...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

3.kapitola: Začátek konce

22. prosince 2008 v 18:40 | Nakuta |  Chladná jako srdce moje

Věnuji Cisse, s níž ráda trávím čas, neboť mě tato povídka baví...:)
Nakuta

Měla jsem se plavit na nepohodlných dřevěných lodích spolu s ostatními prváky, což by bylo vcelku romantické, kdyby jeden z mých spolucestujících netrpěl jistým druhem mořské nemoci- věčně se nakláněl přes bok lodi a zvracel.

Celou naši výpravu řídil poloviční obr jménem Hagrid. Byl mi sympatický, vyhlížel sice jako nemotora, ale jasně jsem cítila, že má dobrácké srdce. Bylo mi však předem jasné, co si o tom polomuži myslí zmijozelští. Zmijozel- rovnalo se víceméně názory naší rodiny.

A tak jsem mlčela. Sama v sobě, uvězněná někde tam hluboko. Dýchala jsem a sledovala Bradavice, který v té tmě vypadaly jako skvostný zámek. Můj nový domov.

Co mě tam asi čeká?

Bradavice byli překrásné a starodávné, plné různě pokroucených schodišť. Když jste spouply na nesprávný schod, schodiště se pohnulo a vy jste se objevili někde úplně jine. Připomnělo mi to můj život. Nejjednodušší by nejspíš bylo pohodlně stát a za žádnou cenu nepřemítat, co by bylo, kdyby...Kdyby se člověk donekonečna vzpíral svojí ubohé rodině, jejím omezeným názorům, kdyby snášel rána a na jazyku cítil svoji vlastní krev...

Co mám dělat? Co? Chtělo se mi řvát, kopat kolem sebe a přitom se hystericky smát. A tak jsem tiše stála a umírala, umírala vším kolem, mojí sestrou a hlavně mnou..

"Vítejte v Bradavicích. Za malý okamžik budete zařazeni do čtyř bradavických kolejí..." začala přísně vyhlížející profesorka a byl to spíš monolog, jelikož všichni se rozhlíželi kolem sebe, uchváceni tím hradem.

Zhluboka jsem vzdychla.


Když nás profesorka McGonagallová-její jméno bylo snad to jediné, co jsem si z jejího proslovu zapamatovala, dovedla na místo, kde nás měl Moudrý klobouk zařadit, zůstala jsem málem stát s otevřenou pusou.

Velká síň byla doopravdy úchvatná. Všude zářilo zlatavé světlo, stoly se prohýbaly pod hromadou jídla. To světlo jako by hřálo, hřálo zem, na níž jsem stála a vrhalo na začarovaný strop zlatavé stíny. Ony tam zůstávaly a ze všeho nejvíce připomínaly stopy po hvězdách.

Okouzleně jsem se usmála a byl to můj první úsměv po dlouhé době, možná že první upřímný úsměv od doby, co se Bella tolik změnila.

Stála jsem v té síni, neschopna slov. Ten okamžik jsem si chtěla uchovat v paměti. Byla to také chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak jsou zmijozelští od ostatních žáků odlišní. Neměli dobrá a statečná srdce, jako nebelvírští, nevedli chytré řeči, které ke mně sem tam dolehly od stolu havraspárských. A rozhodně, rozhodně nebyli zmijozelští ochotni přiložit ruce k dílu, jako mrzimorští.

Jak tenkrát zpíval Moudrý klobouk: zmijozelští se neštítili ničeho,ačkoli to třeba bylo velmi nemorální, co by jim samým přineslo určitý zisk. Klobouk měl pravdu. Věděla jsem, když jsem tam jako malá holka stála, že pro zmijozelské není ani zabíjení cizí. Většina z nich měla to špatné jádro v sobě, a většina těch ostatních podléhala těm silnějším.

Byla to zkrátka ta druhá cesta. Cesta černé magie.

Věděla jsem, že jestli se tím směrem vydám,tak už to později nebudu já. Ztratím se vinou těch, co jsou ztraceni od samého začátku.


Nebelvírští, havraspárští i mrzimorští se usmívali a vesele do sebe házeli jídlo, které bylo v dosahu. Tolik mě uchvacovali právě oni! S téměř dětskou hravostí se pošťuchovali a nic je netížilo-alespoň mi to tak připadalo.

Zmijozelští seděli bez úsměvů, hrdě. Tak hrdí a tak prázdní...Bolestně mě píchlo u srdce.

"Opakuji: slečna Blacková Narcissa." Vytrhl mě z rozjímání hlas oné přísně vyhlížející profesorky McGonagallové.

Roztřeseně jsem se rozhlédla. Všichni studenti se dívali mým směrem. Zachytila jsem Bellin pohled a ucukla jsem před ním, neboť pálil a vyzýval.

Nohy jsem měla jako z olova, pomalu jsem doškobrtala k třínohé stoličce-při své výšce jsem se na ni musela vyškrábat. Pak mi profesorka nasadila Moudrý klobouk. Okamžitě mi spadl přes oči.


"Ále, kohopak to tady máme?" -ozval se hlásek v mé hlavě.

"Jen já.."-pomyslela jsem si smutně.

"Každý je někým, slečno Blacková." -odporoval klobouk a mně připadalo, že se mírně uchechtl.

"Můj život je nicotný." -napadlo mě to, nad čím jsem se v posledný době často zamýšlela.

Moudrý klobouk sebou nepatrně škubl. "Tak mladá a má v sobě tolik bolesti..." poznamenal spíš sám pro sebe a znělo to jako šepot.

Neodpověděla jsem, ale jasně jsem věděla i cítila, že má pravdu. Byl to přece Moudrý klobouk, viděl až na dno mojí duše. Zvláštní představa...

"Kam tě jen poslat?" -přemítal.

"Tam, kam patřím." Napadlo mě odevzdaně.

"Hm...Jsi chytrá,ale Havraspár není to pravé místo. Nad tvým učením ve značné míře převládají city, i když se je snažíš skrývat a mírnit.." -hovořil klobouk spíš sám pro sebe.

"Zmijozel by ti přinesl hodně bolesti, ale ty jsi statečná, že se ji už teď snažíš přijmout..."

"Je to ta jednodušší cesta." Krempu zevnitř máčely moje slzy.

"To nevím."- povzdychl si Moudrý klobouk.

"Nikdy nezapomeň, že i had může mít lví srdce."

Můj dech se zrychlil. Nejspíš jsem měla zvýšenou teplotu. Bylo toho na mě moc...

"Uchovej v sobě lásku, Narcisso." -Ozval se naposled klobouk a já si uvědomila, že ten tón byl otcovský, přesně takový, na nějž by se můj vlastní otec nikdy nezmohl.

Moudrý klobouk se ještě chvíli přehraboval v mých myšlenkách, načež zcela neosobním tónem, nezávisle na nikom a na ničem, vykřikl: "ZMIJOZEL!"

Hořce jsem vydechla a seskočila ze stoličky. Připadalo mi, že každý můj krok je lopata hlíny na hrob s mým jménem.

"Vítej, sestřičko." Řekla Bella bez emocí a blonďák vedle ní se ušklíbnul. Pak se oba poposunuli, aby mi mezi sebou udělali místo.

Všechno ve mně vřelo. Měla jsem chuť roztrhat ubrus, dát stále se šklebícímu blonďákovi pěstí, hlasitě ječet, plakat... Zemřít.

Stopy po hvězdách ze začarovaného stropu zmizely. Byly překryty nachovými a zlověstně vyhlížejícími mraky.

Přemohla jsem se a pohlédla Belle přímo do očí. Pak jsem chladně opáčila: "Díky."

Jestli jsem si už dávno myslela, že můj život je u konce, pletla jsem se. Tohle byl teprve začátek konce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tonks Tonks | Web | 22. prosince 2008 v 22:09 | Reagovat

uch ďalšia zo smutných a mierne depresívnych poviedok, ale znovu plná myšlienok a emócii ;) ten koniec sa mi páčil a taisto aj veta:  "Nikdy nezapomeň, že i had může mít lví srdce."  dúfam v skoré pokračovanie ;)

2 ďáblík ďáblík | Web | 22. prosince 2008 v 23:34 | Reagovat

moc pěkná povídka:)) je v ní strašně moc emocí a citů...jen tak dál:))

3 passia passia | E-mail | Web | 23. prosince 2008 v 2:02 | Reagovat

juu celkom žúžo páčia sa mi tie jej myšlienky a tak... Cissu mám rada aj ako postavu no som zvedavá na pokráčko

4 Anča Anča | 19. ledna 2009 v 14:01 | Reagovat

Smutná povídka, ale krásná jako vždy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama