmál se Brumbál,bývalý ředitel, momentálně nezaměstnaný.
Filch, bývalý školník a momentální ředitel, byl sice pořádně vypatlaný, ovšem zase ne maximálně.
"Vy pro ni dojděte." nařídil Brumbálovi.
Brumbál mu věnoval ošklivý pohled, načež se s čvachtáním vzdálil.
Snape si ani nestačil urovnat hábit, když bývalý ředitel přičvachtal nazpět a za ucho držel Hermionu.
"Schovávala se za Fidorkou Kokosovou." vysvětlil Brumbál.
"Nechovávala jsem se! Čůrala jsem tam, ty úchyláku!" odsekla Hermiona a vytrhla se mu.
"Ahoj Hermiono." řekl Ron znuděně.
"Čau, psychopate." štěkla směrem k němu. "A ty na mě zkus ještě chmátnout!" otočila se na Brumbála.
"Jdu provést výslech." sdělil Brumbál směrem k Filchovi, ihned však zmlkl.
Bývalý školík Filch, momentální ředitel, se zle zašklebil a rozhodl se, že svého ředitelování využije: "Vy Brumbále, můžete vzít starý hard a otřít všechny zaprášené lampy."
Konečně někdo, kdo to tady zrenovuje. -Napadlo Snapea, když se zadostiučiněním pozoroval, jak se Brumbál se zuřivým dupáním vzdaluje.
"A vy," obrátil se Filch na Snapea," provedete dole ve sklepení výslech. Jo a pak se vraťte, potřebuju dostat tu vodu z ředitelny..Takže si doneste nějaký kbelíček a..."
Snape se skřípěním zubů pokynul Ronovi a Hermioně, aby ho následovali.
Hermiona v puse obrátila žvýkačku a pak se za ním pomalu vydala-nejspíš usoudila, že výslech je přece jen přijatelnější než vylévání několik dnů staré vody za přítomnosti Filche.
Ron kráčel s tupým výrazem za nimi a občas z něj vyšel zvuk, cosi jako: "Ahhhh..."
Snape je vedl do hnusného, zapáchajícího sklepení.
"No fuj." řekla Hermiona zhnuseně a úlekem spolkla žvýkačku.
Ron kráčel monotónně, bylo mu jedno že nabral pavučinu s pořádným bachratým pavoukem.
Snape povytáhl obočí,-moc dobře věděl, jak Weasley donedávna pavouky nesnášel-ale když chlupáč zmizel v Ronove krku, radši to nekomentoval. Měl co dělat, aby se nepozvracel.
Hermiona si servítky nebrala. "Ty pičo, seš to ale dobytek."
"Kroťte se slečno Grangerová! Přemýšlím, jak vás potrestám a doufám, že to pro vás bude velice bolestivé." varoval Snape.
"Nám zkuste strhnou body, žejo, Rony?" nacpala si do pusy čtyři orbitky.
"Ahhh..." souhlasil s ní "Rony" bleskově.
"V první řadě mě zajímá, jestli jsem vypil chcanky." zeptal se Snape Hermiony. V duchu si plánoval jak jí vyrve jeden po druhém všechny vlasy a plivne na ně.
"To já nevím." pokrčila rameny a sledovala Rona, který byl očividně stále mimo.
"Tahle povídka by už měla skončit, čím víc je to delší, tím větší je to kravina." povzdychl si Snape.
(Autor s ním souhlasí.)
"Tak proč to neukončíte?" zeptal se velice pomalu Ron.
"To řekněte jí." ukázal na mě Snape velice nehezky prstem.
"Já?" musela jsem chtě-nechtě vstoupit do toho poťapaného příběhu.
"A kdo jiný?" vyfoukla Hermiona bublinu.
"To zavinila Miraella!" odhodlala jsem se k podlému úskoku. "Navedla mě, abych tuhle povídku napsala, vyřiďte si to s ní."
"Fájn," ušklíbl se potěšeně Snape,"Vydáme se k ní domů a dotáhneme ji sem."
"Ano!" zaradovala se Hermiona podle. "To byla určitě ona, kdo vám nalil místo vody lidskou tekutinu!"
"Byla to Miraella, když mě za Fidorkou Kokosovou nutila kouřit." přikývl Ron.
"Přiměla Harryho vyrábět Slivovici!"
"Nutila nosit Brumbála holínky!"
"Počkat, počkat!" přerušil je Snape. " Ale kdo to celý sepsal?" obrátil se na mě.
Ztěžka jsem polkla.
"Já fakt né..."
"Možná," přemítal nahlas Snape a po tváři se mu rozlil protivný úšklebek,"byste měli udělat něco naoplátku..."
Hermiona se rozesmála. Ron už zase vypadal přihlouple.
****
Já, tedy Nakuta, jsem se společně s Miraellou brodila ve vodě, na sobě vypůjčené holínky od Brumbála.
"Je to tvoje vina."
"Ne, tvoje!"
"To tys tohle sepsala!"
"Ale tys mi zase dodala nápad!"
"Chceš kýblem po hlavě?"
"Děvčátka," přerušil nás hlas Grangerové," nesu vám limču."
Přicupitala a položila na zem dvě skleničky s nehezky zapáchající tekutinou.
Miraella se sehnula a nabrala vodu do kýble. Napodobila jsem ji.
"Mohlo to dopadnout i hůř."
"Snape vám vzkazuje, ať vytřete podlahu i za Fidorkou Kokosovou. Brumbál vám pak přijde pomoct umýt záchodky." usmála se Hermiona, čímž nám opatrně naznačila, že hůř to dopadnout nejenže mohlo, nýbrž dopadlo.
"A co nám vzkazuje Ron?" zavrčela jsem podrážděně.
Hermiona zapřemýšlela, načež nám oznámila: "Ahhhh..."
"Do prdele." zaklela Miraella při pohledu na její vzdalující se záda.
"Do kýble." opravil ji Filch, který nás přišel zkontrolovat. Na sobě měl Brumbálův župan.
To kvůli němu jsme makali, nejspíš chtěl mít ve své nové ředitelně sucho. Jak krásně mu to asi znělo: bývalý školník Filch, momentální ředitel.
Ale koneckonců...jak se vyjádřil Snape,ačkoli pouze ve svých vlastních myšlenkách: ten hrad prostě potřeboval zrenovovat...
THE END( díky bohu!) :D:D:D

Jak dopadla Hermiona po svém prvním vyděračském pokusu

25. srpna 2008 v 10:57 | Nakuta(já)
Věnováno Lucyndě,
doufám, že se ti to bude alepoň trošičku líbit.
Nakuta:D:D
P.S. Možná je malininko poznat, že Hermionu nemiluji:D
"Remusi...?" zdvihla Hermiona oči od knihy a na tváři se jí rýsoval úšklebek.
"Ale ne." zavrtěl sebou.
"No tak, prosím!" udělala na něj psí oči.
"Ne, Hemiono. Je hloupé o tom mluvit..trapné..." zakroutil hlavou.
"Prosím, prosím!"
"Od tebe bych tolik netaktu rozhodně nečekal." obrátil oči v sloup a poškrábal se ve vlasech.
"Jak dlouho tě mám ještě přemlouvat?" nedala se Hermiona.
Cosi zamručel a jakoby bojácně se rozhlédl po potemnělé knihovně. Jeho obavy byly poněkud nemístné, kromě něho a Hermiony tam nikdo nebyl.
Povzdychl si a otočil na další stránku. Pak zívl. Měl chuť zaťukat si na čelo, když uviděl, jak na něj Hermiona zírá. Navíc se přitom tak protivně culila.
"Dobře. Takže...ano." odpověděl a mírně zčervenal.
Přihlouple se zachichotala.
"To musí být divné." řekla pubertálním tónem( pokud takový existuje) a zkousla si ret.
"A víš jistě..že...celý?" zeptala se po chvíli.
Zoufale zavyl.
"Mám ti to snad dokázat?" opáčil sarkasticky.
"No to by bylo..zajímavé!" vyhrkla nadšeně.
Díval se na ni jako na blázna.
"Neukážu ti to, Hermiono." řekl téměř otcovským tónem, jako by jí zakazoval sledovat filmy po desáté hodině.
Nespokojeně broukla: "Já bych to na tebe neřekla..A navíc...víš doopravdy jistě, že celý? Totiž...i tam?"
Rázně zaklapl knihu.
"Ty se mi asi zdáš."
Nervózně si urovnala kudrnaté vlasy.
"Prostě si jen doplňuji učivo." namítla.
"To tedy pěkným způsobem!" naoko se naštval. "Co by asi řekl ředitel, kdyby mě slyšel, jak se svojí studentkou probírám..."
"Probíráš co?" otázala se posměšně.
Opět si povzdychl. "Vlastně ti do celé té záležitosti vůbec nic není. Je to osobní."
Zamračila se.
"Nevím o co ti jde, prostě to chci vědět, tak mi to pověz." řekla zamračeně, ani stopa po předchozím pobavení.
Přísně povytáhl obočí.
"Kdybys nebyla moje studentka a kamarádka Harryho, zkonstatoval bych, že jsi kráva."
Hermiona se vymrštila a v rychlosti vytáhla svoji hůlku.
"Mě nikdo urážet nebude." zasyčela, "připrav se, že ti udělám ze života peklo, jestli se to bude opakovat."
"Ty mi vyhrožuješ?" zeptal se ledabyle.
"Ano." sykla zlostně. "Já nejsem žádná kráva."
"Tak dobrá..." souhlasil Remus a po tváři se mu rozlil úsměv, jako když mávne štětcem.
* * *
"Buch! Buch! Buch!" ozývalo se v pravidelných intervalech od bradavických pozemků.
Postava, v ních bychom mohli poznat Remuse, profesora Bradavic, držela za nohy jakousi kudrnatou dívku a bouchala s ní o kmen statného stromu.
Hermiona nevřeštěla tak, jako zpočátku. Nejspíš už byla v bezvědomí.
"Mě-nikdo-nebude-vydírat," odsekával Remus a mezi jednotlivými slovy se ozývalo "buch."
"To-si-zapomatuj-ty-jedna-krávo."
Pak si vzpomněl na netaktní otázky, které mu pokládala a udeřil s ní silněji.
"A-pokud-jde-o-ty-tvoje-nepříjemný-kecy-tak-já-jsem-chlupatej-všude. Tam-a-na-prdeli-nejvíc!"

Johohó

24. srpna 2008 v 11:04 | Nakuta(já)
Čawec, lidičkové!
Jelikož mám od včerejšího večera chuť psát jednorázovky, vyhlašuji, že prvním třem komentům k tomuhle článku napíšu povídku...
První tři lidé: zadejte si žánr, postavy...klidně i hrubý črt děje...jak chcete:D
Upozorňuji, že nebudu psát sex, ani "citový" femslash...
Tak do toho:D
Nakuta

Nekrvácej,zasviníš mi koberec

23. srpna 2008 v 23:49 | Nakuta(já)
Tenhle nápad jsem měla v hlavě už dlouho, ale nakonec jsem se tak trochu inspirovala příběhem Rony( Nebuď mrtvý, to bolí)- jestli jste to nečetli, tak máte nejvyšší čas:D. Tedy spíš mi její příběh dodal odvadu...Ačkoli jí se její povídka velmi povedla-má skvělou psychopatku-,kdežto ta moje psychopatka je jaksi..prostě mě strašlivě štve:D
Vlastně by se to mohlo jmenovat i nějak jako Příběh mandlí, nebo Mandlová telenovela....ale Nekrvácej,zasviníš mi koberec nakonec nade mnou vyhrálo.
Povídku pro jistotu nevěnuji nikomu, nechci vás věnováním urazit:D
Snad bych ješetě mohla zmínit osůbku, jménem Martnka: vsadím se, že se budeš u "tragických mandlových scén" gebit:D
Omezení...nevím, co třeba od 12 let? -Stejně to budete ignorovat:D
(taky bych to ignorovala) ...No né, to jen aby se neřeklo...
Varování: V příběhu se vyskytují slova jako je hajzl, parchant, šoustat, koberec..:D.
Ale tak jako pořád nesmíte zapomínat na to, že to vypráví psychicky labilní osoba...
Nu, vaše Nakuta:D
P.S. Nejspíš jsem vám neřekla nic o svém snu...Chtěla bych být psycholožka:)
Dívaš se na mě těma svýma mandlovýma očima. Pchá! Kdo jim věří? Vzala bych jehlu, pořádně špičatou jehlu a ty mandle na ně napíchla. Pak by stačilo opéct je, třeba i v krbu a pocukrovat. To mi připomíná naše návštěvy na pouti. Vždycky jsi byl hrozně naivní a věřil tomu, že náboje nejsou opilovaný a ty že trefíš cíl. Nikdy jsi nedokázal vystřelit ani jednu pitomou papírovou růži. S pokrčením ramen jsi vrátil pušku a já se musela shovívavě usmívat. Jak jen jsi mi lezl na nervy!
Ty mandle byly jednou z mnoha věcí, kterými ses mi snažil nahradit svoji nepřítomnost. Asi sis představoval, že je budu jako nějaká puťka chřoupat u televize, ve který poběží nějaká sentimentální telenovela. Trochu ses přepočítal. Trochu ses přepočítal, když ses narodil.
Tys byl vždycky pořádnej hajzl. Nedovedl jsi být upřímnej ani sám k sobě, natož k nám ostatním. Ten tvůj debilní úsměv, když ses vrátil pozdě domů a vymlouval se na horu práce. Chudáčku, ještě že ti pomáhala ta tvoje kamarádka. A já se ptám, jak se ti šoustalo s tou tvojí prací? Nic nebylo? Tak to sorry, klidně si dál pracuj, zkoumej její poslušně ohnutý tělo přes svůj stolek, já si tady budu dál v klidu chřoustat ty mandle.
Pamatuješ na minulý Vánoce? Taky poslední Vánoce, drahoušku. Alespoň pro tebe. Už nikdy nebudu celej den věšet ozdobičky, aby ty ses mohl vrátit a komentovat náš stromek! Už nepolezeš na ten žebřík, nebudeš mít ten připitomělej výraz, nenasadíš nahoru špici. Chápeš to? Špice, skončilo to pro tebe. Odteď budu zakončovat dílo já a jenom já!
V paměti mám tvoje narozeniny, na který jsi pozval svoji matku. Byla ve všem stejná jako ty. Musela mít pořád víc a víc a když už měla skoro všechno, pořád jí to nestačilo! Pamatuju, jak ti darovala drahý sako a hlasitě si stěžovala na špatný fungování obchodů! Vadila jí každá hloupost. Nemohla si dát kafe do obyčejnýho hrníčku, vzpomínáš? Pokaždý si vyžádala nějakej nepoužitej. Když mi tenkrát přikázala, ať jí udělám kafe do hrníčku, ze kterýho nikdo předtím nepil, měla jsem chuť zardousit jí! Popadnout její hlavu, hezky za vlasy, natočit si jí a sypat jí to kafe rovnou do chřtánu! Kašlala by ho a plivala kolem sebe, pak by začala rudnout! Byl by s ní konec, konec...Ale já byla ticho,ostatně jako vždycky. A nakonec jsem jí ještě řekla, že to sako je hezký.
Tvoje matka zemřela před několika měsíci. Nakonec jsem to byla já, kdo šel na její pohřeb. Ironie osudu. Měla jsem se jít radši ožrat jako ty. Myslela jsem na tebe celej pohřeb! Uvažovala jsem, jaký by to bylo, kdybys místo tý věčně nespokojený babizny ležel v rakvi ty! Díval by ses prázdnýma očima...
Beztak bych v sobě nad tvojí mrtvolou nedokázala najít ani špetku lítosti. Tvoje tvář by byla bledá, bez výrazu, bez toho pitomýho úsměvu, věčně falešnýho!
Kdes byl, když se nám narodilo dítě, ty paznehte? Zadělával sis na jiný? Bylo mi z tebe na blití. Tak strašně mi lezlo na nervy..V noci brečelo a nechtělo ztichnout! A to jen tvojí vinou! Zpívala jsem mu,povídala pohádku. Víš o čem? Ha ha ha! O tobě! O tvojí krvi, která pomalu a velice bolestivě opouští tvoje tělo...
Zatímco tys někde olizoval půllitr, to dítě mi ožužlávalo prsa. Jo, miláčku, ty tvoje pošahaný mandle jsem mu nacpat nemohla. Asi tušíš proč, že? Němělo zuby, zuby, žádný ostrý tesáky.
Tvoje smrt byla mojí pohádkou. Pohádkou, nadějí na lepší život. A vlastně byla tak snadná...
Stačilo dívat se, jak ti jed rozežírá vnitřnosti, jak se svíjíš nesnesitelnou bolestí. Houpala jsem dítě na klíně a hlasitě se smála. Z pusy ti vytékal pramínek krve, když ses z posledních sil zeptal: " Proč, ale proč?"
Byl tohle ten pravej důvod? Možná. A mohl sis za to sám. Zbavila jsem svět jednoho ubožáka.
S pohledem upřeným na tvoji krev, která máčela náš koberec. Do prdele! Ještě mi to zasviníš viď? Ty se nezměníš, nezměníš ani před smrtí. Možná mě budeš chodit strašit se svojí matinkou, ale už nikdy v tvý tváři neuvidím ten pošahanej a falešnej úsměv, když jsi mi kupoval mandle, v takovým tom pytlíčku s pouťovým znakem.
"Proč, ale proč?"
"Protože já mandle nenávidím."

Čekání na vlak

23. srpna 2008 v 18:56 | Nakuta(já)
Věnování pro Tonks, pro člověka,s nímž si píšu pár týdnů a mám pocit, že ho znám celý život.
Díky, Tonks.
Nakuta:-)
Nakuta tiše a nepohnutě sledovala mizející vagóny vlaku. Když zmizely úplně, vydala se zpět stejnou pěšinou, kterou sem přišla. Zhluboka se nadechla a nabrala tak do plic chladný podzimní vzduch.
V davu lidí, tlačících se jeden na druhého, Nakuta opět nezahlédla její usmívající se tvář.
Cítila se podivně prázdně,jako každý den, co se chodila dívat, zda ji nespatří.
Nikdy nepřijela. Vinou osudu, vinou ironie té velké vzdálenosti.
"Proč?" oslovila Nakuta stromy chvějící se pod promrzlou kůrou. Její otázka zněla slabě a přitom velice zoufale.
V hlavě se jí ozval hlásek, hlásek, který nejspíš byl jejím vlastním svědomím. A ona si ho pojmenovala jménem James nejspíš z toho důvodu, aby se necítila tolik sama. Sama ve svém vlastním světě.
Protože to nešlo. -Řekl James vyrovnaně.
"Mohlo to jít. Všechno mohlo jít…" odvětila zasmušile. V lese, kterým procházela, nebyla živá duše, žívá duše, včetně Jamese. Mají imaginární přátelé duši? Pokud ano, proč je nehmotná?
Jelikož ani hmotné věci nemusí být skutečné. -Vysvětlil James pobaveně.
"Stýská se mi." Řekla šeptem.
"Já vím."
"Moc se mi stýská."
"Já vím." Opakoval James chlácholivě, jakoby promlouval k malému děcku. Nakutu ten tón naopak uklidňoval. A tak se chlácholit nechala.
Uslyšela zahoukání, ozývající se kdesi v dáli. Vlak mířil opačným směrem. Možná, že jel přece jen pro tu, na níž Nakuta den co den tak trpělivě čekala.
Zítra tam půjde znovu. Opět ji vyhlížet, tu tvář, kterou zná zatím jenom z fotografie.
James splétal její myšlenky dohromady a vytvářel z nich pavučinu.
"Vím, já vím.." šeptal a dotkl se její tváře, aby z ní setřel slzu. James. Ani on nebyl skutečný.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
"Musí dorazit každou chvíli."
"Ani tentokrát nedorazí." Odporovalo její druhé já, jménem Charlotta.
"Myslím ten vlak…" řekla Tonks a při pohledu na vlak, který se k ní a její polovičce Charlottě blížil po kolejích, pocítila v krku knedlík.
Polkla.
"Musí." Řekla spíš sama pro sebe.
"Nedorazí." Opakovala tvrdošíjně Charlotta, upíraje smutný pohled na lidi, jež se vyhrnuli na nástupiště.
Tonks sklopila pohled.
"Čím to je?" ještě chvíli hledala v davu stopu po povědomé osobě, kterou tak očekávala.
"Životem." Odpověděla Charlotta a odkašlala si, jelikož jí hlas vynechal.
Tonks zamrkala, ale svoje druhé já tím neoklamala.
"Klidně plačme," nabídla jí Charlotta velkoryse, "jsou to koneckonců i moje oči."
Tonks si povzdychla.
"Životem." Opakovala slova své druhé osobnosti.
Charlotta sklopila hlavu.
"Nemůžeš po něm chtít, aby k nám byl fér, když už nám umožnil se narodit…" řekla opatrně s náznakem bolesti v hlase.
"A sledovat mizející vlak." Přikývla Tonks ponuře.
Zapnula si svoji bundu až po bradu, neboť podzim byl toho času neobyčejně studený.
Smutně zamířila k domovu.
Odemykala domovní dveře, umučený výraz vepsaný ve tváři.
A Charlotta, ačkoli nebyla opravdová, tvářila se také umučeně, neboť její tvář byla tváří Tonks.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Vlak brázdil krajinu a malá i velká města. Jeho trasa byla vcelku jasná. PRAHA-BRATISLAVA.

Motorka

23. srpna 2008 v 15:32 | Nakuta(já)
Taková divná jednorázovka..Prostě chvilkový nápad..asi se vám nebude líbit..
Věnuji Martnce, aby věděla, že ne všechny moje povídky jsou založeny na (ne)vtipu( ale ona se tomu beztak bude gebit:D )
Spomal je napsáno se s na památku písničky Spomal:D
Nak
Stabilní. Dobře stavěná. Nezničitelná.
Bude lepší, když nepojedeš tak rychle.
Stabilní. Dobře stavěná. Nezničitelná.
Radši spomal.
Pevně se chytit. Nalepit se na postavu před sebou.
Nic se nemůže stát.
Rukama pevně stisknout koženou bundu.
Kašli na to, tak už spomal!
Čeho se bojíš?
Přivřít víčka. Vnímat chladný vzduch.
Prostě se bojím. Chceš mě snad zabít?
Zabít tebe? Nic se nemůže stát. Je stabilní. Dobře stavěná. Nezničitelná.
Slzící oči.
Nabírat na rychlosti.
Ty grázle!
Smích.
Máš zbytečný strach. Takhle jezdím obyčejně.
Rukama se uchytit pevněji. Zarýt nehty.
Au. Přestaň!
Tak zastav! Proboha zastav!
Nerovnováha.
Smyk. Tupý náraz. Bolest hlavy.
Dotyky. Dotyky? Krev. Jen krev.
Je mrtvý.
A ta dívka přežije?
Ano, její stav je stabilní.
Ona byla vždycky dobře stavěná...
Jistě, taková nezničitelná.
Zaručuji: nic se nemůže stát....

Velkej plán velký akce

22. srpna 2008 v 19:36 | Nakuta(já) |  Pobertoviny:D
Věnováno Naiad:)
Nakuta
"Je to už dávno," začal Voldemort a když zaznamenal pohyb, jeho ruka s pletací jehlicí spěšně vystřelila tím směrem.
"Au!" zaječel Sirius a zavrtěl se. Provazy ho ovšem držely příliš pevně.
"Nemůžu se ani hnout."
"To mě mrzí." řekl Pán zla monotónně a vyhlížel ven ze zaprášeného okna. Ne nadarmo byla Prasečí hlava prasečí.
"Porazil bych vás!" zaječel Sirius opět. James po jeho boku obrátil oči v sloup. Omráčená Evansová semtam zachrápala a Remus si krátil čas zkoumáním jejích vycpávek. Petr co chvíli zakňučel, když ho zabolel zadek.
"Nepochybně." odpověděl Voldemort bezvýrazně.
Sirius sebou zběsile cukal.
"Přepral bych vás! Dočista rozcupoval!"
"Kdybys nezakopl, tak nepochybně ano..." odsekl Voldemort ironicky.
"To není pravda-"
"Drž už hubu Siriusi, Voldy není zase tak špatnej tejpek, umí plíst svetry.." štěkl James a Remus zpod cizího trička zamumlal: "Jo-tojo."
"Vsadím se, že moje máti umí lepčejší.." zakňochtal Petr bolestivě.
"Neřešte nějakej pitomej svetr! Říkám vám, že bych ho přepral!" nedal se Tichošlápek. Byl značně rozrušený, nejspíše i rozzuřený.
"Ale hovno, máš velký voči, beztak dělá karate..."
"Jo-tojo."
"Nedělá! A kdyby, tak se vsadím, že má teprv osmý Kyu!"
"Ty tomu stejně nerozumíš, Siriusi! Snaž se ho pochopit...kdyby tě posedla touha někoho zamordovat, tak co bys asi dělal?"
"Zmlátil! Dal mu pěstí. Udělal z něj hrášek, ale takovej ten malej hrášek, co se prodává v takovejch malejch obchůdkách..."
-o čtyři a půl minuty později-
"Je to už dávno," začal Voldemort naprosto vyrovnaně. Nevzrušeně sledoval, jak pět čelistí žužlá svoje roubíky. "Co jsem se narodil..Bydleli jsme tenkrát v takový špinavý popelnici, protože strejda Freddy neposílal matce prašule...Fotřík zmiznul, sotva zahlíd mý červený voči...Pak máma jednou odešla, myslím, že si ji vzal do party zrovna strejda Freddy. Dělal zrovínka v nějaký hiphopový skupině...Máma leštila Freddymu jeho široký boty, byl to na hovno job..Já se dostal do děcáku, kde se moje voči staly předmětem k šikanování. Byl jsem na pokraji zhroucení, chápejte, když přišel takovej dědek, nejspíš aby mě dorazil.Mlel něco o tom, že jsem čarodějník a na důkaz toho, že nekecá, mi podpálil skříň s mejma hadrama..No nezešílili byste z toho? Spálil mi všechny ponožky...Pak mi ten dědek řekl, že mě přijímají do Bradavic. Byla to fakt děsná škola,většinu peněz schrábnul tehdejší ředitel..No na tom se teď moc věcí nezměnilo, šechny keše mířej do Brumbálovi kapsy,dokonce podmáznul i toho blbýho školníka a tu ožralou ženskou...Chlastá ještě McGonagallka, ne?" obrátil se Voldemort na ostatní.
Němě přikývli.
"No vidíte," pokračoval jakoby v samomluvě," konečně se blížíme k tý akci o který jsem říkal tomu zuhelnatělýmu klukovi, jeho kámošovi a tý holce, co se mě ptala na podprsenky...No takže..nedávno jsem se domákl, že Brumbál pořádá nějaký velký koncerty, který platí z peněz, co vyžebral od pojišťovny..."
"Huhuhiiihleeiiihlihuhhuhuh!" začal sebou zběsile vrtět, tentokráte však ne Sirius, nýbrž James.
Voldemort mu stáhl roubík.
"Tak mluv, kámo, dávám ti prostor..Jako nečekej, že tě mám rád, spíš se snažím zahnat výčitky svědomí,..,,Víš, brácho, myslím na to, jak jednou budu chtít voddělat toho tvýho fakana..." pak se spěšně zarazil.
Zase řekl něco, co říct neměl.
Zdálo se však, že James poznámku o vraždách svéhu budoucího syna přeslechl.
"My to víme!" vykřikl.
"Co víte?" povytáhl bledé obočí Pán zla.
"Právě jsmě chtěli jet Brumbála udat na Mimisterstvo zeleniny! Pořádá v Zapovězeným lese pařbu, hraje tam i Simple plan..."
"Hmm,"udělal Voldemort," hmm."
"Je to děsnej šmejd, místo toho, aby nakoupil pro studenty nějakej chlast, vyhazuje prašule za koncíky.." souhlasně přikývl James a podíval se na ty, kteří měli dosud roubík a ti taky přikývli.
"Jdete tedy se mnou proti Brumbálovi? Zmaříme mu ty podvody?" zajímal se vzrušeně Voldemort.
Svázané postavy nadšeně přikyvovaly.
"Fájn. Měli jste fakt dobrej nápad, napráskat ho na Mimisterstvu zeleniny, jenže na to, aby jste se tam dostali, byste museli mít takový spešl kartičky, jako nosej agenti FBI..."
"A kde se dají takové kartičky sehnat?" zeptal se James.
"Myslím, že bych o někom věděl...Strejda Freddy byl dycinky machr přes podvody...takže ho prostě normoš vyhledáme a bude...." zamumlal Pán zla potěšeně.
Pak přešel ke svázaným postavám a rozvázal je.
Sirius si spěšně vytáhl roubík.
"Beru. Ale stejně bych tě přepral..."
JAK SE JIM BUDE SPOLUPRACOVAT? NAJDOU STREJDU FREDDYHO? JE STREJDA FREDDY POŘÁD HOPER? ŽIJE JEŠTĚ VOLDYHO MÁMA? JAKOU ROLI V TOM HRAJÍ FREDDYHO ŠIROKÝ BOTY?
-už v příštím díle....
Inzerce: Kup si předplatné! Za pouhých 200 Kč na den budete dostávat další díly Pobertovin poštou! No kdo by to nebral????
:D:D:D

4.kapitola: Remus a její oči

22. srpna 2008 v 18:21 | Nakuta(já) |  Mé milované vlče
Věnuji Tince,
díky, že jsi stejný fanda knížek od Meyerové, jako já.
Nakuta

Remus podrážděně odtrhl Siriuse od nápadu zamordovat Srabuse ještě ve vlaku. Za to podráždění mohlo bůhvíproč z větší části surové odtáhnutí od tváře té dívky, když ho ostatní Pobertové násilím nacpali do úzké chodbičky.
"Říkal jsem ti: pojď, ale to ty né. Kdovíproč zíráš na tu protivnou Lestangeovou a teď nemůžeme najít jediné volné kupé..."
Náměsíčník pouštěl Tichošlápkovy řeči jedním uchem dovnitř a druhým ven. Sám nevěděl, proč ho ta dívka natolik uchvátila.
Zakroutil hlavou, ale její obličej, zejména oči, měl pořád jasně před očima.
Mechanicky následoval Siriova záda a nezastavil se ani když zaslechl, jak se Petr zasekl v úzké chodbičce.
"Hele, tady bude volno!" zavýskl odkudsi před ním James nadšeně a prudce otevřel dveře kupé.
"Okamžitě vypadni Pottere!"
"Ale Evansová..."
"Vypadni!"
Remus se sám pro sebe ušklíbl.
"Hohó, Evansová k tobě cítí stále to samé, že Dvanácteráku?" zachechtal se Sirius.
James otevřel dveře dalšího kupé, zatímco říkal: " Pchá. Povídám vám,vyhodila mě jen aby se neřeklo. Evansová mě miluje."
"Jo, ta tě fakt miluje, Dvanácteráku." odpověděl ironicky Sirius, který se spešně nacpal dovnitř.
Pohled mu padl na dívku sedící u okna.
"Co tady děláš?"povytáhl obočí.
"Vařím kaši." odsekla.
"Ale no tak,Siriusi." napomenul ho Remus, který vycítil napětí. Nejdřív si všiml šedých očí a pak až dívčina obličeje. Vlastně nebyla nijak krásná, ale byla...byla zajímavá! Ano! Zajímavá...To slovo znělo i nevyslovené velmi melodicky.
Potlačil nervozitu a napřáhl k ní ruku. "Remus Lupin."
Její dlaň ho příjemně hřála.
"Já jsem.." začala a jemné rty se pohybovaly s jakousi elegancí, pokud to tedy bylo možné.
Sirius ji přerušil. A ta nepěkně vyslovená slova: Malá Lestangeová, vyvolala u Remuse zvláštní pocit. Věděl, nebo spíš podvědomě tušil, že tahle dívka si nezaslouží ani špetku zloby. Měl chuť Tichšlápkovi hlasitě odporovat.
Pak promluvil James a Remus mu za to byl doopravdy vděčný. Poslouchal, jak Dvanácterák představuje ostatní Poberty. Až pak si všiml, že se Petr nějakým způsobem dostal z úzké chodbičky. V ruce držel dvě čokolády a Remuse po několikáté za dobu, co Pettigrewa znal, napadlo, že by se měl Červíček měnit místo krysy v prase.
"Black." řekla ta dívka se značním opovržením, nejspíš chtěla Siriovi oplatit "Malou Lestangeovou."
Náměsíčník postřehl, že si ona dívka prohlíží jeho tvář. Nebylo mu to kdovíjak příjemné, nesnášel když se kdokoli soustředil na jeho jizvy. Teď si o něm určitě pomsylí něco špatného. Nevědomky sebou ucukl.
Jenže když Lestangeová promluvila, nebylo v jejím hlase stopy po sebemenším znechucení.
Zadívala se mu do očí a zašeptala: "Zdává se mi o tobě."
Removi se zdálo, že přituhl k podlaze. Sledoval její výraz, zda v něm není pobavení, či dokonce i výsměch. Shledal pouze překvapení.Nejspíš překvapila tím vyznáním(pokud se tomu dalo tak říkat) sama sebe. Pak se prudce zastyděla, na mírně opálené tváři to působilo divně.
James se díval tázavě a Sirius se protivně šklebil.
Petr nejspíš nic nepostřehl, jelikož se nadále věnoval polosežrané(polosnědené je příliš slabé slovo) čokoládě.
"Ehm.." odkašlal si Remus. "Ehm..." Na víc se zřejmě nezmohl.
"To-tobě se o něm zdá?" ověřoval si Dvanácterák.
Němě přikývla.
"No totiž..mně se taky zdá o Evansové." pokusil se to James galantně odlehčit( Autor začíná mít Jamese rád čímdál víc..jen škoda, že byl Lily tak oddaný...hmmm:D).
"Neříkám, že mně se nic nezdá..." začal Sirius a znělo to poněkud samilobě," ale tady jde spíš o to, že jste se nikdy předtím neviděli a tobě se o něm přesto zdá, že jo?" otočil se na Ráchel.
Remuse napadlo, že je Tichošlápek překvapivě chytrý, jelikož si skutečně nepamatoval, že někdy předtím Lestangeovou zahlédl.
"Přesně tak to je, Blacku." řekla dívka chladně.
"Pak je to jasné! Šplouchá ti na maják!" rozesmál se Sirius štěkavě.
Remus do něj hrubě strčil.
"Přestaň."
Pak se obrátil na Lestangeovou.
"Hele víš, ty..."
"Ráchel." zamumlala, poněkud stydlivě, což u ní nebylo zvykem.
"Ráchel," opakoval poslušně,"to, co říkáš, je docela podivné...Je to jako-"
"By ti po několika minutách vyznávala lásku. Já říkal, že je padlá na..-"
"Drž chvíli hubu, Siriusi." drcl do kamaráda James, který celou debatu poslouchal vcelku se zájmem.
Remus pokračoval, jakoby předtím nebyl přerušen.
"Jestli se ti o mně zdá..."
"O tvých očích." doplnila ho nenuceně, s výrazem typu: když už ostuda, tak pořádná.
"O mých, ehe, očích...tak jsi je nejspíš musela někdy vidět, ne?"
Znělo to logicky. Logicky všem, kromě Petra, který dojídal zbytek čokolády a zároveň kus alobalu a kromě Siriuse, který celou záležitost považoval za směšnou, obzvláště týkala-li se vzdálené příbuzné z nenáviděné čistokrevné rodiny Lestangerů.
Vlak vjel do zatáčky a Poberti zakolísali. Ráchel se mimoděk odtáhla blíže k oknu, což bylo jasným dovolením pro to, aby se posadili.
Sirius si vybral místo u dveří.
"Vzpomínám." pokývala hlavou Ráchel. Zdálo se, že přestala vnímat Poberty, kupé,dokonce i čas.
Přivřela víčka a opakovala tiše: "Vzpomínám..."

Paul Éluard

21. srpna 2008 v 17:55
Ahoj lidičky,
od známé jsem si půjčila knížku, která pojednává o třech autorech. První je Apollinaire, druhý Éluard a třetí Prévert...
Musím říct, že nejvíce se mi asi líbí básně Éluardovy.
Nejsou sentimentální a přece procítěné, milostné.
Protože mě jeho básně tak zaujaly, vkládám sem jednu z nich. Zatím tu nejlepší, co jsem četla. Alespoň to je můj názor.
Takže:
Paul Éluard:
Má poslední báseň
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
o lidech uvadlých
věčným odkladem radosti.
Vyprávěl jsem vám o zpustošené zemi,
kde mají lidé paláce.
Vyprávěl jsem vám o neproměnném nebi,
o moři plném lodí,
o sněhu, větru a dešti.
Vyprávěl jsem vám o neproměnném nebi,
kde mají lidé paláce.
Rozdával jsem se den co den,
svou práci i svůj klid.
Neptejte se mě na nic.
Odcházím blažený
na bránu ohně zabušit.
Tak jak se vám líbí? Mně přijde překrásná:):)
Nakuta

3.kapitola: Ráchel ve vlaku

21. srpna 2008 v 17:43 | Nakuta(já) |  Mé milované vlče
Věnováno Tonks,
jsem ráda, že tě znám, Tonks.
Nakuta

"Zakazuji ti stýkat se s mudlovskými šmejdy..." říkala paní Lestangeová sykavě.Je tohle vůbe žena, co mě porodila? -Ptala se dívka,které poučky patřily.
"Ano matko.." souhlasila otráveně.
"Je to chamraď, rozumíš?" vykládala paní Lestangeová vzrušeně.
"Ano matko..."
"Copak ty bys chtěla mít za příbuzenstvo takovou chásku?!" zacloumala dívčinou paží.
"Ano matko.." přikývla,aniž by jí věnovala pozornost. "Totiž ne, matko.."
"Dobrá, nu dobrá." přitakala drsně.
"Dobrá." zamumlala Ráchel nepřítomně.
Hloupé, nazapaměť naučené proslovy svojí matky znala snad i pozpátku. A dobře věděla,že tím jednou svoje děti rozhodně krmit nebude.
"Prosím?"
"...Ano, na tebe..vždycky jsem na tebe byla příliš hodná. A ty si to přitom ani nazasloužíš..."
Ráchel se znuděně rozhlédla. Viděla spoustu lidí. Znechuceně nakrčila nos, když si všimla přežvykujícího Petra. Pak se musela sama pro sebe usmát, když spatřila s jakou oddaností čučí jakýsi rozcuchaný kluk na jednu zrzavou dívku.
"Otec pokaždé říkal, že bych na tebe měla být přísnější..ale já mám prostě měkké srdce..." pokračovala paní Lestangeová sama pro sebe, jelikož jí nevěnovala pozornost ani moucha, zběsile kroužící po nástupišti.
Ráchel přejela hodnotícím pohledem Siriuse a protočila oči v sloup, když si všimla partičky uhihňaných holek, které si vyžadovaly jeho pozornost. Ten frajírek si se zalíbením urovnal tričko.
Dívčin pohled směřoval vedle Siriuse. Stál tam chlapec, nejspíš kamarád toho frajírka. Zadívala se mu do obličeje a...strhnula. Upřeně ji sledoval, s očividným zájmem.
Jejím tělem projel dosud neznámý pocit. Směsice strachu a vzrušení zároveň. Srdce se jí rozbušilo, najednou jí připadalo, že se svět kolem ní točí příliš rychle.
Ten kluk měl výrazně modré oči, přesně ty oči, které ji pronásledovaly ve snech. Bolestné a krásné..
Vlak zahoukal.
Viděla, jak do něj jeho kamarád( ten sebejistý), šťouchl a cosi mu řekl.
Vlak zahoukal znovu.
Vzdáleně slyšela hlas svojí matky přecházející do hysterie: nejspíš ji nabadala k nějaké činnosti..Nastoupit do vlaku? Nastoupit, když se mohla dívat do těch očí? Taková hloupost!
Ten nenažraný nejspíš konečně polkl sousto a cosi zahuhlal.
Vlak zahoukal potřetí.
Zdálo se že i on je uchvácen spojením, které bylo mlčenlivé a přesto tak viditelné.
"Musíš nastoupit, slyšíš mě?" zatahala ji paní Lestangeová podrážděně za rukáv.
To ji probralo.
"Už jdu." odtrhla pohled od jeho očí, ztěžka polkla a suše popřála matce: " Na viděnou, matko."
"Na viděnou. A opovaž se porušit..."
Víc Ráchel nešlyšela, spěšně prošla vylidněným nástupištěm a nacpala svůj kufr do vlaku. Onoho kluka nikde neviděla, cosi jí však slíbilo, že se co nevidět setkají.
Našla si prázdné kupé a sedla k oknu.
Vlak se dal do pohybu. Ráchel si povzdechla.
Dveře kupé se rozlétly dokořán.
"....vám,vyhodila mě jen aby se neřeklo. Evansová mě miluje." prohlásil s jistotou onen střapatý kluk.
"Jo, ta tě fakt miluje, Dvanácteráku." oslovil ho ironicky s použitím podivné přezdívky ten, na kterého se lepila děvčata.
Zdálo se, že si Ráchel všiml jako první.
"Co tady děláš?" povytáhl obočí.
"Vařím kaši." odsekla. Toho kluka sice znala zatím jenom od vidění, už tak jí šel ale na nervy.
"Pchm." udělal zmíněný.
"Ale no tak, Siriusi." napomenul ho přísně jemný a kultivovaný hlas.
Dovnitř se protlačil modrooký.
Vypadalo to, že vůbec nemyslí na to, co se událo před pár minutami. Zdál se naprosto vyrovnaný, když jí zkoumavě pohlédl do tváře a jako první se představil: "Remus Lupin."
Stiskla nabízenou dlaň. Byla horká, ale Ráchel si nebyla jistá, jestli je tomu skutečně tak, nebo zda za to může horkost, která se jí při pohledu na Remuse zmocnila.
"Já jsem..." začala.
Sirius ji přerušil. "Malá Lestangeová..." vyslovil její jméno se zjevným odporem."
Chystala se něco odseknout, když jí do řeči vpadl ten střapatý. Mezitím se do kupé přišoural Petr, v ruce svíral dvě čokolády a téměř zamilovaně je okusoval.
"Já jsem James Potter, tohle je Petr Pettigrew(-ukázal na něj rukou) a tadyto Sirius Black." Nejspíš si vzal příklad z Lupina.
"Black." řekla Ráchel se snad ještě větším opovržením, než Sirius, když vyslovil její jméno.
Remus mezi nimi nejspíš vycítil napjatou atmosféru a tak si odkašlal. I to zakašlání znělo překvapivě jemně.
Ráchel se přesunula od mračícího Siriuse na něj.
Konečně si toho zajímavého kluka mohla prohlédnout. Měl dlouhou jizvu táhnoucí se od jednoho koutku hezké pusy. Byl celkem opálený, ale i přes to Ráchel neunikly vybledlé kruhy pod očima.
Vlasy měl špinavě blonďaté.
Neudržela se, musela něco říct. A tak z ní vypadla věta, za kterou se po jejím vyslovení prudce zastyděla, když si všimla Jamesova tázavého pohledu a Siriova protivného úšklebku.
Zadívala se do těch pronikavě modrých očí a zašeptala: "Zdává se mi o tobě."

kapitola 3

20. srpna 2008 v 16:42 | Nakuta(já) |  Agnes valí směr Black
Omlouvám se za zpoždění...povídka za moc nestojí..:(
Nakuta
Agnes se vzbudila v cizím spacáku, když ji cosi pošimralo na noze. Hmm,něco sušeného. Že by bylinky? Pomocí prstů na chodidle šustící věc vytáhla. Byla to tráva.
Agi se v téměř panickém očekávání opatrně obrátila. A pak zaječela.
Vedle ní ležel Remus Lupin. Ne ten Remus z obyčejného Harryho Pottera. Tohle byl ten rychlomluvící vyblíz Remus.
Nasucho polkla.
Zatahala ho za jeden z jeho dredů.
Zachrápal.
Vtrhla mu několik vlasů.
Spal dál.
"Toho jen tak neprobudíššš." řekl pisklavý hlásek.
"Jejej, nazdar Sirí." usmála se na něj a on nepatrně sklopil oči.
"Ne Sirí, ale Sirrí, prosím." napomenul ji.
"Nojo, sorry." zavrčela. Pak se začala soukat ze spacáku.
"Hele, Sirrí," rozmyslela si nakonec svoji uraženost, "co dělám v tomhle spacáku?"
"Původně jssi chtěla ššš-šloh-ššloh.." zakoktal se Black, očividný lamač dívčích srdcí.
"Šlohnout?" napověděla mu Agi a při pomyšlení na trávu zaprosila v duchu: Jen ať to není šlehnout, jestli má ten vůl ještě něco silnějšího.
"Šššlohnout!" souhlasil Sirrí. "Takže původně jssssi chtěla ššššššlohnout sssspacák Jamesssovi..On ssse sssám nabídl. Jemu nebývá zima, protože se přemňuje v...-to je jedno. No jenže Jamesss má dlouhou offffinu a potmě se to tak zamotalo, žesss ssskončila u toho...pchm.." kývl se značnou nelibostí v hlase směrem ke chrápajícímu Remusovi.
Agnes okamžíček uvažovala. Pak přes místnost spících(-autor je docela nasraný-kvůli Sirrímu má tendenci všude psát alespoň tři eska) kluků přešla k Siriusově spacáku a hupsla vedle něj. Znechuceně si spacák přitáhl k bradě. Dělala, že to nevidí.
"Hele Sirrí, Remus je..no...vlkodlak?"
Black se pištivě zachichotal.
"Je pravda, že někdy vyje jako na lessssy." podotkl vysokým tónem.
"No to jo..ale mě zajímá, jestli je to vlkodlak, rozumíš? Mění se každý měsíc ve vlka?" vysvětlovala Agi snaživě.
"Když to ssss tou travkou hodně přežene, tak občas lítá po lessssích a křičí: jsssem královna lesssa!"
Agnes si poprvé v životě upřímně přála být zpátky doma a starat se o otcovu vrbu oplocenou elektrickým proudem. Dokonce by byla povolná i utírání cedule DANGER, jen kdyby se dostala co nejdál od Bradavic.
"Vy jste už vzhůru jo?" ozval se James a přes svoji dlouhou(nikoli Emo) ofinu nebyl vidět.
"Jsssme." zaskřehotal Sirrí. "Hele Jamesssi, nemyslíš, že když teď Agi bude mít ložnici sss námi, tak bychom ji měli zasssvětit do našššeho tajemssství?"
Agi nastražila uši: "Jaký tajemství kluci?"
James se poťouchle zasmál. "Tak jí to řekni ty, Sirrí."
"No my, tedy Remusss, já-Sirrí, Jamesss a Petr...totiž, my ssse přeměňujeme..." pošeptal jí Sirius vzrušeně.
Agi si vzpomněla na knihu Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, kdy se dozvěděla, že Poberti byli zvěromágové. Že by konečně nějaká výrazná podobnost s těmi knihami? Agi poskočilo srdce.
"Já se měním-" začal James zpoza své ofiny, ale Agnes mu vzrušeně skočila do řeči.
"V jelena!" zaskřehotala.
James i Sirrí na ni pohlédli, jako na hlupku.
"Proč proboha zrovna v jelena?" zaťukal si na čelo.
"Eheee...jen mě to totiž...napadlo.." zamumlala Agi rozpačitě.
Slova se ujal Sirrí.
"Já ssse přeměňuju v mouchu..." usmál se nadšeně.
Agnes znechuceně polkla.
"Remusss je komár, máššš ho vidět, když před proměnou hulí.."
"A v co se měníš ty?" zeptala se Agnes Jamese.
"Já jsem létající žiletka." mrkl na ni zpod ofiny James.
"A Petr?"
"Jo Petr...Petr s námi při přeměně ven nechodí..on...se totiž mění v trenky." pronesl James s kamennou tváří.
"Aha." bylo jediné co ze sebe dostala. Kolem hlavy se jí vytvořily hvězdičky.
"Hele Sirí, předtím ses zmínil, že Jamesovi nebývá zima, když se přeměňuje...Jak mu může být v podobě žiletky teplo?"
"To je tím jak rychle letím." zachechtal se James.
"Ne Sirí, ale Sirrí." ozvalo se pisklavě.

2.Proč

15. srpna 2008 v 19:42 | Nakuta(já)
Je tady druhé proč...Doufám, že se tím nikoho nedotknu sými názory,ale zajímá mě: Proč spoustu lidí věří v Boha, v posmrtný život a Osud? Co tohle všechno znamená pro Vás?
Otázka pro věřící i nevěřící...
Podle mě něco existuje..ale nevím, proč by to měl být zrovna Bůh..
V opačném případě, nezastávám takové názory: že kdyby Bůh existoval, nevedly by se války...Jestli Bůh je, tak za to nemůže. Něco takového jsme zavinili my, lidé.
Takže, nezastávám názory, ale musím se ptát sama sebe: Jestli Bůh je, proč se rodí postižené děti? Proč některé děti, sotva narozené, umírají?...
Je to dosti osobní otázka..
Představuji si Boha, jako nehmotnou naději v nás, ke které se modlíme, když se všechny ostatní naděje rozplynou...
Představuji si Boha jako přírodu....Což je tak trochu k 1.Proč...Ničením přírody ničíme svoji největší naději, naději na lepší svět kolem nás...
Taky chci napsat, že nevěřím v Osud...Podle mě je to, co nás potká souhra příjemných či nepříjemných náhod, štěstí a neštěstí...Takže věřím v Náhody, nikoli v Osud, protože když se nad tím zamyslíme, přece jen můžeme ovlivnit spoustu věcí...
Nevěřím v posmrtný život. Nevěřím v posmrtný život a upřímně závidím těm, co v něj věří. Myslím, že mají jednodušší život, jednodušší než my, co nevěříme, že po Smrti bude něco pokračovat.
Opakem Narození je Smrt, tudíž myslím, že opakem Života je to, co je po Smrti..a jak asi může vypadat opak Žití....?
Brumbál jednou řekl, že Smrt je jen další velké dobrodružství...
To bezpochyby. Stejně jako po narození spatříme poprvé tenhle svět, tak ho spatříme před Smrtí, kdy se nám celý Život promítne před našima očima. To musí být dobrodružství, sledovat svůj vlastní příběh...
Toť můj názor na tyto záležitosti...
Nikomu ho nevnucuji, pouze říkám, co si myslím..
Těším se na Vaše názory...
S pozdravem Nakuta(,která myslí na Siriuse, neboť ji hlava bolí jak pes...)

Copak?:D

15. srpna 2008 v 15:18 | Nakuta(já)
Rozhodla jsem se napsat kapitolku...je jen na vás, k čemu byste ji chtěli..takže přidávám anketu:P
Jinak, jestli jsem někomu slíbila povídku, tak to dodržím..
Nezlobte se, mám toho teďka docela dost...
Nakuta

Další oznámení

12. srpna 2008 v 9:34 | Nakuta(já)
Moji milí lidičkové(ach, to moje skloňování:D),
Přes víkend jsem přečetla Stmívání, Nový měsíc i Zatmění...
Proto tady nic nepřibylo, nedokázala jsem se od toho odtrhnout...
Dalším důvodem je to, že celý týden nešel net, ha ha...
Ta služba si ze mě asi dělá prdel, pokaždý když sednu k počítači, tak to vypnout..
Zašlo to tak daleko, že jsem pod stolem hledala mikrokamerku..
To jestlí náhodou nejsem v Natoč to...
Objevila jsem velký kulový, přesto jsem přesvědčená, že tu je...
Mám nové imaginární kamarády, k Jamesovi Potterovi přibyl ještě Edward a Jacob...
Mám je fakt moc ráda...
Ono to je rozlišení, víte....když mi je zima,je tu Edward a když mi je teplo, tak je tu Jacob...
He he, dobrý že?:D
Nevím, kdy sem hodím další část něčeho...
Doufám, že se na mě nemáte v plánu zlobit...
Začala jsem psát cosi, z čehož doufám, by mohla být knížka...
Jak to tak pozoruju, tak já pořád doufám...To je mi asi taky na dvě věci....
No nevím, jestli to není slátanina..
Asi je:D
No lidičkové, mám vás všechny ráda, ačkoli nejradši mám samozřejmě Jacoba, Edwarda a Jamese Pottera...
Pochopitelně je na prvním místě moje rodina...
To vás posouvá o další kus do zadu:D:D
..jen žert...
Fakt díky, že čtete moje povídky(nebo alespoň tvrdíte, že je čtete):D
Dělá mi to ohromnou radost...
Mějte se mnou prosím trpělivost....
Vaše Nakuta

1.Proč

5. srpna 2008 v 16:14 | Nakuta(já)
Je tady nová rubrika...musím přiznat, že jsem se inspirovala Martnkou, ovšem moje otázky se budou týkat jiných věcí...Vlastně to není o Harrym Potterovi...chci pokládat otázky, které povedou k zamyšlení nás všech nad světem kolem sebe...Nemusíte odpovídat,ale když odpovíte, bude to fajn...Bude to fajn pro nás všechny. Protože my jsme lidi, součást toho velkého celku, který má i nemá za vinu spoustu věcí...
První otázka zní: Jak by se podle Vás dalo zlepšit chování člověka k přírodě?
-a že by se podle mě dalo sakra zlepšit, stačí chtít...
Když bude mít někdo zájem, tak později napíšu i svůj názor...
Teď se těším na ty Vaše...
Ať už jsme se nad tím zamýšleli někdy předtím,ať už na to třeba myslíme často, zkusme se nad tím zamyslet znovu...
Díky...
Nakuta

kapitola 2

4. srpna 2008 v 10:32 | Nakuta(já) |  Agnes valí směr Black
Je to šílená pí....na:D...Není to ani humorné, je to prostě kravina nejvyššího kalibru...
Kapitolu věnuji Angele, snad se ti bude aspoň trochu líbít, oprava, snad tě nebude tolik znechucovat...
Je mi líto,že jsem nemohla nejdřív vyhovět Tonks,ale za chvíli odjíždím a tuhle kapitolu jsem měla na rozdíl od Mé milované vlče rozepsanou..takže to šlo docela rychle...Až se vrátím, Tonks, tak tu budeš mít co nejdřív 3.kapitolu: Ráchel...
To je asi všechno...
Snažte se tuhle kapitolu přežít, tahle povídka skutečně nebude dlouhá:D
Jinak...žijme v míru a chovejme se k přírodě s úctou...
Vaše Nakuta
Agi se srdceryvně rozkašlala.
"Do háje, co se to stalo?"
"Prostě jsem to neodhadl noo!" odsekl vztekle Brumbál a pokoušel se uhasit plameny pozvolna požírající jeho košilku.
"Neodhad? Brumy tys to sakra neodhad, vždyť jsme přistáli v krbu!"
"Nemůžu za to,že profesorka McGonagallová zapálila oheň!" řekl a přitom nepatrně zrůžověl.
Agnes se na něj přísně zadívala a káravě podotkla: "No a na koho tady asi čekala,co?"
Cosi zavrčel, uhasil poslední plamen a vhodil do krbu pár ohořelých chlupů.
"Chceš Moudrej klobouk?" zamluvil profesorku McGonagallovou.
"Že se ptáš. Sem s ním!" zajásala Agnes.
"Podle mě je to zbytečnost...Jak dlouho se tady hodláš zdržet?" zkusil to s nadějí v hlase.
"To víš, kamaráde, podle toho, jak se mi povede," tykala mu Agi bezostyšně," ale klídek, určitě tě do tý doby navštívím!"
"To mám vážně štěstí." zaúpěl Brumbál a podal jí Moudrý klobouk.
"Proč mě hergot budíte?!" ozval se podráždění hlas odkudsi z krempy.
"Nemáš se náhodou zeptat: Kam tě jen poslat?" zeptala se Agi ve svých myšlenkách.
"Tss, což o to, já bych věděl, kam tě poslat, chvíli před půlnocí.." zívl klobouk.
"V prdeli není žádná kolej!" pochopila Agi narážku.
"Tak kam chceš?"
"Kam bych se hodila?"
"Sakra neotravuj s těma otázkama, prostě řekni kam chceš jít!"
"Copak ty neumíš číst myšlenky?" podivila se dívka upřímně.
"Já? A na tos přišla kde? Ne, dostávám jasný pokyny..zařadit studentíka tam, kde je zrovna místo..Nebo když nějakej tatík podmázne Brumbálovu kapsu..Ale jelikož jsi mě vzbudila, ptám se tě, kam chceš, abys mě už neobtěžovala..."
"Ach jo, samý podplácení.." vzdychla Agi.
"A kde si myslíš,že by jinak Bradavice vzaly na novou střechu?!" vyštěkl klobouk.
"Už mlčím, pošli mě do Nebelvíru."
"Dobře, jdi si kam chceš." s těmi slovy se klobouk odmlčel a Agi ho sundala z hlavy.
"Tak co?" ptal se Brumbál znuděně.
"Nebelvír." usmála se Agnes.
"To mi mohlo bejt hned jasný...tam je ta nejhorší sebranka."
"Co tím sakra myslíte?"
"Od Blacka, kterej ještě s nikým nic neměl, až po Petra, co ojíždí na chodbách brnění..to nepočítám Evansovou, pozor..."
"Black-ještě-s-nikým-nic-neměl?" vydechla Agnes ohromeně.
"Jo. Black je nedotčenej...To já v jeho letech..." zasnil se Brumbál.
"To je nechutný!"
"Dobře! Když mě nechceš poslouchat, tak si najdi cestu do svý koleje sama, spratku nevděčnej!"
S tím vyhodil Agi do chodby a hned za ní letěl její kufr.
Sirius Black, který ještě nikdy nic s žádnou holkou neměl..Ten Black, známý sukničkář...
-A to ses dozvěděla kde, že byl sukničkář?
Spoustu lidí si to myslí!
-No, tak za chvíli vidíš skutečnost! Chechtal se hlásek v její hlavě.
Podvědomě kráčela chodbou. Z oprýskané omítky Agi správně soudila, že spoustě tatínkům je jedno, kam se jejich dětičky dostanou.
Došla až k portrétu, na němž seděla jakási baculatá dáma na nočníku a četla nedělní Blesk.
"Neznám heslo!" vzpomněla si Agnes a vyjekla nahlas.
"Správně." pokývala baculatá dáma hlavou a odklonila se z nočníku, aby dívka mohla vejít.
Nebelvírská Společenská místnost byla ve skutečnosti malá komora o pěti židlích( na devět studentů jedna) a uprostřed a potrhaném koberci, jež byl cítit psovinou stála ošklivá stará kamínka.
"Ehe..." bylo jediné,na co se Agi zmohla.
V místnosti se nacházeli dva žebříky končící velkými kočičími dvířkami.
Agi vylezla po jednom z nich, o němž si myslela,že patří do chlapecké ložnice.
A skutečně! Podél zdi bylo nejméně dvacet klučičích spacáků.
Agnes se snažila potmě rozeznat černé pramínky Siriových vlasů. Měla dojem, že právě třetí spacák zleva patří jemu. Vzpomněla si na bod č.1: Ukázat Blackovi,že umím lepší fóry než on.
S poťouchlým výrazem hupsla na siluetu Siriuse Blacka.
"Ááá!," ozval se ječivý, téměř dívčí hlásek.
"Božžžínku, co děláššš v mojí postýlce?!"
"Ty vole." uklouzlo Agi.
Já to říkal.. ozval se v její hlavě hlásek Brumbála.
No jo, ty víš všechno nejlíp co? Vystřel z mojí hlavy...
Vždyť už odcházím
Chichichi! Zaslechla Agnes odkudsi hlásek profesorky McGonagallové.
Vypal Brumbále, vůbec nemám náladu slyšet vaše ...laškování...
Sirius Black ji sledoval vyděšeným pohledem.
"Co chceššš?!" mlátil kolem sebe hystericky.
Tím pochopitelně probudil i studenty, kteří dosud probuzení nebyli.
"Hej! Čau? Nová holka! Tvý jméno? V pohodě! Vypadáš jako Lenka, ne, jako Monika, co třeba Naty? V pohodě! Mý jméno? Remus! Nová holka! Mrtěěě!"
Agi vyděšeně sledovala ono individum, které si spěšně uhlazovalo dredy a napřahovalo k ní ruku.
"A..."
"Anna! Věděl jsem to!"
"A..."
"Tak Alenka?!"
"A-G-N-E-S! Blbečku!"
"Já jsem James Potter!" představil se kluk s rozcuchanými černými vlasy, které mu zakrývaly půlku obličeje( ne, nebyl Emo, jen dlouho nenavštívil kadeřnici).
"Moc mě těší." zamumlala Agi, přitom ji však netěšilo vůbec nic.
"Mé jméno, Sirrí Black!"
"Jasně, Sirí, promiň za ten skok..."
"Ne!"
"Co ne?"
"Ne Sirí, ale Sirrí!"
"Ehe, tak fajn..."
Poněkud nějistě se rozhlédla kolem.
"A kde je Petr Pettigrew?" prolomila poté ticho.
"Ou jé! ty to nevíš? Ona to neví! Nová holka, není to Anna, ani Alenka, je to Agnes! Wow! Remus jméno mé. Už jsem ti ho říkal, žeee?! Petr, no víš, Agnes, nová holko! Je zavřenej..Ne v base! V takovým pokoji. Spí sám! Proč, ptáš se?! Ale jo, ptáš se, vidím ti to na očích! Po tom, co se pokusil navázat pohlavní styk s gobelínem, ho Brumbál drží stranou! Hlídá ho profesorka Trinityová! Dělá na něm nějaký pokusy..hehe!"
Panebože! Kde to jsem? Já chci domů! Prosím!
Smůla. Ozval se odněkud škodolibě znějící a značně zadýchaný hlas Brumbála.

For you

1. srpna 2008 v 11:08 | Nakuta(já)
U kapitolovky Peklem i nebem jsou dvě povídky: 1)Sirius Black-Hledání citu 2)Regulus Black-Smrtijed,co jím nikdy být neměl
U Siriuse je komentář od Tinky a u Reguluse jsou komentáře dva...
Teď nevím,jestli to dokážu dobře vysvětlit...
Takže, beru to od dnešního dne, předešlé komentáře nepočítám!
Tudíž, kdo z vás, napíše dnešního dne komentář k oběma povídkám, bude si moct vybrat kapitolu k jakékoli povídce, kterou píšu sama, jednorzázovku nebo i klidně básničku...
Fakt nevím,jestli jsem to napsala ok...kdyby se vyskytly nějaké nesrovnalosti...tak piště do komentářů...
Nakuta:D
P.S. Ty povídky si pochopitelně musíte přečíst, já to poznám..:D