...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Prosinec 2008

No-jó-no:)

30. prosince 2008 v 20:43 | Nakuta
Lidičky, všechny vás zdravím..
V pondělí mě čekají zkoušky na střední uměleckou školu,kromě talentovek nějaký testy, takže se musím připravovat..Blíží se to vážně rychle a já už mám okousaný všechny nehty xD
Tak vás prosím, kdyby to tady příštích pár dnů nějak vázlo, omluvte mě.
Ozvu se vám pochopitelně hodně brzy...Ale znáte přece rodiče: "Vůbec se neučíš, pořád jen něco píšeš, atd.." :D
Prostě zkusím do pondělka přidat nějakou povídku a po pondělku se to tady zase rozjede, snad víc, než teď :D.....
Vrhnu se na Mé milované vlče-délku plánuju asi 14-15 kapitol, jako u Životů některých...:)
Tak to prosím omluvte a mějte trpělivost...
A myslete na mě!:D
Nakuta

My černé duše a ..pes

30. prosince 2008 v 10:41 | Nakuta
Takže…Není to parodie, není to směšné, není to napínavé, není to skvělé, prostě jen příběh, který se dorazil do mého pocitu a naopak… Tak prosím, čtěte to, jako ten pocit a ne jinak…Protože tohle vlastně ani není pořádný příběh. A…Díky vám, co jste si utvořili svoje postavičky, nakonec možná ani neměly povahové vlastnosti, jaké jste jim chtěli dát…Jedno mají ale přece jen společné… xD
Vaše Nakuta
P.S. A psala jsem to někdy v noci, přičemž nemám chuť opravovat případné překlepy, tak je prosím omluvte

Poklekl, aby se pomodlil…

Nikdo jí nerozuměl, nikdo ji nechápal. Byla tak osamělá! Jojo, taková emo-ironie…Nejspíš proto, když se naskytl ten vzor, doslova po něm skočila. Katrina Párkrová si už zase hrála na Spidermana, svého oblíbeného hrdinu. Jejím velkým přáním bylo, aby se mu co nejvíce podobala. Proto začala hned. Ruce si namazala mastičkou na podporu chlupů, tudíž je měla zhruba po dvou týdnech mazání chlupaté jako medvědí tlapy( Víte přece, takový ty malý černý ty..:D, co měl Peter v prvním díle). Katrina Párkrová byla štěstím bez sebe a nasedla do auta-říkala si, že dojede k nějaké cihlové stěně, kde bude moc v klidu lézt jako slavný Spíďa. Pravda, s těmi chlupatými prackami se jí řídilo špatně a nepohodlně. Když se jí chlup zamotal do řadící páky a nešel ven, Katrina Párkrová vyděšeně strhla volant. Buch! Prudce zabrzdila, vymotala chlup a vystoupila z auta.
"Do hajzlu." Štěkla nabručeně, když spatřila pod koly mrtvou Mary Jane.

Seděl na studené zemi a ruce sepjal k sobě….

"Cos to udělal, Klarinete?" Zeptala se Mandolína Kropenatá svého manžela a založila si ruce v bok. Cenila přitom špičaté zuby, které si nechala opilovat do upíří podoby. Možná chtěla vypadat fakt děsivě, nebo byla prostě jen vyšinutá:) Ne že by nám vadily upíří zuby, že přátelé? Tady jde jen o to, že Mandolína Kropenatá byla povahově…zvláštní v uvozovkách. Což vám dokážu pomocí následující scénky:
"Tys tu vázu posunul, Klarinete."
"Neposunul." Odporoval Klarinet a drbal se ve vlasech.
"Stála-dva-centimetry-doleva." Usekávala Mandolína jednotlivá slova.
"Nestála…" řekl Klarinet opatrně. Mandolína Kropenatá měla v obličeji vzteklé kropenaté fleky. "Řekni mi, Klarinete…Chceš snad, aby se ta váza ocitala každou chvíli dva centimetry sem a dva tam? VÍŠ CO? TAK JÁ JI NECHCI!" Rozzuřeně popadla onu vázu a mrskla s ní po Klarinetovi. Aniž by stačil cokoli říct, padl s rozmláceným ksichtem..
Než se Mandolína uklidnila, ještě jednou zařvala: "TAK JÁ TU KUREVSKOU VÁZU NECHCI!!…"

Pak si to rozmyslel a rozplácl sel zpět na špinavou slámu…

",Prostě za chvíli chcípneš, Mormo." Poslala Leontýna Líbivá vzdušný polibek své oběti.
"Hmehm." Zahuhlal Mormo vztekle a pokoušel si strhnout roubík, což zrovna nebylo zrovna lehké, jelikož měl svázané ruce.
"Utopím tě." Zahihňala se. "Ale až ochutnám tadyty supr dupr bonbony." Kývla hlavou ke krabici s lahodnou čokoládou, která patřila svázanému muži. Leontýna Líbivá ležela rozvalená na Mormově sedačce, v jedné ruce bonbon, v druhé kuchyňský nůž. Sem tam do Morma kopla.
"Utopím tě." Zasmála se znovu a Mormo povytáhl obočí, jako by jí tím naznačoval, že už mu to říkala. Leontýna to ignorovala.
"Mek meu, chcípneš, jako malý kotě. Da?" Zachechtala se a utřela si zaleptanou ruku od karamelu do Mormova potahu. Mormo sebou vztekle zakýval. Pár minut na to měl strčenou hlavu v kýblu s vodou a topil se. Dodělával.
"Líbí se ti to, Mormo, da?"

On přece nemohl věřit v Boha….

Sidónia Sláviková s poněkud tupým výrazem sledovala nějakou úchvatnou telenovelu-znáte to, ty napínavý zápletky xD -a po tváři jí stékalo pivo. O krátké reklamě se v tlustých papučích odšourala do kuchyně pro další krabici s plechovkami piva a jedno si hned načala.
"Antonio, Antonio, je to tvoje dítě!"-ozývalo se z televize.
"Signora, nikdy jsem ho neviděl." Odvrátil na obrazovce Antonio hořce hlavu.
"Je to tvý dítě, ty šmejde!" Hodila Sidónia Sláviková po obrazovce vztekle jednu ze svých papučí. "Antonio! Je tvoje! Přece jsme na něm pracovali!" Rozplakala se seriálová hvězda srdceryvně. "Dejte mi pokoj, signora.." Řekl Antonio a odešel kamsi…mimo záběr. Sidónia plakala spolu s hlavní hrdinkou.
"Hajzle! Hajzle!" Štkala. Pak náhle, ze zběsilého popudu vstala a pajdavým krokem se vydala do ložnice s jedinou myšlenkou-pomstít to dítě. Její manžel Kedlub Slávik hlasitě chrápal, rozvalen téměř na celé posteli.
"Antonio, ty bestie." Řekla Sidónia tiše a výhružně zároveň. Táhlo z ní pivo a taky postupná šílenost. Popadla polštář a Kedlub, z něhož si Sidónia udělala Antonia z ucintané telenovely, už se nenadechl.

"Kde to jsme?" Rozhlédla se Leontýna Líbivá vztekle po smradlavé cele.
"Kde asi! Nepoznáš vězení, huso?" povytáhla Mandolína obočí a kusem slámy si vybírala krysí hovínka z podrážky.
"Ne-nechtěl.." Zakývala se Sidónia dopředu a dozadu. Mandolína povytáhla obočí ještě jednou. "Jsem tady omylem." Zasyčela ze tmy Katrina Párkrová a dívala se vyděšeně kolem.
"Já teda ne." Uchechtla se Leontýna škodolibě.
"Ne-nechtěl…" Udělala Sidónia opět s nepřítomným pohledem.
"Kurva, kdo co neudělal?!" štěkla vztekle Mandolína.
"…to dítě…" Dokončila Sidónia pomyslnou větu. "Asi sis spletla budovu, magoři jsou jinde." Odplivla si Leontýna.
"Posloucháte mě kurva?! Jsem tu omylem!" Všichni až na Sidóniu se obrátili na Katrinu.
"Proč omylem?" Zeptala se Mandolína podezřívavě.
"Byla to nehoda, nechtěla jsem ji zabít..Vlezla mi do silnice…" Vzdychla Katrina. Leontýna přešla po zatuchlé místnosti, dá-li se to místo tak nazývat.
"Kdo?"
"Mary Jane." Vysvětlila Katrina.
"Víš co? Možná by sis líp pokecala tady s touhle." Šťouchla Mandolína posměšně do ženy houpající se sem tam a Katrina se zatvářila uraženě.
"To já jsem toho sviňáka utopila s největším potěšením." Zachechtala se Leontýna a přešla ke mřížím.
"Cos udělala ty, bludičko?" Obrátila se Mandolína na Sidóniu.
"Ne…Zabila. Já zabila jeho..Kvůli němu..Jemu!" Začala Sidónia zběsile kroutit hlavou. Rukou si zajela do vlasů. Rvala si je.
"Přestaň, nech toho!" Zaklepala s ní Katrina.
"Kde to jsme?" Zeptala se Leontýna hlasitě. Pak zalomcovala mřížemi. "KURVA KDE TO JSME?"

Osamělý vězeň seděl sám ve své cele bez světla a v rukou obracel shnilou slámu. Věděl, že místo, v němž se nachází má nepropustné zdi a hlídače bez soucitu. Přesto pořád doufal v útěk. Pořád tu byla naděje. Uměl něco, co jen málo lidí dokázalo. Naslouchal hlasům žen z vedlejší cely… "Jsme v Azkabanu." Křikl pak ochraptěle.

Leontýna se překvapeně podívala na svoje společnice. Ty jen pokrčily rameny.
"Co je to Azkaban?!" Zavolala Mandolína odhodlaně. Katrin držela ruce Sidónii, aby si dotyčná neubližovala.
"Jak se odtud do hajzlu dostaneme?"

"Odtud není úniku…" Zašeptal tak, aby ho slyšeli a pak se Tichošlápek proměnil v chundelatého psa, aby jako zvíře alespoň na pár hodin zmírnil svoji bolest.

Seděly vedle sebe a uvědomovaly si všechno. Tak málo stačilo…
"Blbá váza…" Řekla Mandolína do ticha. Pak společně naslouchaly, jak kdesi v dáli vyje pes.


Dodatek autora: Teď si nejspíš říkáte, jak je možné, že se ony čtyři ženy ocitly v Azkabanu…Na to vám neodpovím, protože sama nevím…Ale jak jinak by se mohli setkat se Siriusem Blackem, kterého mám moc, vážně moc ráda? :D Nebo možná i proto, abyste dovedli zabít, musíte umět překousnout tu vyhlídku na smrt vaší vinnou, krev…A to si žádá nadání,.. kouzelnické nadání…I když to je nejspíš součást té nejčernější magie…

Nový kabát:D

29. prosince 2008 v 12:34 | Nakuta
Jak jste si jistě všimli, můj blog má nový obleček :D a myslím, že je vážně pěkný...Chtěla bych za něj poděkovat jedné skvělé osobě: Díky Tonks, že jsi mu věnovala část svého času, výsledek je skvělý, přesně podle mých představ:)
Že to mám ale šikovnou kamarádku?
Ďakujem:-*

Dneska přijde Ježíšek!:D

24. prosince 2008 v 12:59 | Nakuta
Hej hou, hej hou,
Jó Vánoce tu jsou,
príma Veselý,
prostě báječný...Jo, dobře, dneska jsem docela mimo:D Tak omluvte můj vynikající smysl pro vánoční básně :D *ironie* :)
Od rána se tady vaří rybí polívka a dělaj se jednohubky, připravujou řízky a cukroví se cpe na takovej ten talíř na cukroví :D No víte jak...
Pokusím se přinutit zbytek rodiny, abychom večeřeli už ve čtyři, ale nevím, jestli se na to přistoupí...
ááááách, mám v plánu pořádne se nacpat, rozbalit dárečky a podívat se jestli se rodičům líbí ta úchvatná váza, kterou pro ně se ségrou máme...problém je, že je moc velká a jaksi se nevejde do balícího papíru...ale problémy se mají řešit na poslední chvíli, no ne?:D
Pak se budu dívat na takovou pohádku, začíná v sedm na jedničce a bude určitě úžasná, protože se o ní mluvilo v Hřišti 7...(eh, teda, ne že bych se na to dívala, prostě byla zaplá televize a já šla náhodou kolem, jojó.xD..), Takže se na ní dívejte určitě, abychom se všichni dívali na tu samou*lol*
Momochodem při tý pohádce já budu jíst a jíst..až se ujím k smrti, ale ne před koncem-bych se jínak nedozvěděla, jak to dopadne..:)
No prostě o Vánocích se má usmívat, milovat, jíst, rozbalovat a tak dále a tak dále...Hlavně nebuďte smutní, protože celej život je v podstatě jedna velká parodie na něco, co by mohlo být, kdyby ....:D
Užijte si tenhle den, mám vás doopravdy ráda a bez vás by můj blog nefungoval, protože jsou to právě vaše komentáře, co mě podporují:)
Hodně dárků, pevný zdraví, štěstí, lásku a zábavu...
Jinak mi promiňte to okecávání, ty řeči, kecy, bláboly, ale já prostě zbožňuju tenhle den..:)
Díky:)
Vaše Nakuta

Povídka pro Tonks- Vánoce jsou tady

23. prosince 2008 v 20:05 | Nakuta
Chtěla jsem napsat veselou romantiku...Ale já a romantika:D, vždyť víte..Líp mi jsou příběhy typu Mery Mejs Parukář nebo morbidní a tragické pocitovky...Nevím, jestli ode mě můžete někdy čekat "hlubokou lásku až za hrob", o níž píše spousta autorek...Prostě mi to nejde. Ani tahle povídka by jako romantika rozhodně neuspěla. Ano, nechce se mi, ale musím opět konstatovat, že vzniklo cosi jako parodie na Vánoce v domě Blacků, které byly oslavovány oním tradičním mudlovským způsobem...A rozhodně to nebyly Vánoce anglické.
Nebudu to dlouho rozvádět...Snad se vám tahle povídka bude líbit...
Je věnovaná jednomu báječnému člověku, který sdílí spoustu mých pocitů o tomto světě, světě, kde není ona šedá realita tak výraznou...Pro Tebe, Tonks, pro Tebe, ty moje vlče. Děkuji, za to že jsi.
A děkuji i vám ostatním. Protože by bez vás a vašich komentářů moje psaní nebylo tak zábavné, jakým pro mě je...
Nakuta


Uplynul další rok. Venku napadl sníh, jako bílá peřina ( ČR opět takové štěstí neměla:D ), ozdobil větve stromů, okna i čepice těch, kteří se v tomto čase vydali na procházku. Nastala doba Vánoc, doba lásky a pohody.
V rodinném sídle Blacků se uklízelo několik měsíců dopředu, neboť zažraná špína zaujala nad domem pozici nadvlády a za žádnou cenu se nechtěla svého postu vzdát. Nakonec byla zničena poručíkem Weasleyovou a též chudáky z její armády: Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny, Fredem a Georgem, kteří přijeli do domu Blacků na letní i zimní prázdniny a jako uvítání na ně čekal hadr a prachovka.
Zas tak hrozné to pochopitelně nebylo (autor rád dramatizuje). Krom uklízení se peklo cukroví: Ron s Harrym dostali za úkol napéct vanilkové rohlíčky a pak jen těžko vysvětlovali, proč jich z celkového množství zbylo pouhých deset. Hermiona tuto záhadu rozluštila, neboť si bystře všimla, že její dva kamarádi mají ústa od cukru. -Nechala si to pro sebe, když jí nabídli, že jí na oplátku ukáží tajnou skrýš s perníčky.
Když se do dvou dnů ztratily i ony, byli Harry s Ronem zbaveni funkce vrchních pekařů, což bylo celkem nespravedlivé, jelikož se pár hodin na to našly u Hermiony v posteli drobky.
Poručík Weasleyová všechno organizovala a zarytě trvala na tom, že se všichni obyvatelé i návštěvníci domu Blacků budou Vánoce trávit tradičním mudlovským způsobem, tedy bez kouzel. -Když se Sirius pokus něco namítnout, dostal za úkol sehnat vánoční stromek. Vrátil se uprostřed noci, celý obalený jehličím a před sebou kopal oškubanou borovici.
Poručík Weasleyová rozhodla, že ona borovice není dost dobře použitelná, vrhla na Siriuse vzteklý pohled a poslala pro stromek Freda a George. Oba se vrátili oproti Siriovi velice brzy a nesli směšně velký smrk i s kořeny.
Hermiona byla "štěstím bez sebe", když jí poručík Weasleyová vrazila do ruky tupou pilku na železo a řekla, ať ořeže zbytečné kořeny a strom zkrátí o část kmene.
Ginny, která se všem potutelně smála a sama sobě gratulovala, že tak skvěle vyvázla z tyranie její matky,dostala ránu pod pás.
Poručík Weasleyová jí před všemi ostatnímu strčila do ruky prut a podběrák se slovy: "Jdi sehnat pár kaprů, ať máme na zítřejší den co jíst."
Ginny zrudla vzteky a ponížením. "Já neumím chytat ryby!"
"Tak si o tom nejdřív něco přečti v Lockhartově Knize všelijakých umů..." opáčila poručík Weasleyová.
Ginny si odfrkla a cestou ke dveřím celou dobu vztekle brkala přes podběrák.
Po zbytek dne, až do večeře, se bývalý pekaři Harry a Ron zdekovali do Kráturova pelechu, kde hráli mariáš a dojídali vanilkové rohlíčky. Měli štěstí, neboť poručík Weasleyová je nevyčmuchala ani po čichu.
Přišel večer, večer před Štědrým dnem. Všechno se zdálo být připravené na slavný zítřek. Stromek byl násilně ozdoben podrážděným Alastorem Moodym, který dokulhal do domu Blacků unavený z práce a chystal se, že se pořádně nají. Místo toho dostal krabici ozdob od hloupě se usmívajícího poručíka Weasleyové.
Smrk musel být nakonec vecpán do rohu, kvůli tomu, že byl pořádně ozdoben jen na jedné straně- Alastor polovinu ozdob vztekle rozšlapal.
Fred a George byli pověřeni přípravou večeře. Udělali pirátský guláš a naházeli do něj všechno možné.
"Ginny ještě nepřišla?" zeptala se Hermiona opatrně poručíka Weasleyové.
"Ne. Ale můžeš umýt špinavé nádobí." dostalo se jí odpovědi.
Ginny přišla pár minut po tom, co Hermiona dodrbala drátěnkou ten nejšpinavější kastrol od pirátského guláše. Měla fialové rty, kapala z ní voda, která na některých místech jejího obličeje a šatstva tvořila led.
"M-M-Mám j-j-j-edu r-r-r-r-r-r-r-ybu!" ukázala na svůj podběrák, kde se plácal jeden jediný kapr.
"Výborně, drahoušku." pokývala uznale hlavou poručík Weasleyová a úlovek si od ní vzala.
"M-M-M-usela j-j-j-sem p-p-p-ro n-n-ní s-s-kočit d-do j-j-eze-r-ra." vysvětlila Ginny.
"Teď se jdi osušit," poradila jí poručík Weasleyová nevzrušeně a obrátila se na ostatní ( Sirius se bleskurychle schoval pod stůl ), "Přátelé, myslím, že je čas na výrobu dárků pro vaše bližní!" usmála se poručík zářivě.
"Výrobu dárků?" zasípal Fred, jemuž zaskočila zátka od máslového ležáku.
"Ale my už jsme dárky koupili!" zaječela Hermiona hystericky a vytírala si z očí mycí prostředek.
"Nevadí, těch se už nějak zbavíme..."
O hodinu později....
"Nic nevidím, nic nevidím!" vřískal bývalý pekař Harry.
"Dal sis na brýle izolepu." štěkl Ron, který se už hodinu patlal s papírovou vlaštovkou, kterou ne a ne zabalit. Pokaždé, když ji zamotal do balícího papíru, urval jí buď jedno nebo druhé křídlo.
"Je to hezké?" šťouchla Hermiona do Ginny a ukázala jí svoji papírovou kocábku.
"J-j-o." odpověděla stále promrzlá Ginny, která omylem rozstříhala několik čtvrtek, jelikož se jí nemožně třásly ruce.
Právě, když začala poručík Weasleyová obcházet ostatní a kontrolovat jejich výtvory, ozvalo se zaťukání na dveře.
Za pár minut se dovnitř nahrnula jako velká voda Tonksová, za ní jako černý netopýr Severus Snape,dále pak klidný Remus a řadu uzavíral zapáchající Mundungus.
Ani se nestačili rozkoukat a už jim poručík Weasleyová rozdávala lepící pásky, nůžky, lepidlo, papíry..Nu zkrátka takové ty potřeby:).
"Artur se zdrží v práci." řekla Tonksová a usedla vedle bývalého pekaře Harryho, jemuž pomohla dostat izolepu z brýlí.
"Nevadí, dárky si vyrobí ráno." odpověděla poručík Weasleyová.
Severus Snape znechuceně pozoroval Ronovo výrobní nadání a drbal se v decentně mastných vlasech.
Mundungus ubaloval jointy, protože to mu šlo nejlépe, Remus kreslil na čtvrtku různé ornamenty a Tonksová...Ta jediná neměla páru, co bude vyrábět. Nejradši by něco věnovala Removi, něco, jež by mu dokázalo její hluboké city, které k němu cítila.
Nakonec dostala spásný nápad.
***
Štědrý den začal překrásným ránem. Sluneční paprsky se prodraly zpoza sněhových mraků a lechtaly spáče ve tvářích.
Den byl klidný, avšak poněkud ospalý, jelikož všechno, co nařídila poručík Weasleyová již bylo hotovo. Krom toho, že poručík zabavila Fredovi a Georgovi čerstvě vyrobený koňak, donutila svého manžela, který byl po noční, vyrábět ručně dárky pro ostatní.
Siria všichni ráno našli chrápat pod kuchyňským stolem, kde objímal dvě prázdné láhve máslového ležáku. Naopak, Tonksová nebyla k nalezení. Od včerejšího večera ji nikdo neviděl, z čehož byli všichni na větvi. No, na větvi..Vlastně až na tři lidi. Tím prvním byl dosud zhulený Mundungus, dále pak netečný Snape a tou třetí Ginny, jež byla v bezvědomí, protože měla kvůli chytání kapra zápal plic.
"Takhle hloupě onemocnět.." kroutila hlavou poručík Weasleyová, když jí nesla nahoru do patra lék.
Zbytek dne, až na stále nezvěstnou Tonksovou, proběhl celkem v pořádku. Remus byl z toho všeho vynervovaný a z nervů snědl flák krvavého bifteku.
Hermiona za podpory Remuse a bývalých pekařů Rona a Harryho, který se díval zpod izolepou opatlaných brýlí, navrhla, že by měli zavolat do seriálu Pohřešovaní a přizvat si do Ordinace v růžové zahradě světoznámého diagnostika Dr.House.
Poručík Weasleyová namítla, že se to bude řešit, až se rozbalí dárky a nedbaje na protesty ostatních, počala všem na talíř krájet kapra (Byla to replika, kterou ráno sehnala Hermiona v Tescu, protože jí živého kapra bylo líto, zvláště pak, když to byla právě ona, kdo dostal úkol, zabít ho. Bylo to možná poprvé, co se protivila příkazu poručíka Weasleyové. Ale byla spokojená, jakmile šťastný kapr zmizel v rybníce..)
"Našel jsem..." ozval se Snape chladně.
"Kost?" zachrochtal Mundungus.
"Cedulku." Dořekl chladně Severus.
"Ta...tam, asi spadla, z...brambor." Nasadila Hermiona zuřivý úsměv.
Poručík Weasleyová povytáhla obočí, ale neřekla nic.
Po večeři šli všichni rozbalovat dárky. Remus byl zvadlý, jelikož mu Tonksová hluboce chyběla, ať si namlouval, co chtěl.
Všichni se křečovitě usmívali, až na Severuse, který se křečovitě mračil. Když rozbalil svůj dárek, objevil v něm bezkřídlou vlaštovku od Rona.
"Děkuji." prohodil výhružným tónem směrem k mladému Weasleymu a Ron nasucho polkl, protože mu bylo jasné, že příští rok z lektvarů neproleze.
"Oh, čípak je asi tenhle dárek?" šťouchla poručík Weasleyová prstem do ohromného balíku, který byl dokonce z poloviny tak velký, jako smrk.
Bývalý pekař Harry se pokusil přečíst jméno onoho šťastlivce, jemuž byl dárek určen, žel, popatlané brýle mu to nedovolily.
"To je pro Remuse." řekli George s Alastorem dvojhlasně.
Jmenovaný se zatvářil nezúčastněně: "A co má být?!" Odsekl vztekle.
Hermiona si opatrně odkašlala. Ozvalo se "plomp." Všichni se otočili na Siriuse. Ten držel v jedné ruce otvírák a v druhé načatou láhev alkoholu.
"Mám jen žízeň." Povytáhl obočí a otočil se k ostatním zády.
Remus obrátil oči v sloup. "Tak heleďte, vážení, jste všichni fakt úžasní...Ale už mě vážně štve, jak děláte, že se nic nestalo. Tonksová se ztratila a vy se mi tady místo ní snažíte nacpat nějaký balík!"
Z dárku se ozvalo jemné zakašlání.
Remus vrhl rychlý pohled na Siriuse, aby se ujistil, že jeho přítel není břichomluvec. "To jsem nebyl já!" naštval se Sirius.
Severus Snape zakroutil nevěřícně hlavou. Bývalý pekař Ron přežvykoval jehličí.
"Tak to otevři, Reme..." poradil mu Artur.
"Jo, otevři to!" přikázala poručík Weasleyová, z neznámého důvodu dojatě.
"Udělej to za kapří práva." řekla Hermiona a pak se spěšně dala do řeči se Siriusem a jeho lahví, aby na ni nepadlo podezření ohledně cedulky...
"Ale pak zavoláme do seriálu Pohřešovaní!" vymámil s Rem od všech přítomných slib a pomalu se vydal k ohromnému balíku.
"Nebo do Miracles." podotkl ironicky Snape.
Remus se zhluboka nadechl a roztrhl balící papír. A pak, před očima všech přítomných, vylezla z krabice od vysavače Tonksová!
"Překvápko!" vyjekla s úsměvem.
"Do háje..." řekl němě Remus o něco sprostší verzi tohoto slova a odporoučel se k zemi.
Když se probral, skláněl se nad ním jeho dárek, vlastně Tonksová a ovívala ho kapesníkem.
"Remusi, no tak...Promiň, tohle jsem nechtěla."
Nádech, výdech, nádech, výdech. Dost jí to slušelo. Měla křiklavě růžové vlasy a jak se nad ním skláněla, šimraly ho v obličeji.
Netvářil se nijak, nedal na sobě cokoli znát. Místo toho odhrnul ty růžové vlasy a pak ji beze slova políbil. Tonksová vypadala překvapeně, ale jeho polibek bez váhání opětovala.
Poručík Weasleyová a její ráznost byly přemoženy, neboť teď jen stála, držela se pichlavé větve smrku a hlasitě plakala dojetím.
"Johó.." Křikl nadšeně George.
"To neplatí! Tys o tom věděl!" Odporoval Fred.
"Mám u tebe tři galeony, kámo." George zářil jako sluníčko.
Hermiona se Siriusem vypili půl na půl načatou láhev a Hermiona v tu chvíli jasně věděla, že udělala dobře, když kaprovi zachránila jeho šupinatý život. Co když na něj čeká v rybníce láska?
Bývalí pekařové Ron a Harry netoužili sledovat scénku cicmající se dvojice věčně a tak si šli radši zahrát s Alastorem mariáš. Žádné cukroví už nezbylo a tak hráli o zbylé dárky ostatních, které pokradmu šlohli zpod stromku. K jejich překvapení se k nim po chvíli připojil znechucený Severus Snape, který se slovy: "Budu hrát taky, ale nemluvte na mě", přihodil do banku několik dárků určeních poručíkovi Weasleyové a Hermioně.
Zatím se Tonksová odtrhla od něžně se dívajícího Remuse a vyznala mu lásku, kterou on opětoval.
Byli to ty nejkrásnější a nejbáječnější Vánoce, na které budou všichni zúčastnění dlouho vzpomínat( -Až na Ginny, která je prospala v posteli a na pár jedinců okradených hráči mariáše)-
Koneckonců, člověk nemůže mít všechno, že? A Remus dostal ten nejhezčí dárek....


KONEC


Caaaasting xD

22. prosince 2008 v 21:02 | Nakuta
Tažéé, lidičky, mám jeden ze svých úchylných nápadů...prostě to chce pořádnou parodii, co myslíte?:D A to je šance pro vás xD
Potřebuji zhruba čtyři postavy, které si zahrajou v mé jednorázovce:D
Takže, kdo se chce účastnit, nechť splní tyto podmínky:
PRAVIDLA-
-Do komentáře napište svoji přezdívku, pod kterou chcete vystupovat
-Napište něco o tom, jací jste, (spíš ty horší vlastnosti:D )
-Dále napište, co budete chtít...třeba...prostě cokoli o vás alias vaší postavě, co má vaši přezdívku:D
-Připomínám, že nesmí být víc účastníků, než čtyři
-A taky vám neručím za to, jak se vaše postava ( vy) bude v příběhu chovat, nebo co se jí přihodí, jak bude mluvit...Prostě z ní (tedy z vás no..)můžu udělat naprostého magora a vám to nesmí vadit, ano?:)
-Mimochodem, jestli si teď připadáte...hm...divně a myslíte, že to není moc fér, můžu se do příběhu zařadit taky a nebudu na tom o moc líp než vy:D
Takže: kdo se nebojí:D ha ha...ať se přihlásí do komentáře...:D
P.S.Taky by bylo fajn, kdyby jste okomentovali 3.kapitolu k Chladná jako srdce moje...
Díky díky...
Snad se najdou odvážlivci:D:D
Poslední podmínka: MUSÍTE SOUHLASIT S PRAVIDLY:D
Čauky
Nakuta

3.kapitola: Začátek konce

22. prosince 2008 v 18:40 | Nakuta |  Chladná jako srdce moje

Věnuji Cisse, s níž ráda trávím čas, neboť mě tato povídka baví...:)
Nakuta

Měla jsem se plavit na nepohodlných dřevěných lodích spolu s ostatními prváky, což by bylo vcelku romantické, kdyby jeden z mých spolucestujících netrpěl jistým druhem mořské nemoci- věčně se nakláněl přes bok lodi a zvracel.

Celou naši výpravu řídil poloviční obr jménem Hagrid. Byl mi sympatický, vyhlížel sice jako nemotora, ale jasně jsem cítila, že má dobrácké srdce. Bylo mi však předem jasné, co si o tom polomuži myslí zmijozelští. Zmijozel- rovnalo se víceméně názory naší rodiny.

A tak jsem mlčela. Sama v sobě, uvězněná někde tam hluboko. Dýchala jsem a sledovala Bradavice, který v té tmě vypadaly jako skvostný zámek. Můj nový domov.

Co mě tam asi čeká?

Bradavice byli překrásné a starodávné, plné různě pokroucených schodišť. Když jste spouply na nesprávný schod, schodiště se pohnulo a vy jste se objevili někde úplně jine. Připomnělo mi to můj život. Nejjednodušší by nejspíš bylo pohodlně stát a za žádnou cenu nepřemítat, co by bylo, kdyby...Kdyby se člověk donekonečna vzpíral svojí ubohé rodině, jejím omezeným názorům, kdyby snášel rána a na jazyku cítil svoji vlastní krev...

Co mám dělat? Co? Chtělo se mi řvát, kopat kolem sebe a přitom se hystericky smát. A tak jsem tiše stála a umírala, umírala vším kolem, mojí sestrou a hlavně mnou..

"Vítejte v Bradavicích. Za malý okamžik budete zařazeni do čtyř bradavických kolejí..." začala přísně vyhlížející profesorka a byl to spíš monolog, jelikož všichni se rozhlíželi kolem sebe, uchváceni tím hradem.

Zhluboka jsem vzdychla.


Když nás profesorka McGonagallová-její jméno bylo snad to jediné, co jsem si z jejího proslovu zapamatovala, dovedla na místo, kde nás měl Moudrý klobouk zařadit, zůstala jsem málem stát s otevřenou pusou.

Velká síň byla doopravdy úchvatná. Všude zářilo zlatavé světlo, stoly se prohýbaly pod hromadou jídla. To světlo jako by hřálo, hřálo zem, na níž jsem stála a vrhalo na začarovaný strop zlatavé stíny. Ony tam zůstávaly a ze všeho nejvíce připomínaly stopy po hvězdách.

Okouzleně jsem se usmála a byl to můj první úsměv po dlouhé době, možná že první upřímný úsměv od doby, co se Bella tolik změnila.

Stála jsem v té síni, neschopna slov. Ten okamžik jsem si chtěla uchovat v paměti. Byla to také chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak jsou zmijozelští od ostatních žáků odlišní. Neměli dobrá a statečná srdce, jako nebelvírští, nevedli chytré řeči, které ke mně sem tam dolehly od stolu havraspárských. A rozhodně, rozhodně nebyli zmijozelští ochotni přiložit ruce k dílu, jako mrzimorští.

Jak tenkrát zpíval Moudrý klobouk: zmijozelští se neštítili ničeho,ačkoli to třeba bylo velmi nemorální, co by jim samým přineslo určitý zisk. Klobouk měl pravdu. Věděla jsem, když jsem tam jako malá holka stála, že pro zmijozelské není ani zabíjení cizí. Většina z nich měla to špatné jádro v sobě, a většina těch ostatních podléhala těm silnějším.

Byla to zkrátka ta druhá cesta. Cesta černé magie.

Věděla jsem, že jestli se tím směrem vydám,tak už to později nebudu já. Ztratím se vinou těch, co jsou ztraceni od samého začátku.


Nebelvírští, havraspárští i mrzimorští se usmívali a vesele do sebe házeli jídlo, které bylo v dosahu. Tolik mě uchvacovali právě oni! S téměř dětskou hravostí se pošťuchovali a nic je netížilo-alespoň mi to tak připadalo.

Zmijozelští seděli bez úsměvů, hrdě. Tak hrdí a tak prázdní...Bolestně mě píchlo u srdce.

"Opakuji: slečna Blacková Narcissa." Vytrhl mě z rozjímání hlas oné přísně vyhlížející profesorky McGonagallové.

Roztřeseně jsem se rozhlédla. Všichni studenti se dívali mým směrem. Zachytila jsem Bellin pohled a ucukla jsem před ním, neboť pálil a vyzýval.

Nohy jsem měla jako z olova, pomalu jsem doškobrtala k třínohé stoličce-při své výšce jsem se na ni musela vyškrábat. Pak mi profesorka nasadila Moudrý klobouk. Okamžitě mi spadl přes oči.


"Ále, kohopak to tady máme?" -ozval se hlásek v mé hlavě.

"Jen já.."-pomyslela jsem si smutně.

"Každý je někým, slečno Blacková." -odporoval klobouk a mně připadalo, že se mírně uchechtl.

"Můj život je nicotný." -napadlo mě to, nad čím jsem se v posledný době často zamýšlela.

Moudrý klobouk sebou nepatrně škubl. "Tak mladá a má v sobě tolik bolesti..." poznamenal spíš sám pro sebe a znělo to jako šepot.

Neodpověděla jsem, ale jasně jsem věděla i cítila, že má pravdu. Byl to přece Moudrý klobouk, viděl až na dno mojí duše. Zvláštní představa...

"Kam tě jen poslat?" -přemítal.

"Tam, kam patřím." Napadlo mě odevzdaně.

"Hm...Jsi chytrá,ale Havraspár není to pravé místo. Nad tvým učením ve značné míře převládají city, i když se je snažíš skrývat a mírnit.." -hovořil klobouk spíš sám pro sebe.

"Zmijozel by ti přinesl hodně bolesti, ale ty jsi statečná, že se ji už teď snažíš přijmout..."

"Je to ta jednodušší cesta." Krempu zevnitř máčely moje slzy.

"To nevím."- povzdychl si Moudrý klobouk.

"Nikdy nezapomeň, že i had může mít lví srdce."

Můj dech se zrychlil. Nejspíš jsem měla zvýšenou teplotu. Bylo toho na mě moc...

"Uchovej v sobě lásku, Narcisso." -Ozval se naposled klobouk a já si uvědomila, že ten tón byl otcovský, přesně takový, na nějž by se můj vlastní otec nikdy nezmohl.

Moudrý klobouk se ještě chvíli přehraboval v mých myšlenkách, načež zcela neosobním tónem, nezávisle na nikom a na ničem, vykřikl: "ZMIJOZEL!"

Hořce jsem vydechla a seskočila ze stoličky. Připadalo mi, že každý můj krok je lopata hlíny na hrob s mým jménem.

"Vítej, sestřičko." Řekla Bella bez emocí a blonďák vedle ní se ušklíbnul. Pak se oba poposunuli, aby mi mezi sebou udělali místo.

Všechno ve mně vřelo. Měla jsem chuť roztrhat ubrus, dát stále se šklebícímu blonďákovi pěstí, hlasitě ječet, plakat... Zemřít.

Stopy po hvězdách ze začarovaného stropu zmizely. Byly překryty nachovými a zlověstně vyhlížejícími mraky.

Přemohla jsem se a pohlédla Belle přímo do očí. Pak jsem chladně opáčila: "Díky."

Jestli jsem si už dávno myslela, že můj život je u konce, pletla jsem se. Tohle byl teprve začátek konce...

Kluk, který pořád žije

21. prosince 2008 v 17:37 | Nakuta |  Lajfko z Bradavice

Máte tady další kapitolu k parodii, na níž mě doopravdy baví pracovat...Upozorňuji všechny, kterým se tato povídka nelíbí, že je nikdo nenutí číst ji...Zkrátka si dělejte, co chcete. Budu ale ráda, když se u toho alespoň malinko zasmějete...:D
Mějte se fajn
P.S. Zvláštní dík patří tvůrcům PP, kteří mi nevědomky zapůjčili trik se špičatým kloboukem...

Nakuta

"Mery! Vylez prosím z necek, Dudáček má svátek! Prosím, Mery!" Klekla si paní Kleptomanová před zavřené dveře od místnosti, co byl dříve obývák, nyní však ložnice Meryho.
"Co je, kurva?" ozval se zevnitř nabručený hlas Meryho Parukáře.
Od doby, co se v Zubří ulici objevil opilý Andus Medovník, uplynulo deset let. Merymu teď bylo třináct, ale žádný dopis z Bradavice mu dosud nepřišel, neboť Andus jeho rodný list omylem spálil spolu s letáky z Globusu.
"Mery, prosím, pojď si rozbalit alespoň svoje dárky..." zaškemrala paní Kleptomanová.
"Mám víc dárků, než Dudák?!" Štěkl Mery přes dveře.
"To víš, že ano. Máš tam nové dvd a počítač. Dudáček dostal párátka."
"Tak fajn. Možná přijdu. Koukejte na mě čekat!" ozvala se odpověď.
"Jistěže." zakřičela paní Kleptomanová s respektem.
Už když tato žena objevila na svém prahu tříletého Meryho s jizvou ve tvaru hrdla pivní láhve a několika broky ve tváři, vzbudil v ní chlapec hlubokou úctu, možná i strach. Mery si omotal kolem prstu celou rodinu Kleptomanovou. Největší strach měli z triku se špičatým kloboukem. Vynervovaný Dudák z pouhé myšlenky na tento trik strachy zvracel. Mery je měl prostě v hrsti, prakticky si mohl dělat, co chtěl.
Ze svého pokoje se vybatolil o tři hodiny později, ovšem Kleptomanovi seděli poslušně u stolu a čekali na něj.
"Co je k jídlu?!" Mery se podrbal na hlavě. Byl to obyčejný pubertální fracek, vinou Kleptomanových hluboce rozmazlený. Měl menší pivní pupek, ten ovšem schovával pod mikiny Horsefeathers. Už v jedenácti si nechal na hlavě udělat dredy a na paži vytetovat nápis: Bojte se mě!
"Udělali jsme ti svíčkovou a polárkový dort." mohla se přetrhnout paní Kleptomanová a pan Kleptoman zatím naléval Merymu červené víno.
"Chci sedět tady." ukázal Mery na místo, kde se krčil vyhublý Dudák.
"Ale tam už sedí Dudlík, zlatíčko. Posaď se radši do svého oblíbeného křesla."
"Chci sedět tady." opakoval vztekle Mery.
"Chlapče, nech ti to vysvětlit..." Snažil se pan Kleptoman.
Mery ztratil všechnu trpělivost a rozbil o bíle natřenou zeď svoji skleničku s vínem.
"Kurva! Mám vám snad ukázat trik se špičatým kloboukem?!" zařval nepříčetně. Jelikož Kleptomanovi nikdy neviděli parodii na Pána prstenů( ale měli to štěstí, že se ocitli v parodii na Harryho Pottera:) ), nemohli tušit, že si z nich Mery ve skutečnosti dělá prdel.
Dudák zbledl jako posněžený papír a odporoučel se k zemi. Jeho rodiče chtěli vstát a zkontrolovat jeho životní funkce, Mery však řekl, že to rozhodně počká a tak poslechli a sedli si zpátky na svá místa. Mery odkopl Dudáka a usedl na jeho místo.
Po této události se pomalu a v klidu najedl, zbaštil téměř celý polárkový dort a sem tam vrhl výsměšný pohled na Kleptomanovi, kteří se pod kuchyňským stolem drželi za ruce a úzkostlivě pozorovali nehybného Dudáka.
"Teď mi sem hoďte dárky." přikázal Mery.
Stalo se to zrovna, když trhal balící papír ze zbrusu nových Rolexek. Někdo začal vztekle kopat do dveří.
"Kdo to kurva kope do mejch dveří?" zaječel Mery a rozhořčeně zamazal hodinky od zbytku dortu.
Ozvalo se křupnutí, to když Žabotrus nemotornou rukou vyrval kliku i s kusem dřeva.
Paní Kleptomanová vyděšeně vyjekla, zatímco Mery začal nepříčetně vřískat, sliny mu od pusy lítaly na všechny strany.
"To jsem já, Plongrid." vpotácel se Žabotrus do kuchyně a šlápl Dudákovi na břicho.
"Kdo jste?! Co děláte v mým domě?" Bušil Mery pěstí do stolu a vyhrnul si rukáv v místě, kde měl svoje tetování. Žabotrus překvapeně slezl z Dudáka. Situace využil pan Kleptoman, který podlezl stůl a začal Dudákovi kontrolovat tep.
"Já jsem šafář, hajnej a prasák z Bradavice." vysvětlil Plongrid opatrně.
"Bradavice? To je přece nějaký svinstvo, co roste na noze, ne?!" přimhouřil Mery podezíravě oči.
"Jo, tak to já nevím. Budeš se muset zeptat pana Medovníka." poškrábal se Žabotrus na nose.
"Kdo je Medovník?"
"To je dort..." špitla se vší opatrností paní Kleptomanová.
Mery jí umlčel porcelánovým hrnkem.
"Co po mně ten váš Medovník chce?" štěkl pak na Plongrida.
"Chce, abys začal chodit do Bradavice." napil se Žabotrus vína přímo z lahve.
"Žije!" Zařval nadšeně pan Kleptoman.
Byl umlčen hrnkem číslo dvě. Dudák začal pomalu otevírat oči.
"Proč bych měl chodit do Bradavice? To snad není možný!" odplivl si Mery.
"Ale je. Bradavice je ve skutečnosti škola pro čárymáryfuky." pokýval hlavou Žabotrus.
"Já jsem čárymáryfuk?!"
"Jo. Znal jsem tvou mámu a tvýho tátu. Lilek a Mejs byli v pohodě lidi...Škoda, že natáhli bačkory..." řekl bez špetky lítosti Plongrid.
"To teda." přikývl bez špetky lítosti Mery.
"Hváááá..." zasípal Dudák a chtěl se zvednout ze země. Když však spatřil Meryho varovný pohled, předstíral, že opět upadl do bezvědomí.
"A kdo to je Medovník? Taky čárymáryfuk?" zeptal se Mery.
"To je šerif Bradavice. Celý to tam řídí. Vlastně by mě sem poslal už dřív, kdyby mu neshořel tvůj rodnej list...Dozvěděl se to jen díky Vládě kouzel. Má tam svý špehovače. A ty se vymákli, že na tebe chce Vláda poslat sociálku..."
"Sociálku? Ale proč? Až na to, že jsem ještě nedostal to nový Porše, se ke mně Kleptomanovi chovaj celkem slušně..." namítl Mery.
Plongrid se chrochtavě zasmál. Kdyby ho Mery znal delší dobu, nejspíš by si toto setkání s ním ve svém malém mozku zaznamenal pod názvem "Památné", jelikož to bylo poprvé a naposledy, co viděl Žabotruse jakž takž střízlivého.
"To je kvůli tomu, že nechodíš do školy a už ti je třináct..."
"Takže když začnu chodit do tý vaší Bradavice, nikdo mě tam nevyčenichá?" nakrčil Mery frňák.
"Přesně tak, Andus, tedy pan Medovník, už to nějak ututlá, nebo prostě vyřeší..."
"Máte tam povolenej alkohol?" zeptal se Mery.
"Máme tam vinnej sklípek, ale studenti tam nesměj."
Když si Plongrid všiml, že Mery začíná vzteky rudnout, rychle poznamenal: "Nějak se to dá obejtít..."
"Fajn...Ale...Ještě moment! Proč chcete, abych do vaší školy chodil zrovna já?" zajímal se Mery podezřívavě.
"Protože...Vypadáš jako moc chytrý a milý kluk." Usmál se Žabotrus nepřesvědčivě.
"Aha." odvětil Mery tupě.
Žabotrus se už předtím dohodl s Andusem, že bude dobré, neříkat Merymu Parukářovi hned zezačátku, že ho celé ty roky budou chovat jako prase na porážku. Mery byl totiž vyvolený k tomu, aby zmařil finanční podvody čaropeněžníkovi VArnoldovi.
"A učíte tam triky se špičatým kloboukem?"
"Jistě." Řekl Žabotrus, který neměl ponětí, co to je.
"Jdu si balit kufr."

Kapitola 1:"Evansová mě miluje"

19. prosince 2008 v 17:58 | Nakuta |  Vánoční příběh

Tahle povídka mě napadla o hodině chemie, kdy ostatní sestavovali různé rovnice a já sledovala se zájmem svoji propisku. Typické:D Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdybych vám věnovala nějaký dárek. Dárek, který vás potěší. A co jiného bych vám mohla věnovat, než povídku?:) Veselou i romantickou...
Tak tady ji máte, respektive první kapitolu. Snad se vám bude líbit. Snažila jsem se, aby právě pod mojí propiskou vznikly nezapomenutelné pobertovské Vánoce.

Nakuta


"Tak už tady máme prosinec, Evansová." Šťouchl James Potter laškovně do zrzky sklánějící se nad tlustou knihou.
"Hm." Udělala s nezájmem.
Nebelvírský chytač se snažil dál. Naklonil se nad křeslo, v němž Lily seděla a dal si záležet na tom, aby ji na čele pošimraly jeho uhlově černé vlasy.
"Co sakra chceš, Pottere?" Zaklonila hlavu a přísně se na něj podívala smaragdově zelenýma očima.
Překrásnýma očima- pomyslel si uchváceně.
"Budou Vánoce." pokrčil pak rameny a snažil se o ledabylý tón.
"No a?" opáčila a zívla. Do očí se mu však přímo nepodívala, čehož si pochopitelně všiml.
Je ze mě úplně vedle!
James si odkašlal a naprosto automaticky si prohrábl vlasy.
Lily znechuceně nakrčila nos.
"No a? No a?! Evansová, cítíš se dobře?" vykulil chytač upřímně oči.
"Jak bych se měla-co to meleš?!" vyjela.
"V-Á-N-O-C-E," slabikoval zřetelně, "znamenají dárky,chlastač-tedy blbiny, stromek, koulování a nadšení, hlavně to nadšení a chuť do života." vysvětloval s úsměvem.
"Přestaň mě poučovat, Pottere. Jsi docela kvalitní vánoční reklama, ale teď odpal." začetla se opět do své knihy a dělala, jako by tam nebyl.
V cuku-letu oběhl její křeslo a klekl před ní na kolena. Když nevzhlédla, knihu jí rychle uzmul a prudkým pohybem zaklapl.
Lily se na něj podívala otráveně, ale znervózněla, když si všimla, jak jsou si blízko. Stačilo by, aby se k ní naklonil a...
"Jestlipak máš pro mě dárek, Evansová?" zaculil se.
Prohrábla si svoje dlouhé zrzavé vlasy, čímž mu připomněla sebe samého. "Ne Pottere, ale můžu ti z knihkupectví objednat knihu Jak neotravovat své bližní."
"Ano, jsme si velice blízcí." zašeptal a naklonil se blíž.
"Myslím, že jsi to špatně pochopil, Pottere. Co kdyby jsi se šel zeptat svého nohsleda Blacka, jestli pro tebe něco nemá on? Už mě štveš." řekla zamračeně.
"Sirius má rande. Mimochodem, já tě tak strašně štvu, že se radši díváš všude možně, jen ne do mých očí, co Evansová?"
I přes šero v nebelvírské společenské místnosti mu neušlo, že nepatrně zčervenala.
"Vypadni, Pottere! Nevíš, co mluvíš." zakroutila hlavou, až jí zrzavý pramínek spadl do obličeje.
"Kdybych tě takhle otravoval před několika měsíci, tak by ses razantně bránila. Teď už se nebráníš..možná, že nechceš..." mrkl na ni a ona v jeho očích spatřila odrážející se plamínky z nebelvírského krbu, kde v tichosti plápolal oheň. Spěšně pohledem ucukla.
"Jsme tady sami." šeptal jednotlivá slova.
Dech se jí zrychlil. "Nemám tě ráda." vydechla omámeně a přivřela oči, když k ní vztáhl ruku a dotkl se její tváře.
"Pochopitelně." zasmál se srdečně. Poté jí zastrčil uvolněný pramínek za ucho.
Pak vstal a špitl jí do ucha: "Proto jsi tak nervózní, moje krásná Evansová."
Otevřela oči dokořán, slyšela jeho slova a vzápětí zvuk Portrétu, kterým někdo vycházel ven. James už v místnosti nebyl.
Lily nechala knihu knihou a zamířila do dívčích ložnic. V hlavě jí zněl jeho smích. Schody vydupala po dvou a za chvíli už stála v osamocené ložnici, kterou sdílela ještě s několika dalšími dívkami.
Stoupla si před zrcadlo a dotkla se místa na své tváři, kterého se předtím dotkl on.
"Tak dost..." napomenula sama sebe a prudce vydechla. James Potter je pitomec a nemám ho ráda-řekla si několikrát v duchu.
Proto jsi tak nervózní, moje krásná Evansová-jako by slyšela jeho slova.
S těžkým srdcem dosedla na kraj postele.
Mám ráda Pottera... "Co se to se mnou děje?!" zaječela s hořkostí v hlase. Odpovědí jí bylo ticho.



***
James si vykračoval chodbou a spokojeně si pískal. Za oknem viděl drobné vločky sametově bílého sněhu, které se jako pavučinky pomalu snášely k zemi. Konečně prosinec. Chodba byla chladná, jelikož Filch nejspíš opět dostatečně nezatopil, ovšem chytač měl v srdci hřejivý pocit.
Evansová ho má ráda, určitě.
Po letech plných nenávisti z její strany, se v ní nejspíš cosi zlomilo. Byl si jist sám sebou a jist též tím, že Lily k němu dříve či později zahoří bezmeznou láskou.
Bezmyšlenkovitě zahnul do prázdné učebny, ruce hluboko v kapsách. Uprostřed třídy stál Sirius Black, který byl zahrnován vášnivými polibky havraspárské střelkyně Ann.
Jamese to absolutně nevyvedlo z míry, ledabyle si sedl na nejbližší lavici, hlavu stále plnou Evansové. Čekal sotva dvě minuty, když se Sirius od neznámé odtrhl a otřel si pusu do rukávu.
"Promiň, zlato, ale jsi moc horlivá, řekněme to takhle..." pokrčil rameny.
Chytač s pobaveným úšklebkem poslouchal hysterický křik, vyznávání lásky a později sprostá slova, jimiž Ann častovala Siria.
Nakonec se otočila na podpatku a přes rameno stihla ještě zaječet: " Jsi hajzl, hajzl, hajzl, hajzl..."
Sirius zívl a urovnal si hábit.
"A ty, Pottere jsi úplně stejný jako on!" Vyjela na rozesmátého Jamese a pak se za ní zabouchly dveře.
"Já? Proč já?" řekl James ublíženě a úsměv mu z tváře zmizel.
"Sorry, kámo, vždyť víš, tyhle havraspárský hráčky famfrpálu jsou příliš..hm...nesnesitelné." Odhodil si Sirius ladným pohybem ofinu, ačkoli mu nemohla překážet. Pak se samolibě uchechtl.
"Hmm." zamračil se James.
"Co je, Dvanácteráku?" zarazil se Sirius.
"Víš, Tichošlápku, jak jen to vyjádřit..nu, nemám prostě rád, když mě lidi srovnávají s tebou. Každý přece ví, že já jsem anděl..." nasadil James andílkovský výraz.
Chvíli si hleděli do očí a pak se rozesmáli, jako malí kluci.
"Oh, slibuju ti, Jamie, že odteď se nebudu zdržovat v tvé blízkosti. Budeme se k sobě chovat jako..pes a jelen..."
Tichošlápek se svezl na lavici vedle svého kamaráda a oba se hlasitě chechtali.
"Jak jsi mě vlastně našel? Pobertův plánek?" zeptal se Sirius.
"Ale ne, prostě jsem šel." zasmál se James.
"Stalo se něco? Svítěj ti oči, kámo." šťouchl do něj Tichošlápek rozverně.
"Stalo." napínal ho Dvanácterák.
"A?!" pobídl ho hlavou zvědavě.
"Evansová mě miluje."

Mery Parukář se představuje

17. prosince 2008 v 20:44 | Nakuta |  Lajfko z Bradavice
No, lidičky, tak to tady máte, jen tak na rozjezd...první kapitolu mojí "slátaninské" parodie na Harryho Pottera...Číst to nemusíte, třeba se vám to nebude líbit a nebude vám to připadat vtipné...Nebo se tomu zasmějete jako já a potěší vás to...
A pak se Mery Parukář stane součástí vašeho života:D:D


Jak víte-a jestli nevíte, tak se to teď dozvíte- už od dávných dob vládl v Bradavici korunovaný šerif Andus Medovník. Byl to zvláštní člověk, vlastně neměl rád nikoho kromě sebe, rumu, brokolicových bonbonů a opileckých party, které končily rvačkou, nebo ještě hůř.

Měl posluhovačku Mindu Googlovou, která byla ohromně naivní a důvěřivá, mezi její nejoblíbenější záliby patřilo okusování záděr a slovo: "Jo", které pronášela s holčičkovským úsměvem a vůbec nezáleželo na tom, že když se usmála, jako školačka, která jde do první třídy, neměla skoro žádné zuby. Ona ovšem ve své dobrotě zarytě tvrdila, že jí dosud nevyrostly.

Andus Medovník s Mindou byli zakladateli-nikoli Bradavice, ta byla založena Marunou ze Spárovránu, Ringou z Černomoru, Kominíkem Nehulvírem a Sezamem Zelomezem,…no ale to je jiná historie- takže Andus Medovník a Minda Googlová společnými silami založili OPCUCS, což byl v překladu Odbor Pro Celkovou Údržbu Celého Světa.

Členy OPCUCS byli kromě Anduse Medovníka a Mindy Googlové mimo jiné i profesor Šnorchl Sejf, Madam Písklalová z Ubytovny, profesor Kvílel, který vstal z mrtvých potom, co ho společnými silami oddělali Andus Medovník, známý hrdina Bradavice Mery Mejs Parukář a obávaný čaropeněžník- hrabě VArnold.

Dále na schůzky docházel skřítek Hobby Dobytek, který sponzoroval schůzky z peněz, které šlohl svým bývalým pánům, tedy rodině Malofíkových.

OPCUCS pochopitelně nedělal nic důležitého. Na schůzkách si obvykle každý dělal, co chtěl, když zrovna neřešily školníka Punče a strašidlo, které mu děsivým způsobem pilo krev. Strašidlo se nazývalo Prťavá a byla to ve skutečnosti mrtvá neteř Ringy z Černomoru.

Jestliže se nyní, milý čtenáři, v tomto příběhu ztrácíte, nelamte si s tím prosím hlavu, za chvíli se vžijete do napínavého děje.

Na pozemcích Bradavice žil ve své chatě ztřískané z prken vodkou věčně ztřískaný šafář, hajný a prasák v jedné osobě, jak jinak než Žabotrus Plongrid.

Bradavice byla známá díra o soužití v rovnováze. Ale o tom až později.

Všechno to totiž začalo úplně, úplně…jindy. V jeden zasraný čtvrtek.

*

Pan a paní Kleptomanovi z domu číslo 6 789 v Zubří ulici vždycky zarytě tvrdili, že nenosí paruky. Ano, děkujeme za drzé otázky.

Paní Kleptomanová by ze zbláznila, kdyby se snad někdo dozvěděl o její sestře a jejím manželovi, tím budižkničemu. A co hůř! Co kdyby se mezi jejími sousedy náhodou rozneslo, že její sestra, Lilek Parukářka a Mejs Parukář jsou čárymáryfukové?! Taková ostuda!

Paní Kleptomanová věděla, že Lilek a Mejs mají spolu syna jménem Mery. To byl další důvod, proč nechtěla nikdy pozvat Lilka a Mejse na kafčo. Co kdyby se Mery začal přátelit s jejím vlastním synem, Dudákem Kleptomanem?

Pak by se ještě mohlo provalit, že pan Kleptoman není žádná rocková hvězda, ale že má firmu na šití paruk. A že paní Kleptomanová nemá dlouhé sexy blond vlasy až po zadek, ale že je to paruka! Paruka!

Ojoj…

Jednou v noci se v Zubří ulici objevil Andus Medovník, byl značně přiopilý a vrávoral, nebylo tedy divu, že když se pokusil vytáhnout tříletého Meryho, kterého měl zastrčeného v torně, povedlo se mu to až na čtvrtý pokus.

Mery se hlasitě rozvřískal, když ho Andus upustil na zem.

"Andusi, nebolí ho to?" Zeptal se mlaskavý hlásek profesorky Googlové, která měla v puse strčený palec.

"Doprdele, to jsem se lek." Štěkl Andus vztekle a položil Meryho na chodník, jelikož nebyl schopen udržet ho déle než několik vteřin.

Minda se zahihňala. "Tak to je on, jo?" šťouchla poslintaným prstem do Meryho.

"Hm." Řekl Andus. "Prosím tě, nechmatej na něj tou poslintanou prackou, nebo tě zabiju."

Minda se opět zahihňala a ruku strčila zpět do úst. "Kde je Žabotrus?" zeptala se pak.

"Přijede, až dáme Meryho Kleptomanovým, Mindo." Odvětil Andus Medovník káravě.

Zhluboka se nadechl, popadl Meryho a táhl ho k domovním dveřím domu číslo 6 789.

Tam ho položil na rohožku a teprve pak vydechl.

Minda mu byla v patách. Na okamžik vytáhla palec z pusy a ukázala na Meryho tvář. Chlapec tam měl jizvu ve tvaru hrdla pivní lahve.

"Tam ho.."

"Jo, VArnold."

"Černopeněžník zasranej." Přikývla soucitně Minda.

"Děda!" zavřískl malý Mery s pohledem upřeným na Anduse.

"No to hovno." Odporoval Andus Medovník zarytě a odplivl si.

"Má vás rád." Vypískla Minda Googlová a v očích se jí zaleskly slzy.

Zubří ulici proťal zuřivý zvuk BMV.

Žabotrus zabrzdil těsně před Andusem a Mindou.

"To je dost, Plongride. Myslel jsem, že tady ztvrdnu do rána." Zakňučel Andus.

"Něco pro vás mám, pane Medovník." Mrkl na něj Plongrid ospalým a podnapilým okem a hodil mu balíček brokolicových bonbonů.

"Jesli nečekáš, že ti zvýším plat, tak dík." Vložil si Andus do úst pět bonbonů najednou.

Žabotrus vztekle zavrčel.

Minda se vyškrábala na zadní sedadlo, zatímco Andus zaujal místo spolujezdce vepředu.

"Mám tady tu brokovnici, pane Medovník." Zachrochtal Plongrid a vytáhl brokovnici zpod sedadla.

"Fajn." Zaradoval se Andus.

Zabouchl dveře od auta a pootevřel okýnko. Z černého BMV teď vykukovala jen děsivě vyhlížející hlaveň a…

"Mindo, schovejte ten prst!" štěkl Andus.

"Vítr." Usmála se Minda Googlová.

"Dejte jí někdo pěstí." Vzdychl Andus.

"Jasný, pane Medovník."

Zubří ulici proťal hrůzostrašný výstřel, když Andus stiskl spoušť.

"Myslim, že ste vypálil ňáký vokna, pane Medovník." Dovolil si říct Žabotrus.

"Ať tě někdo najde, Mery, dřív než tě sežerou vlci." Křikl Andus z okýnka a BMV se pod vedením namazaného řidiče vzdálilo.

Cesta zpátky

17. prosince 2008 v 19:01 | Nakuta
Já se vrátím, vracím se...Od doby, co jsem na tenhle blog napsala článek o tom, že končím, tak mám pocit, že mi něco chybí...Něco moc důležitého...
Jsou to povídky, které někdo čte...
A jsou to lidi, kteří se věnují tomu samému...
I když vás tolik neznám a zní to možná podivně, jste mí přátelé...
Pánečku, to je...skvělý pocit, být zase tady...
V nejbližší době se vrhnu na Mé milovaní vlče a začnu s novými povídkami....
P.S. Doufám, že se vám alespoň maličko stýskalo
Vaše Nakuta