...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Září 2008

):Lolte:(

27. září 2008 v 11:52 | Nakuta(já)
Ahoj lidi,
chtěla bych sem napsat pár věcí...a taky to udělám.
-Nelíbí se mi, jak ubývá komentářů. Když nebudou komentáře, nebudou na blogu povídky. A když nebudou povídky, tak nemá smysl vlastnit tenhle blog.
Toť myšlenka do budoucna...
-Dále se vás chci zeptat, co byste na tomhle blogu chtěli...Máte nějaká určitá přání? Pokud ano, tak pište do komentářů..
-K čemu chcete další kapitolu? Mám dopsat povídky na přání, nebo sepsat nějakou jinou?
Nechám to na vyšem výběru.....Nemám moc představu, co se vám zamlouvá a co ne, takže připomínky=komentáře...
-Taky se chci zeptat na Pobertoviny...setkávají se s čímdál menším ohlasem...Pokud se vám tato povídka nelíbí, tak ji prosím nečtěte, já věřím, že se najde pár lidí, co si ji přečtou rádi...
Ovšem přemýšlím, zda ji ukončit, nebo ještě rozvíjet....V tomto bodě mě taky zajímá váš názor...
Teď něco o tom, jak se cítím a co chci, nebo dělám:
-Mám chuť věnovat se vlastní tvorbě a k tu chuť značně podporuje menší a menší návštěvnost tady....
-Navíc psát stále na téma Harry Potter mi v poslední době mírně leze krkem.
-Stvořím si svůj příběh, o vlastních postavách z vlastního světa.
-Od včerejška mám nalomenou nosní kůsku. Dostala jsem přes něj hokejkou při florbale. Fakt bezva pocit XD
-Bolí to jako sviň.
-Začala jsem hrát Dračí doupě + a je to vážně bezva.
-Dívám se na Pána prstenů...Možná si půjčím i knihy. Abych si je konečně přečetla...
-Mám rozečteného Pána much...je to dost děsivé a kvalitní zároveň...doporučuji...
-Konečně mi služba E-mail přestala dělat problémy...Hurá! Když nepočítám to, že se mi rozepsané maily smazaly,tak docela pohoda, alespoň půjdou odeslat ty nové...
Neměla bych si tolik stěžovat a proto: Mám se doopravdy fajn, ať už tenhle článek půspbí jakkoli.
No tak se mějte...Těším se na vaše komentáře.
Nakuta, Váš autor

U Freddyho a Britney

25. září 2008 v 13:22 | Nakuta(já) |  Pobertoviny:D
"Určitě to je tady." opakoval tvrdohlavě Voldemort a obcházel špinavou celtu, která nejspíš sloužila coby provizorní stan.
"Nechci se s tebou hádat, to ty seš šéf všeho zla...no, ačkoli s tebou momentálně soutěží ten pazneht Brumbál...ale to sem nepatří..takže, prostě si myslím, že v týhle díře by nepřežily ani krysy..." pokrčil rameny Sirius a Remus mu dal za pravdu.
"Jenže stejda Freddy byl dycky ta nejnamakanější krysa pod sluncem. Hovádko tělem i duší..." zakroutil Voldemort na protest hlavou.
Lily vypískla: "Jééé, támhle se něco hýbe!" Ukázala prstem na obzvláště zaneřáděný roh celty a úlekem chytla Jamese za rukáv. Když si všimla jeho vítězoslavného výrazu, spěšně ho pustila a začala si demonstrativně čistit ruce.
James se zamračil.
"Nic nevidím." zachrochtal Petr.
"Máš totiž zavřený oči." šťouchl do něj Sirius a snaživě sledoval onen provizorní stan.
Petr otevřel svoje prasečí očka: "Hele,kde to jsme?"
Nikdo mu nevěnoval pozornost. Voldemort udělal dva kroky směrem k celtě.
"Hej, Freddy, to jsem já!"
"Kdo já?" ozval se chrchlavý hlas a potom zvuk, jako když někdo nabíjí brokovnici.
"Přece Voldy." křikl Voldemort snaživě.
"Neznám." odsekl hlas a zpod celty se pomalu vysunovala hlaveň.
"Tak..tak..." zakoktal Pán zla a zbytek družiny polekaně polkl.
"Všichni proti Brumbálovi!" zaječela Evansová v náhlém popudu hystericky.
"Tak to jo." Neznámý sklopil brokovnici a konečně vylezl zpod celty.
Všem bylo na první pohled jasné, že se jedná o strýce Freddyho. A to hned ze dvou důvodů:
1) Měl obrovské a široké boty barvy růžových červánků.
2) Všem bylo jasné, po kom zdědil Voldemort svoje červené oči( ačkoli to nejspíš nebylo dost dobře proveditelné...)
"Na vystoupení nosím kontaktní lenses." vysvětlil Freddy, když si všiml, kam Remus zírá.
"Jistě." pokývl James zdvořile hlavou.
"Takže, proč jsme vlastně přišli, strejdo..." rozpovídal se Voldemort, ale ihned však zmlkl, neboť ho zarazilo Freddyho táhlé "pšššššt!."
"Tady není bezpečno pro důvěrné talks..." řekl drsně strýc a rukou jim pokynul.
Jeden po druhém se nasoukali pod celtu, která nejenže byla špinavá, navíc taky děsivým způsobem zapáchala.
"Teda, tady vy bydlíte?" zacpala si Lily nos a měla co dělat, aby nehodila šavli na Siriova záda.
"Ne."
"A tak kde teda bydlíte?"
"Here." ukázal na odřené víko od popelnice, povalující se uprostřed provizorního stanu.
Ukázalo se, že jde o tajný vchod do podzemního sídla. Slezli po žebříku a dole čekali na strýce Freddyho, který lezl jako poslední a víko od popelnice za nimi opět zavřel. Svoji brokovnici si nesl přes rameno a občas ji pohladil.
"No hafo." pokýval James uznale hlavou.
"Teda strejdo, to ses vymakal..." souhlasil s ním Voldemort.
"To ještě není everithing.." usmál se samolibě Freddy.
Procházeli prostornou chodbou-smrad byl čímdál víc méně znatelný, až zmizel úplně- a ta chodba byla lemovaná obrazy od Picassa, které vyhlížely přinejmenším jako originály.
Skupinka došla až k velké železné překážce,která vyhlížela jako vchod do trezoru. Strýc Freddy zadal číselný kód, který vám jako autorka mám právo vyslepičit.
Šlo o číslo 1.
Remus nakrčil nos. Vstoupili do muzea věnovaného Britney Spears.
"Posaďte se, please." nabídl strýc Freddy velkoryse a poněkud ledabyle ukázal na koženou sedačku.
Namáčkli se na sebe, i přes zjevnou nechuť. I Evansová uznala, že je lepší sedět vedle Pottera, než zaujmout místo u Freddyho brokovnice.
Voldemort zabruslil do jednoho ze dvou křesel. V tom druhém se uvelebil samotný pán domu a nohy si natáhl na konferenční stolek.
"Proč tady proboha máte tohle?" ukázal Sirius na plakát malé Britney, na němž si cucala palec.
"Hochu, tohle je klíč ke všemu." pokýval Freddy vážně hlavou.
"Cože?" ozval se nevěřícně Voldemort.
"Všechno vám vysvětlím." řekl Freddy se zápalem a zapomněl dokonce i na svá anglická slůvka.
"Ok." pokrčil Pán zla rameny. No, možná je poněkud nevhodné používat pro něho označení Pán zla v době, kdy je spolu s ním v místnosti Freddy...
"Nejdřív si ale dáme něco k snědku," rozhodl Pán domu.
Opatrně odložil svoji brokovnici a zavolal: " Hej, Kreteníno! Dones nám něco k jídlu!"
Neuběhlo ani pět vteřin, když do místnosti vstoupila jakási žena. Zastavila se u Freddyho a úklonou se zeptala: "A co si pán přeje?"
"Prostě něvo poživatelného. A pak mi vyleštíš moje boty Kreteníno!"
"Ovšem." přikývla Kretenína.
O setinu později Voldemort vyjekl: "Mami!"
X X X Konec další části X X X
Otázka pro čtenáře: co myslíte, že se stane dál?? Ten nejlepší tip obdrží věnování k další báječné kapitole!!! XD XD :D :D

Odbourám tvoje zábrany

20. září 2008 v 18:48 | Nakuta(já)
Polovina mojí dušičky, tedy Tonks, si přála povídku poněkud optimističtějšího rázu, v níž by se vyskytovaly postavy: Remus, Sirius, Tonksová...Myslím, že povídka není krovíjak veselá, nedovedu ji ani pořádně popsat, přesto doufám, že se ti bude líbit, Tonks. A také doufám, že se bude líbit vám ostatním...
Krom těchto tří postav jsem do povídky jako další postavu začlenila...lahev.
Příjemné počtení.
Vaše Nakuta:P
"A já-já....si tě beru, já beru tebe, za mojího muže-ženu teda...jo?" natáhl Sirius ke svému kamarádovi láhev drahého vína, plnou sotva z poloviny. "Siriusi, proboha, co to zase žvaníš?" zakroutil Remus rozmrzele hlavou a snažil se svého společníka postavit na nohy. Bez úspěchu. Sirius našel ve sklepě Domu Blacků tajné zásoby svého dávno mrtvého otce. Pocítil nutkání ochutnat, co ten "pazneht" vlastně pil a tak popadl první láhev, druhou, třetí...Zkrátka už to jelo. Když ho Remus, který za ním přišel na návštěvu, zastihl ve stavu naprosté opilosti, jen si povzdychl. Posledních několik minut už pomalu vzdával marné pokusy dostat Siriuse do jeho ložnice. Pokus o odtrhnutí svého přítele od alkoholu vzdal téměř okamžitě. Tichošlápek ke své lahvi nejspíš přirostl a když se Removi konečně podařilo mu víno vytrhnout z ruky, objevila se vzápětí láhev jiná, z níž Sirius upíjel a dělal, jako by se nic nestalo. "...A ne-szlužely by mi..Ne, ne deee!" kroutil Sirius hlavou. "Kamaráde, takhle se zlískat... Chováš se jako puberťák!" přetahoval se s ním Lupin o rudou tekutinu. "Cež napíd? Ne, mně by nedzlužely...." pobryndal si Black vínem svůj klín. "Co by ti neslušelo?" zeptal se Remus tónem, jako by mluvil s malým dítětem. Vlastně mu připadalo, že s ním doopravdy mluví. Siriovy vodnaté zarudlé oči, pohled plný různorodých pocitů, od zármutku osamoceného muže, po uličnickou povahu mladého chlapce...Vlasy slepené vínem, stejně tak jako jeho knírek... "Svatební šaty přece!" křikl náhle Sirius a na špinavé zemi poposedl. "No, ano, jistě. Svatební šaty budu mít já..." souhlasil Remus pobouřeně a pobaveně zároveň. "Da.." přitakal Sirius spokojeně a pořádně si přihnul vína. "Doufám, že mě na tu svatbu pozvete." ozval se za Lupinovými zády rozesmáty hlas. "Ny-fadoroo!" zvolal nadšeně Black. Mladá žena přišla až k nim a s úsměvem od ucha k uchu podotkla: "Zdá se, že jste to přehnali, pánové..." "Já ne,"bránil se Remus. Všiml si, že Tonksová má ve vlasech vločky sněhu, které pomalu, ale jistě roztávaly a máčely tu protivně růžovou barvu jejích vlasů, která ovšem právě na ní vypadala tak roztomile... Lupin si odkašlal. Všimla si, že je v její přítomnosti nervózní. Potěšilo jí, když si uvědomila, že ona v tuto chvíli lépe ovládá svoje emoce. Sirius si s emocemi hlavu očividně nelámal. "Kdyby James tenkrád nepoznamněl...nez...nezpomněl neviditelný plášť, tak by nás Filch nechytil..." vyprávěl zrovna jedné z prázdných lahví pobertovské lumpárny. I přes svoji opilost a jazyk, jež se mu pletl, se dala rozeznat něžnost, kterou používal, když zmiňoval neplechy svoje a neplechy svých přátel. Očividně byl sám na sebe pyšný. "Pomůžeš mi do dopravit do postele?" zaprosil Remus, který se neubránil opětovanému povzdechnutí. Nepovzdychl si ani tak kvůli opilému kamarádovi, jako spíše kvůli vzpomínkám, které jeho mysl spalovaly stejně jako mysl Siriovu. Tonksová nejspíš vycítila náznak čehosi a tak souhlasila. Odmítla Blackovu napřaženou ruku, když jí nabídl, aby si spolu připili a zatímco Remus ho chytil ze strany jedné, ona ho popadla ze strany druhé. Byl poměrně těžký a celou situaci ztěžoval svojí nespoluprácí, kterou zatvrzele projevoval jako protest proti odloučení od alkoholu, ovšem Remuse se utěšoval myšlenkou, že je to pořád lepší než kdyby takhle táhl Hagrida. Snažil se Tonksové co nejvíce usnadnit práci a tak opíral Siriuse víceménně o sebe, aby jeho váha nezůstala na její ženské osobě. Nymfadora ve většině případů působila silně a houževnatě, ale pořád to byla "křehká" část pohlaví. Nevěděli ani, jak se jim to povedlo, ale společnými silami zpívajícího Blacka dostali do jeho ložnice. Téměř násilně ho strčili na postel a Tonksová přes něj hodila peřinu. Naposledy mu odpověděli na otázku, která se týkala velikosti svatebních šatů a dortu ve tvaru Jamese a potichu odešli. Než za sebou zavřeli dveře, dolehlo k jejich uším hlasité chrápání. "Co teď budeme dělat?" zeptal se Remus poněkud nervózně svojí společnice a až příliš pozdě si uvědomil, jak mnohovýznamově to vyznělo. Lehce zčervenal. "No," usmála se Tonksová," mohli bychom si jít připít ne?" "Připít? Na co?" řekl nechápavě Lupin. Tonsková ukázala na dveře Siriova pokoje, odkud se ozývalo chrápání: " Třeba na spokojený spánek." To už se oba rozesmáli.

* * * "A já-já....si tě beru, já beru tebe, za mojího muže-ženu teda...jo?" nabídl Remus Tonskové velkoryse a loknul si vína. Motala se mu hlava. "No jistě." přitakala Tonksová, zahihňala se a toho večera snad po dvacáté napřáhla k Lupinovi svoji láhev. Sklo ťuklo o sklo. Pak, zcela přirozeně, oba dva se k sobě nahnuli a stvrdili dohodu polibkem. Jejich jazyky chutnaly po víně, když se o sebe třely jako dvě předoucí koťata. Tonksová odložila svoji láhev na chladnou podlahu sklepení. Svojí dlaní zabloudila pod Removo triko, dotkla se jeho kůže. Na nesmyslně krátký okamžik se od sebe odtrhli, jen aby si mohli pohlédnou do očí.Můžu? Naznačil Lupin beze slov otázku, na níž dostal bez váhání svolení němým přikývnutím. Jeden knoflík, druhý....Tonksová ukázala jeho lačným očím svoje obnažená ramena...
*** Sirius spokojeně oddychoval, v jedné ruce držel svoji láhev, které tu noc byla jeho jedinou milenkou. Zdálo se mu o dobrodružných a poněkud bláznivých akcích, které s ostatními poberty společně podnikaly. Uhlově černé pramínky vínem pobryndaných vlasů na bílém prostěradle budily dojem prazvláštní...Neznámému pozorovateli by mohl Black tu noc připadat opět jako ten mladý lehkovážný mladík, kterým však dávno nebyl. Nyní to byl lehkovážný muž. Siriovy rty se zkřivily do lehkého úsměvu a zamumlaly jediné slovo. -James. Až se Black ráno vzbudí, bude mít kocovinu a jeho mozek bude ze všeho nejvíce připomínat onu prázdnou a nejvěrnější přítelkyni-totiž láhev. Alespoň do doby, než mu nějaký dobrák udělá kafe.
*** Sklepení bylo tiché, ovšem doslova prosycené výpary z drahého vína a nedávným milováním dvou osob. Tonksová si opírala hlavu o nahou hruď Remuse Lupina a jejich dosud rozpálená těla dokonale kontrastovala se studenou podlahou.....

Stopovat se nevyplácí

16. září 2008 v 19:17 | Nakuta(já)
Povídka o tom, že se prostě nevyplácí stopovat:D..jinak upozorňuji, je to hrozná kravina...Nejhorší na tom je ten konec...:D no ale zkuste si na tom najít něco vtpiného, třeba vás to pobaví.
Autorrrr...
Ron pobouřeně zamával rukou, div si nevykloubil rameno. Paže ho bolela, jako kdyby celý den házel míčem na koš.
"Sakra." zaklel, když kolem něj další auto projelo bez povšimnutí. Řidiče rozpadající se škodovky nejspíš zanechal polonahý a bosý kluk chladným.
Ron namíchnutě přešlápl. Tma kolem houstla.
Kráčel pomalým, spíše šouravým krokem někde mezi silnicí a příkopem, když noc dočista proťaly zářící reflektory protijedoucího BMW.
Nebyl si jistý, zda si ho majitel tak rychlého bouráku vůbec všimne, natož aby si ho pustil na sametová sedadla. Ron musel chtě-nechtě uznat, že po několika kilometrech cesty, kterou ušel bosky, nebyly jeho nohy zrovna čisté. Jeho celý zevnějšek byl celý poněkud ušmudlaný.
No, rozhodně by nemohl hrát v reklamě na aviváž.
BMW zpomalilo,až nakonec zastavilo úplně. Motor zůstal běžet, předl jako kotě.
Ron nadšeně přidal do kroku a natáhl se ke dveřím. Poznal, že je BMW nově nalakovované. Už se těšil, jak si na sedadle ohřeje prdel. Možná by mu k tomu mohl řidič pustit nějaký cédo, zakalili by cestou.
Okýnko se vysunulo, jakýsi muž za černými skly típl o Ronovu natažnou ruku doutník.
"Nevíš kudy do ČR?" zaskřehotal.
Ron zuřivě smetal popel.
"Vím. Když vám to řeknu, odvezete mě pak domů, prosím?"
"Jo." řekl muž bez váhání.
"No tak to musíte..." Ron začal se zápalem vysvětlovat muži cestu do ČR a přidal i jména silnic na Prahu.
"Tak dík." odpověděl řidič nevzrušeně a začal pomalu zatahovat okýnko.
"Počkejte, přece jste řekl, že mě odvezete domů?"
"Kecal jsem. Tady máš bolestný." hodil onen muž po Ronovi jeden ze svých doutníků.
Šlo o drahou značku, což ovšem Ronovi nezabránilo v tom, aby za mizejícím autem neječel: "Ty jeden hajzle!"
Sebral doutník bosou nohou a vydal se dál neprostupnou tmou.
V lese zahoukala sova a Rona napadlo, že je to možná Zoubková víla, která ho přišla oddělat. V kapse od trnek našel sirky a doutník si zapálil.
Hned se cítil o poznání lépe.
Po zhuba dvou ujitých kilometrech uslyšel jakési vrčení a kodrcání.
Pak spatřil pomalu se přibližující světlo. Okamžik uvažoval, jestli to snad není baterka nějakého úchyla, co se pohybuje po lese a pouští si na plné pecky 50Cent-alespoň tak to hlasité chrčení Ronovi připadalo.
Pak si uvědomil, že se k němu kodrcavě hrne trabant s jedním světlem.
"Co-o?" vyprskl, když se z okýnka( sklo chybělo) vyklonila hlava profesorky McGonagallové.
"Chcete svézt, pane Weasley?" nabídla velkoryse.
"Jo, rád, děkuji..." vydechl překvapeně a cpal se na sedadlo vedle ní.
"Neměl byste ve vašem věku kouřit, pane Weasley."
Pak promluvila kamsi do svého výstřihu, z něhož, jak Ron usoudil, jí vykukovala anténa od vysílačky.
"Mám ho, Sevie, můžeme ho stáhnout z kůže."
"Co prosím?" zaječel Ron pobouřeně.
Obrátila na něj svůj obličej a oběma rukama pustila volant: "Dneska opravdu nemáte dobrej den, pane Weasley."
"V-Volant!" vyjekl Ron a snažil se ho chytit.
Nezdálo se, že by to profesorku McGonagallovou rozrušilo.
"Jo, volant." přikývla.
Pak se zářivě zazubila a konečně volant popadla, několik centimetrů od příkopu.
"Papíry mám teprv chvíli." vysvětlila lhostejně.
"To je vidět." neodpustil si Ron.
Skřehotavě se zachechtala.
"Hej, kam to vlastně jedeme?" napadlo ho, když odbočila na lesní cestu. Začínal mít z toho čímdál horší pocit.
"To se vás netýká. Prozatím..." zašilhala McGonagallová mezi stromy.
Po několika dalších metrech, či snad kilometrech, konečně zastavila. Konečně?! Mebýt toho že měl Ron od kořenů dočista otlučeno prdel, ječel by zděšením a ne úlevou.
Tmu proťaly světla protijedoucího BMW.
Ron zamrklal. Z BMW vylezl Severus Snape, v ruce držel několik doutníků.
"Dneska skutečně nemáte šťastnou...noc, pane Weasley." zasmál se.
"To teda nemáte." dala mu za pradu McGonagallová a vytáhla zapalovač.

"Kajícný výraz"

10. září 2008 v 19:00 | Nakuta(já)
Školní rok začal prostě "total" děs běs...hned zkoušení, hora domácích úkolů, testy na rozbor vět( to by se mělo zakázat)...
Navíc jsem ještě k tomu nastydlá, jak by řekla moje doktorka, je to "virózka"...
Smrkám, bolí mě v krku a kýchám...
Do školy ale chodím, aby to nevypadalo, že ta "virózka" je simulace...
V úterý jsem měla narozky,ta 15ka mě vážně zklamala...Pořád, hurá už budu mít občanku a teď, když už ji mám tak abych dávala pozor, kde ji nechám...Zbytečná starost.
Mimochodem díky všem, kteří si na mě v komentářích vzpomněli.
Taky se vám všem chci omluvit, nestíhám psát články na svůj blog, natož navštěvovat ty vaše. Napravím to o víkendu.
Profesorka nám zadala slohový úkol a já se radovala, dokud nám neřekla téma: "Můj nejtrapnější zážitek z prázdnin."
Jak já nesnáším, když něco "musím"...
Ničehož se nebojte vy, jež máte objednanou povídku...Splním:)
Takže zdravíčko, uvidíme se o víkendu( to uvidíme berte s nadsázkou, bylo mi blbé psát: počteme se o víkendu....)
Vaše Nakuta:)