...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Říjen 2008

Nářek

8. října 2008 v 18:17 | Nakuta(já)
Ahoj, v poslední době se pokouším pracovat na vlastní tvorbě. Určitě brzy dodám Mé milované vlče, jak jste jistě poznali, tak nestíhám...Tady je jedna jednorázovka mojí tvorby..Líbí se mi. Vyjadřuje jeden z mých pocitů.
Vaše Nak

Prochází zdí, tahle místnost je jím přeplněna. Prochází mnou, oslepuje mě a nutí tisknout rty pevně k sobě, abych nevykřikl. Je to nářek, nářek jiných lidí, který tak bezcitně přispívá k mojí bolesti. Není to fér. Proč, když můj smutek je tak rozsáhlý, tak úplný, tak proč k němu navíc musí přispívat žal ostatních? V mysli mi vytanou jejich obličeje, tváře zkřivené utrpením. Vlastně to ani nemusí být fér, protože nikdo z nás zatracených už žádnou férovou hru nečeká a naše neštěstí je v podstatě jediné, co nás spojuje. Co nás spojuje v téhle kleci, kleci plné špíny, zatuchliny a mrtvých krys.
Držím víčka pevně zavřená. Nechci vidět tuhle kobku, kobku plnou beznaděje. Nechci ji vidět nyní, právě protože ji tolik znám. Snažím se vybavit si sluneční svit. Jak je možné, že už jsem ho téměř zapomněl? Myšlenka na krásný letní den mnou jen tak proletí, ničím nestřežena, nechráněna, prostě jen tak, bez varování a já po ní úpěnlivě sáhnu jako po záchranné kotvě. Mermomocí si ji snažím přitáhnout k sobě a udržet ji. Ach, jak jen zní slovo "krásný" cize. Tolik nocí jsem ho nepoužil, tolik týdnů, tolik let..
A co je na tomto místě vlastně krásné? Snad můj strhaný obličej plný předčasných vrásek? Zubožená tvář a zpola vypadané šedé vlasy? Povislá brada? Bezzubá ústa? Je snad krásné, že ve svých pětatřiceti letech vypadám takto?
Krása je pomíjivá. To muka jsou věčná, muka duše. Za chvíli si pro mě přijdou. Odvedou mě v řetězech a nasadí mi oprátku kolem krku. Život v mém těle ustane s posledním zoufalým cuknutím. V posledním křečovitém výkopu pokřivených nohou.
Bože, jak jen mě mohli zničit, jak jen mě mohli natolik ovládnout, abych začal věřit v to, že ona děsivá bolest spalující mou krev, dosud proudící v mých žilách, bude věčná?
Už přicházejí. Slyším jejich kroky, i přesto všechno. Zní jako ostré rány obuškem, které zanechaly na mém těle řadu podlitin, tržných ran a posléze i jizev.
Na hlavu mi nasadí pytel. Skoro mám chuť se bláznivě rozesmát. Víte pánové, já se nedívám. A nebudu se dívat ani na ten provaz kolem mého krku. Nač tedy ta paráda?
Cítím zatuchlinu a zuby nehty se snažím udržet v mysli obraz slunečních paprsků. Navždycky opouštím svoji klec, ale oni mě vedou do jiné. Ta klec není pevně ohraničena a přesto možná ještě horší než ta, v níž jsem strávil posledních devět let svého života. Možná.
Spoutají moje ruce a surově mě s sebou vlečou. Čekám. Mám strach, mám strach a nejspíš bych ho v návalu hysterie ani mít neměl. Neměl, kdyby se ta nadcházející věčnost nepojmenovala podle jejich bodavých slov a skutků. Neměl, kdyby ta nadcházející věčnost nebyla tak moc bolestná a věčná.
Prochází zdí, svět kolem, který dávno není takový, jaký ho znám, je jím přeplněn. Prochází mnou, daří se mu co chvíli oslepit moje stále zavřená víčka..Nelze tisknout rty pevně k sobě. Nelze nevykřiknout. Je to nářek jiných lidí, který tak bezcitně přispívá k mojí bolesti. A nejvíc, nejvíc ze všech těch nářků já pojednou slyším ten svůj…