...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

Leden 2009

6.kapitola: Ráchel a zařazování

27. ledna 2009 v 19:29 | Nakuta |  Mé milované vlče
Ahoj lidi,
Přidávám slíbenou kapitolu k povídce Mé milované vlče, která vyhrála anketu:) Myslím, že tahle kapitolka za moc nestojí, možná proto, že jsem ji chtěla dopsat s věnovat vám všem, kteří jste pro ni hlasovali, co nejrychleji. Přesto doufám, že se vám to bude alespoň malilinko líbit :D Mějte se bezvadně
Vaše N
P.S. Omlouvám se za ten zlobivý blog.cz, který mi smíchal některé odstavce.

"To je Hagrid." Vysvětlil Remus, když se ze tmy ozval hluboký hlas, který volal: "Prváci ke mně!"
"Aha." Odvětila Ráchel tiše, aniž by poslouchala, co jí říká. Bylo to od ní poněkud nefér, jelikož Remus se doopravdy snažil. Ona však stála dočista uchvácená s pohledem upřeným na nebe plné hvězd. Byly jako malá slunce. Ráchel si vzpomněla na svoje dosavadní bytí v rodinném sídle a tím spíš musela být zajedno s myšlenkou, že v životě nic tak krásného jako právě tohle hvězdné nebe neviděla.
"Miluju měsíc..." Vydechla okouzleně.
"No...Jo, já taky." Poznamenal Remus hořce a ji napadlo, že ona poznámka o měsíci byla zřejmě z nějakého důvodu nevhodná. Nejspíš to souviselo s oním snem o Remových očích... "Ehm...Půjdeme? " Zeptala se rychle a vyhlížela mezi bradavickými studenty Jamesovu rozesmátou tvář. Toho kluka si doopravdy oblíbila, měl zvláštní schopnost rozesmát všechny v dosahu několika kilometrů.
"Jasně." Usmál se Remus, aby jí pomohl z rozpaků. "Ale copak ty nechceš jet lodičkou spolu s prváky?"
"Lodičkou?" Zaváhala Ráchel. Tak o tomhle se otec nezmínil.
"No ano. To je totiž takový zvyk, že studenti, kteří jdou do Bradavic poprvé, se plaví lodičkami přes jezero. Je to skvělý zážitek." Zazubil se.
Ráchel se sevřel žaludek, když si vzpomněla na svoji mořskou nemoc, nevolnost, která se jí zmocnila pokaždé, když se ocitla na čemkoli nestabilním. A houpající se lodě nebyly kdovíjak báječná představa, neboť Ráchel by z celého výletu nic neměla. Co na tom, kdyby měla úchvatný výhled na spanilý a starodávný bradavický hrad, když by přitom zvracela do jezera? Ironicky se ušklíbla.
"Beru druhou možnost."
Spolu s Remem a Petrem, který se objevil rychle jako krysa, která ucítí závan čerstvého sýra( a to bylo v jeho příadě myšleno téměř doslova), si tříčlenná skupinka zabrala jeden z kočárů.
Ráchel usedla vedle Rema na kožené sedadlo a dívala se z okýnka. Pocítila náhlou únavu z celého dne, který byl tak náročný. A možná to byla únava života... Jen napůl vnímala křik studentů, který k nim do kočáru doléhal. A jen napůl vnímala jejich obrysy, obrysy postav. Byla doopravdy ráda, že se tak rychle spřátelila s Poberty. Protože kdyby tomu tak nebylo, připadala by si na tomto místě cizí, cizí, jako nikdy doposud. A přesto se jí zmocnil podivný svíravý pocit, když jí napadlo, že možná nebude ve stejné koleji jako oni. Že jí možná Poberti odsoudí.. Zhluboka vzdychla.
"Stalo se něco, Ráchel?" Když Remus vyslovil její jméno, znělo to tak měkce. Bylo to úplně odlišné, tak jiné od tónu, jaký používal Sirius, když ji chtěl oslovit. Sirius byl...Jiný. Ráchel si vzpomněla na onu událost ve vlaku a vzpurně pohodila hlavou.
"Jen si lámu hlavu s tím, kde jsou koně, kteří by měli správně táhnout kočáry." Plácla z voleje. "To jsou testrílové..." Vysvětlil Petr pisklavým hláskem. Remus do něj pobaveně šťouchl.
"Jsou to testrálové, ty telátko makový." A pak vysvětlil Ráchel celou záležitost, pravdu, která se točila kolem testrálů. O tom, že je vidí pouze ten, kdo spatřil Smrt.
"Tak jsme tady." Vydrápal se do kočáru James a suverénně se vecpal se mezi Rema a Ráchel. Ráchel směrem k němu pobaveně povytáhla obočí, načež sebou cukla a příliš rychle se odvrátila zpátky k oknu. To z toho důvodu, že se vteřinu za Jamesem v kočáru objevil Sirius. V očích měl podivný, nečitelný výraz, když si sedal vedle Petra a neurčitě kývl hlavou.
Kočár se rozjel. Testrálové, pro Ráchel neviditelní, táhli kočár rychle asi jako koně. Ráchel chtě nechtě napadlo, že by ona podivná zvířata ráda viděla. Ačkoli si uvědomila hloupost a nepochopitelnost svého přání, nemohla se zbavit své tužby. Alespoň její jemná část v ní přetrvávala. Jak asi testrálové vypadají?
Remus se rozesmál, když mu James, který se snažil bavit obyvatele kočáru, řekl něco nejspíš děsně vtipného. Petr se k nim po chvíli přidal, i když si dívka nebyla jistá, zda krysí kluk onen vtípek pochopil. Petr se tolik snažil svým kamarádům přiblížit! Ráchel ten pocit znala, vlastně mu docela rozuměla. Taky si celý život přála zapadnout mezi normální děti, stýkat se s nimi, být jako oni...
Pohledem zabloudila k místu, kde seděl Sirius Black. Jeho černý hábit se dokonale hodil k pramínkům vlasů, které mu padaly do obličeje a on se nepokusil je ledabylým pohybem odhodit, jak měl ve zvyku. Měl přivřené oči a klidně oddychoval, ačkoli bylo jasné, že nespal.
Ráchel dost dobře nevěděla, co si o něm myslet. Když stála se svojí matkou na nástupišti a spatřila ho, napadlo ji, že je to prachobyčejný frajírek, kterého baví dělat dojem na jednoduchá děvčata. Ale teď, když sledovala jeho poklidný výraz, přemýšlela o něm poněkud jinak. Jistě, byl to frajírek, to bezpochyby, ale bylo na něm i něco zvláštního, nepopsatelného. Působil dojmem, že ho nic nevyvede z míry. A měl v sobě jakési kouzlo- to si Ráchel byla nucena přiznat, ať už chtěla nebo ne.
Jako by na sobě ucítil pohled jejích šedých očí, pomalu otevřel ty svoje a bezostyšně se jí zahleděl do obličeje. Jeho výraz pojednou nebyl ironický, nenávistný či posměšný. Sirius se tvářil bezvýrazně, zpod tmavých pramínků jeho vlasů pohlížely na Ráchel dvě stříbřitě zbarvené oči. Konečně si všimla, že jejich barva je tolik podobná té její, až na drobné odlišnosti, pochopitelně. Siriův odstín šedé byl tmavší a poněkud jiskřivější, dá- li se to tak nazvat. Koneckonců byl to nejspíš pravý poberta, i když se ten den choval i ke členům své party s jakousi mlčenlivostí a též s chladným odstupem.
Ráchel si byla jistá, že je jeho nynější chování pouhopouhá výjimka, výkyv jeho skutečné povahy. Jak jinak by se tak skvělý a vtipný kluk, jakým byl James, mohl přátelit právě se Siriusem? Ale znal někdo ve skutečnosti Siriovu pravou povahu? Toť otázka.
Kočár sebou škubl a po chvíli zpomalování zastavil. Dojeli na místo. James jako první vyskočil z kočáru a zhluboka se nadechl nočního,lehce chladného vzduchu. Sirius jediným ladným pohybem odhodil pramínky vlasů z obličeje. Ráchel se nad tímto gestem ušklíbla. On jí úšklebek oplatil a postavil se. Věnoval jí poslední pohled, načež vyrazil za Jamesem.
Remus, který nejspíš vycítil ( a kdo by taky nevycítil tak očividnou věc?) napjatou a podivnou atmosféru mezi Tichošlápkem a Ráchel, na dívku upřel svoje jasně modré oči. Připadala si jako pod rentgenem ( a to ještě neviděla Brumbálovy oči!), či jako by pohlížela přímo nebi do tváře.
"To bude fajn, Sirius je dobrý kámoš. Jeho, hm... postoj vůči tobě se časem změní. On už je prostě takový." Řekl Remus klidně a i přes jeho jednoznačné sdělení, zněla ta slova( alespoň pro Ráchel) jako dvojmysl.
"Děkuji ti, Reme." Odpověděla, vyhnula se jeho pohledu a vystoupila z kočáru taženého neviditelnými zvířaty, která si ona pošetile a bláznivě přála vidět. Petr vyhupkal za ní a Remus opustil kočár jako poslední. Ve trojici se pak vydali do hradu, James a Sirius kráčeli asi padesát metrů před nimi. Ráchel na tu dálku nemohla rozeznat o čem tak zaníceně debatují. Vypadalo to však, že jindy veselý a příjemný James na Siria vztekle vrčí.
"Ráchel?"
"Ano?" Usmála se na Rema, který kráčel vedle ní.
"Já jen...Vypadala jsi dost zamyšleně. Stalo se něco?" Byl tak roztomile starostlivý!
"Kdepak." Odvětila. "Vyprávěj mi o Bradavicích, Reme." Zaprosila poté.
Byl nejspíš jedním z těch, kteří znají bradavické dějiny zpaměti, takový ten zarytý čtenář. Dělalo mu potěšení zodpovídat její otázky.
Vstupní bradavická síň byla prostorná, přesto se tam studenti vešli jen tak -tak. Ráchel se rozhlížela kolem sebe. Bylo tam tolik neznámých a cizích lidí! Očima vyhledala v davu Jamese, člověka, v jehož blízkosti se cítila tak optimisticky, tak pozitivně naladěná.
"Ticho. Ticho prosím!" Scházela k nim po širokých mramorových schodech jakási přísně vyhlížející žena. ( "To je profesorka McGonagallová.")
"Vítejte v bradavicích, staré známé tváře, i vy nové." Usmála se, ale oči postrádaly stopu po jakémsi úsměvu.
"Teď se musíme na chvíli rozloučit. Uvidíme se později." Zašeptal Remus a když se k ní nahnul, z neznámého důvodu jí poskočilo srdce. Přikládala to za vinu rostoucí nervozitě ze zařazování.
"Proč?" Vyjekla možná až příliš hlasitě. Remus se jen tiše usmál a zmizel v davu, který se hrnul do Velké síně.
"Sprosťák." Zamumlala polohlasem a nervózně se rozhlížela kolem sebe.
"Ale, ale?" Ozval se jí u ucha pobavený Jamesův hlas.
Trhla sebou. "Jamesi! Tak ráda tě vidím!" Zaculila se úlevně.
"Budu ti držet místo u nebelvírského stolu." Mrkl na ni přátelsky a pak už po něm nebylo ani vidu ani slechu stejně jako po Removi.
"Ghhhhr." Udělala Ráchel. Uvědomila si, že všichni starší studenti zmizeli kdesi za dřevěnými kovanými dveřmi, vedoucí nejspíš, hm, do jídelny? Najednou stála mezi samými malými prvňáky a nepříjemně mezi nimi vyčnívala.
"Slečna Lestangerová?" Ráchel sebou toho dne poněkolikáté škubla. Stála u ní ona přísně vyhlížející profesorka McGonagallová a zkoumavě si ji měřila, rty semknuté do úzké čárky.
"Ano." Polkla Ráchel nervózně, ale podívala se profesorce přímo do očí.
McGonagallová nejspíš přímost vítala a tak obdarovala Ráchel jedním ze svých vzácných upřímných úsměvů.
"Budete zařazena jako první, slečno Lestangerová. Je zbytečné, abyste musela dlouho čekat spolu s ostatními prváky. A vy..." Otočila se na malé caparty, načež pronesla obvyklou, po těch letech už nacvičenou řeč ohledně bradavických pravidel.
Seznámila žáky se čtyřmi kolejemi a oni jen naslouchali, pár z nich dokonce otevřelo pusu údivem, což byli spíše děti z mudlovských rodin, které o kouzelnickém světě věděli pramálo. Ráchel taky naslouchala s očividným zájmem, poněvadž ačkoli pocházela z čistokrevné kouzelnické rodiny, nikdo se jí nikdy neobtěžoval vysvětlovat určité věci. Její rodina stavěla na první místo Zmijozel a byla toho názoru, že Ráchel nepotřebuje znát nic o třech ostatních kolejích.
Když profesorka McGonagallová domluvila, vyzvala budoucí prvňáčky, aby ji spolu s Ráchel následovali do Velké síně, kde tedy konečně budou zařazeni.
Ráchel snad ještě nikdy nebyla v tak obrovské místnosti a bylo to poprvé, co musela čelit tolika obličejům upřeným jejím směrem. Není divu. Málokdy se stávalo, že by do Bradavic nastoupila patnáctiletá dívka.
Ráchel spatřila u stolu červeno-zlatých barev rozesmátý Jamesův obličej. Dokonce i Sirius se něčemu smál, což bylo překvapující. Nejspíš se tvářil kysele, jen když byla poblíž ona.
Viděla i hrdě se tvářící studenty Zmijozelu. Byli tak rozdílní, v porovnání s horkokrevnými nebelvířany. Ráchel nejistě přešlapovala a poslouchala píseň Moudrého klobouku. Dobrá tedy,vlastně ho ani moc nevnímala. Proč taky? O kolejích ledacos věděla díky profesorce McGonagallové. Spíše přemýšlela, že by se místo Moudrý, měl klobouk jmenovat Špinavý. Snažila se prostě zahnat nervozitu. Věděla, že za chvíli bude rozhodnuto, kam se dostane. Bude rozhodnut celý její osud( autor v osud nevěří). Její život...
"Až přečtu vaše jméno, posadíte se na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje." Promluvila profesorka McGonagallová ke všem nováčkům a její hlas byl již zase přísný. "Ráchel Lestangerová." Řekla jasně.
Ráchel se rozhlédla kolem sebe. Spatřila jakéhosi kluka s hákovitým nosem a černými mastnými vlasy, který na ní pohlížel bezvýrazně od zmijozelského stolu. Bezvýrazně a přitom poněkud chladně. Dívce ten kluk připadal povědomý...
Zabloudila pohledem k nebelvířanům. Remus se povzbudivě usmíval a James jí ukázal, že jí drží pěsti. Sirius...Sirius se tvářil stejně bezvýrazně jako onen zmijozelský podivín. Jeho oči už zase měly onen jiskřivý nádech.
Všimla si několika dívek, které na Siriuse pohlížely s bázlivou úctou a zamilovanými výrazy mu jasně dávaly najevo, že je pro ně hvězda.
Neunikl jí zlý pohled jedné zrzavé holky a překvapeně si uvědomila, že patří Jamesovi. Zrzka vypadala, že by mu nejradši zapíchla vidličku mezi oči.
Ráchel roztřeseně přistoupila k třínohé stoličce, posadila se na ni a rozklepanýma rukama si nasadila onen špinavý Moudrý klobouk. Přes oči jí nespadl, ale ona je přesto zavřela.
Možná proto, že nechtěla vidět poberty. Nechtěla vidět jejich zklamaný výraz, pokud se klobouk rozhodně pro-
Zmijozel? Ty nechceš do Zmijozelu...?
Ne-nevím. Asi ne...- Pomyslela si.
Ve Zmijozelu bys vynikla.
Pokrčila rameny, poněvadž nevěděla, co na to říct.
Víš... Začal klobouk. Ve své krempovité mysli se rozhodl, že Ráchel něco sdělí. Že jí dá radu, kterou by nikdy nikomu jinému nedal. Však ona dívka v sobě měla cosi zvláštního a klobouk to poznal. Jejích vlastností by si cenil Godrik Nebelvír. Ale ještě víc, ještě víc by si jich možná cenil Salazar Zmijozel.

Prolog

24. ledna 2009 v 19:05 | Nakuta |  Salovy děti
Věnuji Maye.

Díval se za mizejícím vlakem a uvažoval, jestli to, co řekl, bylo správné. Vlastně nikoli, nikoli. Nemusel o tom uvažovat! Správné to totiž bylo každopádně. Ovšem vyvstala zde otázka, zdali Harry Potter myslel svá slova upřímně. Doopravdy by mu nevadilo, kdyby jeho nejmladší syn chodil do Zmijozelu?
Na okamžik sňal ze svého obličeje brýle a promnul si unavené oči. Vzpomínal na svá léta strávená v Nebelvíru, na nenávistnou aversi, která panovala mezi kolejí lva a kolejí hada.
Taky si vybavil obličej Severuse Snapea, kterého za svých mladých let hluboce nenáviděl, Severuse Snapea, toho, díky němuž v závěrečném boji zvítězilo dobro. Nebýt toho muže, měl by teď nejspíš lord Voldemort nadvládu nad celým světem. A Severus přece byl ze Zmijozelu!
Harry si povzdychl. Bylo to doopravdy těžké. Musel malému Albusovi něco říct, potěšit ho a přitom sám nevěděl, zdali to říct měl.
Zmijozel. Kolej s nehezkou pověstí, kolej Salazara Zmijozela. Kolej lorda Voldemorta. A kolej Severuse Snapea…
Harry si nemohl pomoct. Ve svých šestatřiceti letech byl stále hluboko v duši přesvědčen, že ze Zmijozelu vzešlo víc špatných, než dobrých lidí. A bál, ano, vskutku se bál, ačkoli to nedával najevo ani před Ginny, že malý Albus by se do koleje hada dostat mohl. Měl přece tolik vlastností svého otce a navíc… Harry zakroutil hlavou.
Vždyť Albus se bál, nechtěl se dostat do Zmijozelu. A Harry, ha ha, ironie osudu, ho sám utěšoval, řekl, že Zmijozel není špatný. Není, nebyl špatný ve jménu Severuse Snapea. Ale co když jinak ano? Přiznejme si, že oproti Nebelvíru byl Zmijozel stále tou druhou cestou. Cestou černé magie.
Možná…
Před několika minutami ujistil svého nejmladšího syna, že si bude moct vybrat. Pokud bude chtít doopravdy do Nebelvíru, klobouk mu to umožní. Vždyť James, starší syn, ten si taky mohl vybrat, neboť Moudrý klobouk mu nabídl obě možnosti. Jak Zmijozel, tak Nebelvír. A James, ten stál zarytě na svém: chtěl do koleje lva.
Harry se sám pro sebe smutně usmál. James zdědil snad všechny vlastnosti hodné Godrika. A Albus…Albus byl pro Harryho největší záhadou ze všech dětí. Byl prostě jiný. Jeho nálady se měnily, nikdy se nedalo s určitostí říct, co ho napadne, jak se rozhodne…
Co když Albus zdědil vlastnosti hodné Salazara Zmijozela? Co když zdědil ještě nějaké další vlastnosti…?
"Začínám magořit." Zabručel Harry sám pro sebe a zastrčil ruce do kapes.
"Harry, miláčku, můžeme jít?" Zeptala se ho opatrně Ginny, která přišla směrem od třech Weasleyových, spolu s malou Lily, co se jí držela za rukáv.
"Jistě." Usmál se a spolu se svojí rodinou prošel přepážkou. Stále se však nemohl zbavit onoho vtíravého pocitu, myšlenky: Co když se Albus rozhodně jinak než James? A jak on sám, Harry, bude ochoten tuto skutečnost přijmout? Neboť slova nejsou skutečnými city a zarytými předsudky…

Výkyv nálady + Info

24. ledna 2009 v 18:44 | Nakuta
Ahoj lidičky,
Konečně jsem tady! :D Mám z toho fakt zatracenou radost:) Díky, že jste tak krásně hlasovali:) Mé milované vlče už mám rozepsané a snad se tady zítra objeví, zkusím máknout.
Normálně nám celej den nešel internet, tak jsem si alespoň chytře zabrala Word. Napsala jsem Prolog k nové povídce ( ano, vskutku jsem se rozhodla, že budu psát onu povídku Salazarovy děti). A prolog sem ještě dnes přidám, protože je podle mě škoda mít ho bez ladu a skladu v PC, i když vím, že vyhrálo Mé milované vlče...
Do tohohle článku chci nacpat i Info k oné nové povídce...Nakonec jsem se rozhodla, že název zkrátím na Salovy děti- líp to podle mě zní *muhehe*.
Je to nová kapitolovka, délku plánuju na neurčito 8-)
Bude tam nejspíš nějaké poskočení do budoucnosti, tak o dva roky, abych vás zbytečně nezdržovala povídáním o prvácích a druhácích. Je možné, že se v povídce vyskytnou nesrovnalosti s čímkoli, ale já se vždycky můžu ospravedlnit tím, že ta povídka je moje a já si s ní můžu dělat, co chci :D Jak by řekla moje kamarádka: "mek meu."

Salovy děti:
Žánr: Neurčitý. Bude to různá směsice...( -ďábelské tečky pro Miraellu:D).
Varování: Snad ani žádné.
Postavy(, kterých je hafo moc, snad se v tom nebudete ztrácet xD): Albus Severus Potter, Rose Weasleyová, Scorpius Malfoy, Zoe Donovanová( AUTP), Jersey Liamová( AUTP), James Potter, Fred Weasley( AUTP), Alex Jonesová( AUTP), Hugo Weasley, Mike Adams( AUTP), Ennis Wolf( AUTP), Lily Potterová, Darkie Donovanová( AUTP), a další...
Doba: Harryho dětí a lidí stejně starých s nimi.
Toť zatím vše...:)

Tak nějak takhle xD. A teď pár vzkazů pro vás: Skandující Tinko a učarovaná Agnes Lore Ley :D -Tajemství sněhu bude brzy, protože se to dobře píše. Je to lehký, jednoduchý styl a docela mě to baví:)
Pro ehe..ichtyl( ne Irene..nejméno její) : Jen piš dlouhý komentáře pořád, mě to hrozně baví číst:)
Pro Lenku, Kikushku, martnku: Všechno bude, vážně xD
Pro Mayu: Vždyť jsem to nakonec vážně napsala:D A děkuju za hezký koment:)

Vzkaz pro pár idiotických spolužáků z mojí třídy, kteří rádi ztrpčují ostatním život: Jste pořádní paznehti, co nedokážou vymyslet kloudnou větu:)

To je snad všechno. Můj imaginární kamarád James vás pozdravuje. Nejspíš se dneska budeme dívat na tv. Na Flynna Carsena a pak nejspíš i na Čtyři pírka, což je fantastickej film. Viděli jste to? My s Jamesem několikrát ( Možná někomu připadá, že si Jamese přivlastňuju, ale to je pouze váš bludný klam:D). Je to vynikající film, vážně ano. Heath Ledger je v něm úžasný! Ale já bych nejspíš neměla Heathovy výkony soudit, protože *červená se*...
James: Tak už jim řekni, jak se ti líbí!
Já: Nene!
James: *obrací oči v sloup* Líbil se ti i jako Joker ve filmu Batman.
: Sklapni, nebo večer u televize nedostaneš křupky!
James: Tak proč jsi psala ve škole slohovku o Jokerovi? Navíc na téma: Záporný hrdina, který je mi něčím sympatický.
Já: Protože je sympatický! *kroutí nevěřícně hlavou nad Jamesovou nechápavostí.*
James: Tím, že chtěl odpálit lodě plné lidí? *ironický tón*
:T.o.m.u. ty nerozumíš. Mám ti snad začít připomínat Evansovou, ha?
James: Vždyť už mlčím. Ale dáš mi křupky!
: Tak to ještě nevím...
James: Stejně je nepotřebuješ. Budeš upřeně čučet na obrazovku, v níž bude Heath zachraňovat-

V ten moment se pro jistotu přetrhla páska, aby mě můj milý kamarád James nezačal nutit k různým přiznáním. Jakože třeba obdivuji Hercula Poirota...
James: Vždyť čteš knížky s ním, říkáš jak je geniál-

Tů-tů-tů....

Anketááá jako prasééé :D

20. ledna 2009 v 16:43 | Nakuta
Ahoj moji milí:P,
Dneska je takovej línej den, nezdá se vám? Já si čtu, dívám se chvíli na televizi, chvíli do zdi a tak podobně. Navíc mám nápad na novou kapitolovku a rozmýšlím se, jestli nejdřív dopsat nějakou z těch rozepsaných a pak až začít tu novou, nebo jestli ji přidat hned.
Je to dilema xD
Jmenovala by se Salazarovy děti a navazovala by na Epilog Relikvií smrti.
Tak nevím.
James říká ( můj imagirání kamarád ), že taky neví. To u něj není zvykem. Pokrčil rameny. Zdraví vás xD.
V první řadě budu ráda, když vy budete hlasovat v této úchvatné anketě (páni, dneska jsem taky ironická. Dokonce xD).
Alespoň se tak dozvím, co čtete nejvíc...atd...
Mějte se bezvadně a ať vás neskolí ta bestie- chřipka.
Nakuta:)

Divadelní hra profesora Snapea

19. ledna 2009 v 22:21 | Nakuta
Je tady jedna z povídek na přání, kterou si zadala Agnes-Lore-Ley. Krom páru Draco/Filch jsem do příběhu zařadila i jiné postavy,snad ti to nevadí:P
Spěchám,takže se nebudu rozkecávat. Ostatní povídky dodám brzy:)
Čauky:)
P.S.Mám nějakou divnou náladu a to se nejspíš odrazilo i na povídce...


"Ty zvadlá intimito mého těla..." Blábolil s nechutí Draco a držel před sebou štus papírů, alias scénář.
"Dál." Pobídl ho režisér Snape a urovnal si netopýří hábit. Dráček na něj vrhl pobouřený pohled, ale pokračoval."Ty zvadlá intimito mého těla, která zbarvena jsi...Jsi zbarvena..." Zakoktal se.
Snape si dramaticky povzdychl."Ty zvadlá intimito mého těla, která zbarvena jsi do běla!"
"Jo, už to...-Tady to čtu.." Šťouchl Draco zpoceným prstem do třetího odstavce stránky číslo 248.
"Tak pokračujte." Nařídil Snape a opřel se ve svém pohodlném křesle.
"To-tolik jsem tě chtěl po-použít a ty jsi ne-nechtěla..." Koktal Dráček.
"Do hajzlu!" Neudržel se Snape. "To jste tak neschopný, že pokurvíte i obyčejnou divadelní hru?!"
Dracovi se roztřásly ruce a polovina scénáře, který držel, se provokativně snesla k zemi.
"Já na vás nemám nervy, taková krásná hra! Sám jsem ji vymýšlel..." Zakroutil Snape rozmrzele hlavou a Dráčka napadlo, že se nic tak strašně vymyšleného a úchylného nikdy předtím učit nemusel.
"Mně je to líto, pane profesore..." Zamumlal Draco bez špetky lítosti a provinile sklopil hlavu.
"To mně také, chlapče drahý." Povzdychl si Snape opět a znělo to o dost více dramaticky, než povzdychnutí minulé.
"Ale já vás tuhle hru prostě dál učit nemohu.." Řekl zarmouceně.
"Vážně?" Zeptal se Dráček s o dost větším nadšením, než by se na jeho pomyslné rozpoložení slušelo. Rychle si odkašlal. "Tedy..Vážně?" Nasadil zklamaný tón.
"Už je to tak." Přikývl vážně Snape. "A proto jsem se rozhodl, že vás místo mě bude tuto báječnou divadelní hru doučovat pan Filch."
Draco zbledl a samým zděšením pozvracel stranu číslo 231.

***

"Ty velký ohavný netopýre. Ty zlý a podlý idiote, proč kopíruješ Batmana?!" Poskakoval Draco po pomyslném jevišti.
"No bezvadný, já ti hned říkal, že když se to trochu upraví, bude z toho špičková divadelní hra." Usmál se Filch tak, že odkryl svoje žluté zuby a pak si lokl z příruční lahve rumu.
"Máte pravdu, pane Filchi!" Výskl Dráček nadšeně.
"Tak pokračuj, ať to máme z krku. Ještě musím dát paní Norrisový žrádlo."
"Ty velký ohavný netopýre. Ty zlý a podlý idiote, proč kopíruješ Batmana?!" Zopakoval Draco se zápalem.
"A dál?" Zeptal se Filch a opět si lokl rumu.
"Dál nic není. Povídal jste přece, že to jako scénář stačí." Namítl Dráček a v ruce žmoulal jeden jediný papír, na němž byla velkými, ba obřími slovy napsána celá divadelní hra.
"No jo, vlastně máš pravdu přitakal Filch a prohrábl si svoje několik týdnů nemyté vlasy.
"Ale stoprocentně to bude trhák, pane Filchi." Zazubil se vesele Draco.
"To si piš, kluku. Na todlecto já mám nos." Zachechtal se opilý Filch a počal se v nose ďoubat.

***
"Ty velký ohavný netopýre. Ty zlý a podlý idiote, proč kopíruješ Batmana?!"
"No dovolte? Co to má znamenat?" Štěkl Snape, jindy bílý jako hrouda sněhu, nyní překvapivě brunátný vzteky.
"Kdo vás navedl?"
Dráček se malamutsky vyděsil. Nejspíš byl přesvědčen, že Snape nový scénář ocení. Panu profesorovi se zřejmě ale přece jen nelíbilo, když ho mladý Malfoy spolu se smradlavým školníkem Filchem zesměšnili před celou školou.
"Tohle! Tohle se bude řešit s ředitelem!" Zajíkl se Snape a měl očividně na krajíčku.
"Ano, ano." Přicházel k nim nadšeně Albus Brumbál a usmíval se jako měsíček na hnoji. Pak poplácal vykolejeného a dosud pobouřeného Snapea na zádech.
"Výborná divadelní hra. Skvělý nápad, Severusi. Chce odvahu, udělat ze sebe před celou školou idiota!"

Hnít

16. ledna 2009 v 22:14 | Nakuta
Jeden pocit...
Neberte to příliš doslova..Každej se někdy takhle cejtí...

Tak hrozná a nepředstavitelná. Užírá, leptá, jako kyselina. Tam kdesi uvnitř mě něco hnije. Ale co? Duše? Srdce? Zvláštní. Tiše naslouchám jeho úderům. Možná hnije živé, stejně jako já. Hnijeme společně, koneckonců je to moje srdce. Moje!
Tolik to bolí. Bolí! Je to pořádná a zatraceně zkurvená bolest, která nemá určitou podobu. Je jako nic. A je jako všechno. Třeba Všechno a Nic bolí ze všeho nejvíc.
Ráno vstaneš a podíváš se do zrcadla. Vidíš něco? Vidíš něco s neskutečnou cenou? Ne. Nevidíš život a tvoje vina to není. Život totiž v týhle době nemá žádnou cenu. Tady jde o náhody. Nějakej kretén si na sebe připoutá bombu, nastoupí do autobusu plnýho lidí. Ententýky dva špalíky...Padne to na tebe? Vždycky nemůžeš mít Eso.
Ale třeba tomuhle světu křivdím. Možná, že přece jen není zas tak zkaženej lidskou hnilobou, lidskou ohavností, mentalitou.
Náhoda hodí mincí. Přežiješ. Místo tebe umře pár malejch dětí na rakovinu. Jak se má člověk pak radovat ze svýho žití, když na něj dopadne to, co se dělej kolem? Jak má bejt šťastnej, když všechno kolem padá, jako drůbež na jatkách?
Není to férový...
Spravedlnost neexistuje, všude slícháme jen komerční kecy, vždyť i lidi kolem nás jsou komerční...
Nejlepší je to takový "kamarádíčkování." Co jsou vlastně kamarádi? Mám jich vážně hodně. Jo. A nejméně o polovině z nich můžu říct, že mě nemají v lásce, možná mě i nesnášej. Směšné.
Nestěžuju si, protože mám i pár dobrých přátel. Lidí, kterým věřím. Musím někomu věřit. Protože když v nic nevěříme, vlastně ani nežijeme, je o ještě nicotnější než to, co se děje kolem..Život bez víry k čemukoli je jen hloupá prázdná nádoba...
Do hajzlu. Když je někomu na ulici zle, tak ho všichni ignorujou. A když se někdo cítí dobře, ostatní ho zničí. To my, vy, já, všichni...Každej člověk tam vevnitř hnije. Ať už světem, lidmi, nebo prostě jen sami sebou.
Naučila jsem se zpovídat sobě a Bohu, protože nikomu jinýmu nejsem povinována se zpovídat....
***
Tak hrozná a nepředstavitelná. Užírá, leptá,jako kyselina. Tam kdesi uvnitř mě něco hnije. Ale co? To samý, co hnije i ve vás. To samý, co hnije v každým člověku...
Jsme lhostejní, zlí, pomstychtiví...
Nenávidím. Nenávidím čímdál víc a vlastně pořádně nevím co. Možná, že lidi.... A taky možná nenávidím to, že jsem taky člověk....

4.kapitola: Úchvatná cesta-necesta lesem

15. ledna 2009 v 19:25 | Nakuta
*smích* Rozhodla jsem se, že sem i přes onen limit, který jsem dala ke kapitole Ráchel a Poberti, přidám kapitolu k Tajemství sněhu. Je totiž zbytečné, abych ji měla na blog.cz, když je hotová...
Mrzí mě, že je komentářů tak málo, ale přesto děkuju lidem, kteří si dají tu prací a napíšou na daný článek svůj názor...Budu psát vždycky, když budu mít chuť. Hlavně kvůli sobě a taky pochopitelně kvůli těm, kteří moje povídky čtou...
To je asi všechno...
Nakuta
P.S. Připadám si tak trochu, jako rozdvojená osobnost ...


"Víš jistě, že znáš cestu?" Zavrčím, když mě zhruba hodinu táhne něčím, co ze všeho nejvíc připomíná Zapovězený les.

Zastaví se. "Mhhh..." Dělá, že přemýšlí.

"Tak co?" Štěknu, když brknu o kořen a divže nehodím hubu do jehličí.

"Vlastně jsme se ztratili." Řekne vážně.

"Lháři!" Štěknu opět, tentokrát vítězně a ukážu na něj prstem. "Mickey Mouse je lhář!"

"Opakuješ se." Zabručí Miki nevzrušeně.

Má pravdu. A proto velice bystře odvedu řeč: "Fakt nevíš, kudy dál?"

"Jistěže vím. Rovně. Nebo vlastně...Možná doprava. " Poškrábe se na hlavě.

Dramaticky vzdychnu. "Tak fajn, ve skautu nás učili-"

"Tys chodila do skautu?" Povytáhne překvapeně obočí a špičkou boty kope do kůry jednoho stromu.

"Ne. Proč?" Zeptám se a zuřivě sleduju, jak ten člověk ničí strom.

"Protože jsi to právě řekla." Odvětí a dívá se mi do tváře, nejspíš aby zjistil, jestli si z něj neutahuju. Chyba, zcela vyjimečně doopravdy nevím o co go.

"Neřekla." Odporuji, protože si doopravdy nic nepamatuju.

Prohrábne si svoje potterovské vlasy a uraženě odfrkne. Jako kůň.

Zasměju se.

"Děláš si ze mě prdel?" Osopí se na mě, bota mu sklouzne po kůře stromu a Miki zavrávorá.

"Já? To bych si nikdy nedovolila. Máme přece společnou koupelnu." Vysvětlím mu polopaticky.

Zavrtí hlavou, rozhlédne se kolem dokola a namátkou se vydá jedním směrem. Pobaveně se zaculím a následuju ho. Stejně nevydrží mlčet. Za chvíli se určitě zeptá...

"Kruci! Jak koupelna souvisí s naším vztahem?"
-Vždyť to říkám.

"Vztahem? Jojo, taky tě miluju, bráško." Řeknu s andílkovským výrazem.

V duchu vidím sama sebe, jako bezvládnou mrtvolu, kterou Miki alias nevlastní bráška umlátil ze vzteku klackem.

Ale on nic neříká. Asi si o mně myslí, že jsem totálně blbá. Nafoukanec.

Cupitám za ním, do sandálů mi padá jehličí. Miki nezpomaluje. Dělá to určitě naschvál- vtáhne mě mezi pár smrčků o něco vyšších než já. Zprvu si říkám, že je docela galantní, neboť podrží větev, abych ho mohla následovat. Tedy dokud nadšeně nezařve: "Houba!" -A tu větev pustí.

Dostanu šlehanec do obličeje, až zavrávorám. Takový podlý a zlý naschvál! Tím spíš, že Mikiho pozornost nemohla zaujmout žádná houba, jelikož v tom lese nerostou ani prašivky.

Zakleju pod fousy(- ve skutečnosti pochopitelně žádné nemám :D ). Obličej mě pálí, jako bych dostala facku.

Mickey Mouse nejspíš očekává, že se do něj vzteky pustím. Chachá. Ale já ho převezu.

"Miki, ty vážně nevíš, kde jsme?" Zeptám se co nejsmutněji.

Za chůze se na mě obrátí. "Nevím. Vlastně jsem tady nejspíš nikdy nebyl.. Máma povídala, ať ti ukážu okolí. Tak jsem šel rovnou za nosem. Kdybych měl býval jít pro Narcu sám, vydal bych se po silnici..."

"A proč jsme nemohli jít po silnici oba?!" Povytáhnu překvapeně obočí.

Povzdychne si, pak se zastaví a velice pomalu řekne: "Máma asi chtěla, abys byla co nejvíc v přírodě, když vy ji ve městě nemáte."

"Jsem podle ní snad nějaká pitomá městská nána?!" Zakřičím pobouřeně.

Miki se na mě zadívá takovým zvláštním způsobem. "To si rozhodně nemyslí..." odpoví málem šeptem.

Polknu. "Uvidíš. Uvidíš..." Opakuju si sama pro sebe asi setinu potom, co mě osvítí báječný nápad.

"Co uvidím?" Povytáhne obočí. Už zase mluví svým typickým, poněkud ironickým tónem. Ještěže tak. Ještěže tak?! No..Asi jo. Jeho šepot působil tak zvláštně.

"Vylezu na strom." Plácnu, neboť jsem si před malým okamžikem vzpomněla na Jeníčka a Mařenku.

A Miki doopravdy "vidí." Dívá se na mě široce rozevřenýma očima, v nichž se zračí zděšení a zároveň i pobavení.

Pak pohodí svou černovlasou hlavou. "Nu, tak lez."

Slušně jsem si nadělala do bot. Ale tak co? Ve škole jsme lezli po tyči, nemůže to být o tolik těžší, než šplhat po tlustém kmenu...

"Tfuj, tfuj." Nasliním si pomyslným flusancem ruce a jde se na to. Vyberu si jeden ze smrků, který má tu nejspodnější větev kdesi ve výšce mojí brady.

Vyskočím a...zapomenu tu větev chytit.

Vrhnu rychlý pohled na Mikiho. Můj milý skorobráška je pořádný pazneht. Neboť hraně zívne a sedne do jehličí. Znuděně sleduje moje počínání, ale já moc dobře vím, že vevnitř se otřásá potlačovaným smíchem.

Tohle dokážeš, Ino... Ujišťuji sama sebe v duchu,ale přestávám tomu dost rychle věřit. Kmen onoho majestátně vyhlížejícího smrku se podobá ledasčemu, rozhodně však ne tyči z tělocvičny.

Musím si věřit. Tentokrát to určitě dám z místa. Prudce vyskočím a moje dlaně se pevně chytí větve. Tak, co teď?
"Ehm." Udělám opatrně.
Rozhoupu nohy, ale k ničemu mi to není. Nahoru se prostě bez cizí pomoci nedostanu..Holt jsem se přecenila a naopak podcenila ten strom...

"Ehe, Miki? Bráško?" Zaprosím, zatímco visím na větvi a sama sobě začínám připomínat docela slušného magora. Nebo alespoň opici, i když dost nešikovnou.

"Ano, Ino?" Zarýmuje Miki a ani se nehne ze svého místa.

Mám chuť napálit ho sandálí přímo mezi ta jeho hnědá kukadla. To pochopitelně neudělám. Místo toho přemůžu sama sebe.

"Prosím, pomoz mi."

Pomalu, velice pomalu vstane ze země, opráší si kalhoty od jehličí a stoupne si vedle mojí ve vzduchu se pomalu vznášející postavy- tak mi to alespoň připadá.

"Dělej, zachraňuju nás oba." Syknu vyčerpaně.

"Tfuj, tfuj." Udělá pomyslně na svoje dlaně, stejně jako já předtím, pár setin okamžiku pozoruje situaci, nebo spíš můj zadek, načež mě za něj pořádně chytne.

"Pusť, pusť ty úchyláku!" Zaklepu sebou na větvi.

"Chci ti jen pomoc." Namítne ublíženě, ale vsadila bych svoje boty, že se parádně šklebí.

"To je mi pomoc! Vždyť mě bezostyšně osaháváš!" Zaprskám.

"Tohle by bylo osahávání." Vysvětlí moudře a nejspíš se mi chytá předvést názornou ukázku.

"Ááááá." Zařvu, zhoupnu se dozadu, jenže ouha, ruce se mi smeknou a já se skácím přímo...Přímo na toho idiota. Bezva. Hezky to schytal.

"Sedíš mi na plicích. A nedá se říct, že bys byla zrovna lehoučká jako pírko." Zahuhlá.

Poníženě zrudnu.

"Jestli ti na mě něco vadí, tak nevím, proč jsi na mě chmatal, blbečku." Vstanu z jeho hrudníku a vztekle si oprašuju tříčtvrťáky.

"To jsem nevěděl, že při své výšce vážíš sto dvacet." Usměje se andílkovsky.

"Já. Nevážím. Sto. Dvacet." Odsekávám pomalu a mám chuť ho zabít. A to doslova.

"Vážně?" Podiví se hraně. Blbec. Vůl. Magor. Mickey.

Kolem se stmívá, nejspíš jsme už měli být dávno doma. I s malou Malfoyovou.

Rozeběhnu se co nejrychleji směrem, který vyberu namátkou.

"Kam to letíš?" Vyskočí rychle na nohy.

"Maminku asi moc nepotěší, když ztratíš nevlastní sestřičku v lese, co?" Křiknu ironicky přes rameno na toho idiota a zmizím mu mezi stromy.

5.kapitola:Ráchel a Poberti

12. ledna 2009 v 21:54 | Nakuta |  Mé milované vlče

Máte tady kapitolu k Mé milované vlče. Rozhodla jsem se, že to trochu zamotám, dobrá, tak tedy trochu víc. Dala jsem si s tím docela práci a nic sem nepřídám, dokud neuvidím alespoň 15 komentářů. Je to vydírání, ale pochopte, že komentáře jsou jakási autorova odměna za práci.
Toť vše

Nakuta :)

P.S. Věnováno Tonks:) ( a Charlottě )

"Tak?" Šťouchl James do Ráchel opatrně. -Nereagovala.
Remus ustaraně pohlížel do její tváře.
"Určitě usnula." Zavrčel Sirus a ledabyle si založil ruce za hlavou.
Petr se kvíkavě zasmál.
"Je v pořádku?" Zeptal se Remus Jamese.
"Nevím." Odpověděl popravdě a jemně s dívkou zacloumal.
"Počkej." Zarazil ho Remus. "Mám pocit že nedýchá."
Naklonil se blíž k její hrudi, ale nezpozoroval, že by Ráchel nabírala do plic vzduch.
"Sakra, ona nedýchá!" Zajíkl se Moony.
Sirius zpozorněl, napřímil se jako svíčka. "Děláš si legraci?!" Vypálil.
"Nedělá. Ona fakt nedejchá." Podpořil Rema Červíček, který dívce zíral kamsi na nohy.
James s Ráchel zatřásl. "Ježiši. A co se dělá, když někdo nedýchá?!"
"Někdy jsem o tom možná četl knihu..." Zamyslel se Moony.
"Pusťte mě." Odstrčil Tichošlápek hrubě své kamarády. Jediným pohybem vzal Ráchel do náruče. ( "Lehká jako pírko teda není.." Stihl posměšně pronést směrem k Moonymu.)
Pak ji opatrně položil na kobereček kupé a trochu jí zaklonil hlavu.
Šikovně ji chytl jednou rukou za nos a druhou za bradu, aby Ráchel pootevřel ústa. Vrhl rychlý a omluvný pohled na Rema, o němž věděl, že ho oči "malé Lestangeové" zaujaly už na nástupišti.
Pak se nadechl a opět vydechl do Rácheliných úst. Dotýkal se přitom jejích rtů. Daroval jí svůj kyslík. Jednou. Podruhé. Potřetí...
"Kde to jsem?" Otevřela pomalu oči. Uvědomila si, že leží na zemi. A v příštím okamžiku se setkala se Siriovým pohledem.
"Blacku! Co to tady jako provádíš?"
"Zachránil ti život..." Podotkl mírně James.
"Byla jsi v bezvědomí." Kývl Remus hlavou a srdce se mu zatetelilo, když spatřil v dívčiných šedých očích opět onu jiskru.
"Mysleli jsme, že spíš..." Zachechtal se Petr hloupě.
"A ona přitom tak srdceryvně vzpomínala..." Zašklebil se Sirius. Jeho výraz byl opět ledabylý a ironický.
Ráchel se opatrně nadzvedla na loktech. "Bolí mě hlava. Já...Vážně jsem vzpomínala. A pak...pak..." Zakoktala.
Tichošlápek vstal od její hlavy a posadil se zpátky na svoje místo ke dveřím. James nad jeho chováním povytáhl obočí, ale nekomentoval to.
"Jen klidně pokračuj." Zaujal Moony Siriovo místo a jemně se dotkl dívčiny dlaně.
Věnovala mu jeden ze svých kouzelných úsměvů, který ovšem vzápětí vystřídal ustaraný výraz.
"Bylo to,.. hrozné. Viděla jsem tebe..." Zašeptala a soucitně se Moonymu zadívala do očí.
Polkl.
"Nechceš se pomalu posadit? Ta podlaha není zrovna čistá..." Podotkl James a když přikývla, pomohl jí společně s Remem na sedačku, kde seděla předtím.
Petr zůstal sedět na zemi.
"Co jsi viděla?" Tázal se pak James.
"Remuse. Byl od krve a díval se na mě těma svýma očima." Řekla pak bez obalu.
"No.." Zaváhal Moony a po chvíli se rozhodl, že to nebude blíže komentovat.
"To ale nevysvětluje proč jsi omdlela." Ukázal na ni Červíček překvapivě chytře prstem.
"Nevím...Ani nevím, proč jsem omdlela. Prostě jsem najednou byla mimo." Zasmála se poprvé od svého "probuzení" upřímně.
"Ještě, že tu máme někoho, kdo ví, co v takových situacích dělat." Kývl hlavou k Tichošlápkovi James.
"To jo. Sirius byl báječný." Zdůraznil Remus slovo "Sirius" a nenápadně tak dívce naznačili, že by bylo slušné svému zachránci poděkovat.
"To bezpochyby. Nejspíš se ti to náramně líbilo, co, Blacku?" Sykla Lestangeová vztekle a probodla ho očima.
Tichošlápek povytáhl obočí. "Nevím. O. Čem. Mluvíš." Odsekával jednotlivá slova.
Zbylí tři kamarádi zdáli se být zcela vyvedení z míry.
"Aha. Takže jsi mě políbil jen tak. Náhodou, že?" Řekla ironicky.
Remus překvapeně zalapal po dechu a James se zatvářil nevěřícně.
"Ráchel, asi sis to spletla. To bylo dýchání z úst do úst." Zastal se pak Tichošlápka.
"Dýchání z úst do úst to bylo nejspíš na začátku. Když jsem přicházela k sobě tak..Ale ne, nebudeme to řešit." Změnila zjevně názor a nepřesvědčivě se na chlapce kolem zaculila. "Asi se mi něco fakt zdálo..."
Jamesovi neušel krátký pohled, který vrhla na Siria. Zamračil se. Červíček a Moony si zřejmě ničeho nevšimli. Aby taky ano, vždyť Petr nebyl od přírody zrovna bystrý kluk a Remus, Remus se nejspíš stihl za tak krátkou chvíli do Ráchel zamilovat. Alespoň o tom svědčily jeho rozzářené oči, jimiž na ní pohlížel.
O onom snu se už nebavili, neřešili ani údajný polibek. Pobertové jasně poznali, že Ráchel není zrovna příjemné opět si vybavit svoji vidinu o zkrvaveném Removi. Komu by to taky bylo příjemné, že? A Moony, ten měl leda o důvod navíc přemýšlet, přemýšlet o tom, kde tu zvláštní dívku viděl on.

O hodinu později.

"Takže a potom..Potom nás Filch hledal až do rána. Vůbec si nevšiml, že má na hlavě modrou barvu, bylo to k popukání! A nejlepší byla ta záchodová štětka, paní Norrisová, co se za ním táhla všude možně..." Rozesmál se hlasitě James a málem se poprskal čokoládovou žabkou.
"To muselo být skvělé..." Chechtala se Ráchel spolu s ním. James byl vynikající společník, bavil dívku vyprávěním záškodnických vtípků, které spolu se svými přáteli kdy provedl.
Remus jej sledoval s pobaveným úsměvem.
"Poslyš, Ráchel, vlastně se tě chci zeptat už od té doby, co jsem tě tady uviděl..." Začal James a rozbaloval si další čokoládovou žabku. Prázdným obalem potom trefil do hlavy spícího Petra, který se povaloval na podlaze jako vepř.
"Ptej se." Usmála se Ráchel zářivě. Tak takové je to mít kamarády. Ten příjemný hřejivý pocit, který se jí poslední hodinu neustále rozléval po tváři, pociťovala moc dobře i kolem srdce. V duchu snad poprvé v životě děkovala otci. Byla tak ráda, že jede do Bradavic. Dost. Teď nebude myslet na svoji rodinu, kazit si s ní náladu...
"Do jaké koleje bys chtěla jít?" Zeptal se s plnou pusou James, čímž jí rodinu překvapivě rychle připomněl. Tolik si zakládali na Zmijozelu. Byli tím tak vyšahaní, vlastně stejně jako Malfoyovi a Blackovi. Stejná cháska.
Podívala se na Siriuse. Měl zavřené oči a víčka se mu mírně chvěla. Se zakloněnou hlavou spokojeně oddychoval a dělal, že spí. Remus i James se chovali, jako by skutečně spal, byli nejspíš dost tolerantní.
Ráchel v Tichošlápkově tváři shledávala rysy, rysy členů všech starobylých anglických kouzelnických rodů. Ostře řezaný obličej, pramínky černých vlasů, které mu padaly do očí...
"Asi do Nebelvíru." Řekla rychle.
"Ještě, že ne do Zmijozelu. I když tě k tomu rodina určitě nutí, viď?" Zeptal se smutně Remus.
Bolestně se naň usmála.
"Tak to máš stejné, jako Sirius. Vlastně měl. Vybral si a je teď šťastný..." Usmál se James a kývl hlavou směrem k Tichošlápkovi.
Ráchel překvapeně povytáhla obočí. "Copak Black není ve Zmijozelu?"
Moony se její otázce podivil. "Jistěže ne."
"Sirius má srdce statečného lva." Zazubil se pobaveně James.
"Spící" Tichošlápek se samolibě zašklebil.
"Navíc, my bychom v partě zmijozeláka nesnesli." Dodal James ledabyle.
Petr hlasitě zachrápal.
Ráchel bodlo u srdce. Předtím o tom nepřemýšlela, vlastně počítala s tím, že ji klobouk pošle do Zmijozelu už kvůli tomu, že je Lestangeová. Ale pokud se Sirius dostal do Nebelvíru, má přece šanci dostat se tam taky...Srdce statečného lva. Nikdy nepřemýšlela o Zmijozelu, jako o té špatné cestě. To rodiče byli špatní, měli hloupé názory a ta jejich čistokrevnost... Byli směšní. A Zmijozel propagovali. Ráchel však pevně věřila i věděla, že z jakékoli koleje může vyjít dobrý nebo špatný kouzelník. Podle ní to nebylo Zmijozelem, nýbrž lidmi...
Ale teď, když si konečně po tolika letech našla kamarády, tak o ně nechtěla zase přijít.
Chvíli sledovala ubíhající krajinu a v kupé bylo ticho.
A pak už to věděla jistě.
Chce do Nebelvíru.

Hůůůůů....

Zářivě rudá lokomotiva pomalu přibržďovala. Remus pomohl Ráchel s kufrem a společnými silami vzbudili spícího Červíčka. Velké šedé oči se na okamžik upřely na Tichošlápkův obličej, načež zakroutila Ráchel hlavou a společně s Remem a Petrem zamířila do přeplněné chodbičky.
"Zamluvte nějaký kočár." Zavolala za nimi James a pak osaměl v kupé se Siriusem.
Ujistil se, že jsou dveře do chodbičky zavřeny, aby nikdo jejich rozhovor nemohl vyslechnout a pak přísně s Tichošlápkem zalomcoval.
"Chrrr..." Udělal Sirius nepřesvědčivě.
"Tak dost, Tichošlape, já vím, že nespíš. A vědí to určitě i všichni ostatní, takže to bylo dost trapné..." Řekl přísně.
"Nehraj si na Evansovou." Odvětil Sirius nabručeně.
James se zatvářil ustaraně. "Co ti je, kámo?"
Kecnul na sedačku vedle Tichošlápka a vyčkával na odpověď.
Sirius otevřel nejdřív jedno a potom druhé oko. "Vážně nic, Dvanácteráku. Já jen...Promiň." Zakroutil smutně hlavou.
"To kvůli Ráchel? To ji tak nemáš rád?" Zeptal se James narovinu.
Sirius se mu zadíval do očí a neřekl nic.
"Takhle ses nikdy předtím nechoval. Je to divné."
Tichošlápek naklonil hlavu a mlčel. Nejspíš doufal, že mu James porozumí i beze slov. Jeho kamarád byl však zmatený.
"Ona je hodná, nemůže za to, jaké má příjmení." Pokračoval James v monologu. "Vždyť nikdo nemůže za svoje příjmení. A to, že se jí zdálo o Remových očích, je dost zvláštní, nemyslíš? Stejně jako fakt, že omdlela, když se pokusila si ty sny vybavit. Podle mě to určitě nějak souvisí s tím, že je Moony vlkodlak...Třeba ho nějakou náhodou potkala chvíli potom, co se mu to stalo. Ale je to dost podivné, jelikož jak nám vyprávěla-v době, kdy jsi dělal, že spíš- nevytáhla do teď paty z domu..No co si o tom myslíš?"
"Nevím. Jisté ale je, že je to protivná malá žába." Zavrčel Sirius. Pak vyskočil a vyštrachal z úložného prostoru svůj kufr.
"Jak to bylo s tím polibkem?" Otázal se James náhle.
"S jakým?" Sirius dělal, že naslouchá řevu v chodbičce a zcela bez studu se během dvou minut oblékl do školního hábitu. "Měl by ses taky převléknout, Dvanácteráku."
"S Remusem jsme si řekli, že se převlékneme před večeří. Bylo by to jinak vůči Ráchel neslušné...Ale nesnaž se to zamluvit, Tichošlape! Tys ji políbil, že jo? Políbil a ona byla nakonec tak taktní, že to zakecala..."
"Zachránil jsem jí život, Jamesi!"
"A pak jsi ji políbil. Prostě nešlo odolat, že jo?" Zaútočil James, který se chtěl mermomocí dozvědět, jak to doopravdy bylo, alespoň částečnou příčinu kamarádova chování.
Sirius vztekle pustil svůj kufr na zem. "Jo! Máš pravdu. Měla tak nádherné rty a já jí nejspíš zachránil život. Tak jsem si vybral odměnu. Tak jsem ji alespoň políbil!..."

Máme tady jedno proč, vlastně spíš zápis názorů:)

12. ledna 2009 v 17:38 | Nakuta
Ahoj,
Tímhle článkem, neboli diskuzí-jak kdo chce- mám v úmyslu tak trochu navázat na Otázku ohledně nejoblíbenější postavy, která se nachází u Martinky na blogu( určitě se tam jukněte:) ). Vlastně mě tohle všechno napadlo už včera, kdy jsem četla vaše komentáře k Vánočnímu příběhu- někteří jste byli udivení nebo nespokojení s chováním Jamese, který zařval na Evansovou...
Tak mě zajímá...Jak si myslíte, že to mezi Jamesem a Lily doopravdy bylo?
Jak už jsem psala k Martince: Podle mě Jamie nebyl její oddaný pes, ale tak trochu se povahově podobal Siriovi. Rád se předváděl, byl středem pozornosti, díval se po děvčatech...Z dvojice Sirius/ James byl pochopitelně tím zodpovědnějším. Taky si myslím, že s potěšením dokazoval světu, že je silnou osobností ( šikanování Snapea), rád a bezhlavě ochraňoval lidi, které zbožňoval, hrál si při tom tak trochu na mstitele xD ( viz. když Snape řekl, že je Lily šmejdka).
James Evansovou celá ta léta miloval, ale jeho láska myslím byla i zčásti ( zcela malá část to byla) tím, že Jamie si chtěl dokázat, že mu Lily stejně nakonec podlehne( a tak se stalo, ó, ty chytrý Jamesi, bůď oslaven :D). Prostě si nemyslím, že Jamie byl Evansové tak oddaný, ba naopak, jak řekl Sirius v Snapeově nejhorší vzpomínce: Cosi o tom, že si Evansová myslí, že je náfuka.
Možná proto, že si James neustále prohraboval vlasy, předváděl se se zlatonkou, možná proto tak trochu náfuka doopravdy byl.
V sedmém ročníku se poněkud zklidnil, Lily se do něj zamilovala (řeba ho milovala už delší dobu a čekala jen na to, až Jamie přestane tak vyvádět...) a po škole se vzali.
Co z toho vyplývá: James podle mě rozhodně nebyl "pejsek Evansové", který by jí splnil hnedle každé přání. Líbila se mu, miloval ji a rád ji provokoval. Jeho hrdost by mu však nedovolila, aby jí dělal hafíka..
Kdo ví...Toť pouze můj názor...
A teď mě zajímá, co si o páru Lily/James myslíte vy:) Jakou máte představu, protože nakonec třeba zjistíme, že se představy nás všech v něčem zásadním liší:)
Jsem moooooc zvědavá na vaše názory a bude fajn, když se zapojí hodně lidí:)

Mějte se bezva:)

Vaše N

P.S. Omlouvám se za překlepy, ale spěchám 8)

Kapitola 2:Každej ví svý

10. ledna 2009 v 18:20 | Nakuta |  Vánoční příběh

"Evansová tě miluje?" povytáhl Black pochybovačně obočí.
"Co se ti na tom nezdá?" Naježil se James.
"Eh..No..." udělal jenom Tichošlápek.
"No?" zahoupal nohama James a jeho hlas se rozléhal učebnou.
Sirius pohodil hlavou, aby dostal neexistující ofinu, "která mu padala do očí", z obličeje.
"Teda jako...Jamesi,ty už několik let žiješ v iluzi, že tě Evansová miluje." pokrčil pak upřímně rameny.
"Ale teď je to jistý! Tys ji neviděl ve společenské místnosti...To bylo-..." zasnil se Dvanácterák.
"Něco bylo?" zajímal se rychle Tichošlápek.
"Na co ty nemyslíš." strčil do něj uličnicky James. "Kdybych ji políbil, nebránila by se!"
"Jistě." Přikývl Tichošlápek opatrně, jako by mluvil s malým děckem.
James s ním roztržitě zacloumal."Byla ze mě úplně mimo!"
"Jo, v pohodě kámo, věřím ti." zasmál se Sirius svým typickým štěkavým smíchem.
Dvanácterák na něj mrkl zpod svých brýlí. "Věř si, nebo nevěř. Evansová je do mě zamilovaná. Ona není jako ty tvoje uhihňaný káči, ona je...-"
"Dokonalá." doplnil ho Sirius se smíchem.
"Ne. Nikdo není dokonalý," odporoval James a seskočil z lavice.
Tichošlápek zakroutil hlavou a výhrůžně na svého kamaráda pohlédl.
"Dobrá, až na tebe, pochopitelně..." ušklíbl se Dvanácterák.
Pak se jejich slova opět změnily v chechot.

***
"Ehm, Lily?" zeptala se obezřetně sympatická hnědovláska. Do dívčí ložnice přišla před několika minutami a celou tu dobu ustaraně pohlížela na svoji kamarádku, která zírala kamsi do zdi nepřítomným pohledem.
"Lily?!" -Žádná odezva.
"Lily!!"-Nic.
"EVANSOVÁ!"
Zrzka sebou pobouřeně škubla. "Neříkej mi jako on!"
Ester se vyškrábala na postel vedle svojí kamarádky. "Co ti ten vůl udělal?"
"Kdo?" Zdálo se, že je Lily úplně mimo.
"Potter."
"Jo, James..." řekla zrzka naprosto klidně.
Ester se zatvářila, jako by dostala po hlavě palicí. Upustila na zem knihu Omyly kouzelníků a tlustá bichle zůstala ležet na zemi. Jindy by se Ester vystrašeně shýbla a zkontrolovala stav knihy, natolik tyto magické věci zbožňovala, stránky plné kouzel, charakteristické vůně...
"Odkdy mu říkáš jménem?!"
"Od..Nevím." Zasmála se Lily, ale její kamarádce neušly známky po hysterii v jejím hlase.
"Nechceš..Nechceš třeba zaskočit za madam Pomfreyovou?" Nadhodila Ester opatrně. Měla vážné obavy o Lilyino zdraví, Evansová se nikdy předtím takhle nechovala...
"Ne. Je mi fajn. Vážně. Je. Mi. Fajn.." Usmála se Lily nepřesvědčivě a její zelené oči zdály se být nepřítomné.
"Tak mi alespoň řekni, co se stalo.." Řekla Ester a jednou rukou ji objala kolem ramen.
Evansová konečně přímo pohlédla kamarádce do starostlivě vyhlížejících oči.
"Promiň Ester." Řekla pak. "Pochopitelně ti všechno povím, je mi líto, že jsem byla tak mimo realitu.."
"Možná ještě trochu jsi." Zasmála se Ester ulehčeně a Lily se k ní váhavě přidala.
"Tak teda poslouchej..." Začala zrzka poté, co se v ložnici opět rozhostilo ticho.
Ester se sehnula a sebrala Omyly kouzelníků. Pak knihu mateřsky pofoukala a položila si ji na klín.
"Tak, Lily Evansová, poslouchám."

***
James se Siriusem ještě chvíli seděli v oné učebně, než se otevřely dveře a dovnitř vešel culící se Remus.
"Jak jsi nás našel?" Podivil se Tichošlápek upřímně a zopakoval svoje gesto s "ofinou." Nejspíš už nerozlišoval, zda se předvádí před děvčaty, nebo dokonce svými kamarády.
James obrátil oči v sloup a pobaveně se na sebe s Náměsíčníkem zašklebili.
"Prostě jsem šel po čichu." Řekl Lupin tajemně.
"Ty jeden chlupatý čenichu!" Zarýmoval Sirius s provokativním úsměvem.
Remus na něj vyplázl jazyk.
"Kde je Červíček?" Zeptal se James, který si všiml až nyní, že čtvrtý člen party z nějakého důvodu chybí.
"To nevím. V poslední době se chová dost divně..." Zatvářil se Náměsíčník starostlivě.
"Taky jsem si toho všiml. Mizí a zase se objevuje..." Řekl James v zamyšlení.
Tichošlápek znuděně zívl. "Ale prosím vás, znáte přece Červa. Kdo by toho pochcánka řešil.."
James povytáhl obočí, ale při slově "pochcánek" se pobaveně usmál.
Remus se zamračil. "Možná bychom si o tom s ním měli promluvit..." Nadhodil.
Sirius nespokojeně zabručel. "Dejte na mě, nechal bych ho být...Třeba se konečně dostává do puberty..."
"A ty bys měl třeba konečně začít dospívat." Řekl Náměsíčník káravě. "Petr je náš přítel."
Tichošlápek pokrčil rameny. "Nikdy jsem netvrdil, že je můj přítel.."
"Co...?!" Otázal se nevěřícně Remus.
Sirius se lhostejně usmál.
"Dost, přece se nebudete hádat zrovna kvůli Petrovi..." Napomenul je James.
Remus na něj přísně pohlédl, zatímco Tichošlápek se štěkavě zasmál.
"Jestlipak víš, cos právě řekl, Dvanácteráku?"
James se uchechtl. "Dobrá, přiznávám, rozhodně mi dělá dobře, když na mě Červ zírá s posvátnou úctou...V tomhle ohledu to doopravdy pochcánek je." "Ale jestli ho něco trápí, tak bychom si s ním o tom měli promluvit..." Dodal pak smířivě s pohledem upřeným na Remuse.
"Máš pravdu." Souhlasil neochotně Sirius. "A ty taky, Náměsíčníku..."
Remus přijal ruku nabízenou ke smíru. "Dobrá. Pojďme tedy na večeři."
"Večeře. Copak ona už je večeře?" Zaradoval se James.
"Vlastně začala asi před deseti minutami.." Řekl Náměsíčník a s neskrývaným pobavením sledoval, jak jeho dva kamarádi spěšně seskakují z lavice.
"Tak na co čekáme?" Pobídl je Tichošlápek hladově a už mizel ve dveřích.
"Moment."Promluvil James pomalu.
"No?" Zeptali se oba netrpělivě.
Dvanácterák předstíral, že přemýšlí, ačkoli měl sto chutí se rozesmát. Pak se rozhodl, že už nebude Rema a Siria trápit. Co nejnevinnějším tónem se otázal: " Bude tam Evansová?"

***

I přes Lilyiny námitky ji Ester nekompromisně dotáhla na večeři. Dá se říct, že až na drobný detail, tedy to, že se Evansová za žádnou cenu nechtěla setkat s Jamesem, chovala se Lily jako před onou událostí ve společence.
Ester kamarádku vyslechla a nevěděla, co si o tom všem má myslet. Nakonec došla k názoru, že Potter nejspíš doopravdy nebude takový pobuda, jako jeho nohsled Black. Už delší dobu byla přesvědčená, že James má Lily doopravdy rád, celkový problém byl v tom, jak Evansovou o tomto faktu přesvědčit. Vlastně to byl problém až do dnešního dne, kdy si zmatená Lily uvědomila, že k nebelvírskému chytači něco cítí..
"Došla jsem k názoru, že mu nic neřeknu. Tedy teď, když vím, že ho mám ráda..." Sdělila kamarádce šepotem při večeři, zatímco vrhala znepokojivé pohledy směrem ke vchodu do Velké síně. James Potter dosud nepřišel a ona se modlila, že se rozhodl dnešní večeři oželit. Tolik se s ním nechtěla setkat! Jak by s ním měla mluvit? Co by mu řekla?
"Co-cože?" Zakuckala se Ester. Lily dál zírala na dveře a svojí dávící se kamarádku nevnímala, což od ní bylo poněkud bezohledné.
"Cože?" Nadechla se konečně Ester a stihla poděkovat drobné blondýnce Meg, která seděla kousek od ní. Meg jí nejspíš právě ránou do zad zachránila život.
"Říkáš něco?" Škubla sebou Lily a Ester pocítila zuřivou chuť píchnout ji vidličkou mezi oči.
"Jo..." Zavrčela. "Ptám se, proč mu nic neřekneš." Řekla automaticky.
"Ach tak. Bude to lepší. Přece mu tím nebudu dělat radost, frajírkovi..." Nakrčila nos.
"Frajírkovi? Probírá tady někdo Blacka?" Přiřítila se ke stolu Samantha a opovážlivě sebrala Evansové z talíře bramboru. Byla to spolubydlící a zároveň kamarádka obou dívek, netrávila s nimi ovšem tolik času. Povahou extrovertka, bavila by se nejradši s každým z Bradavic, všude jí bylo plno. Mezi její oblíbence nepatřil Křiklan, Snape a Sirius.
"Ne, spíš Pottera. Lily je do něj zamilovaná, ale rozhodla se, že mu nic neřekne." Pokrčila Ester rameny a Evansová na ni vrhla pohoršený pohled.
"Proč mu nic neřekneš?" Vmáčkla se Sam na lavici mezi holky.
"Protože mě nemá rád." Řekla Lily pevně.
Ester se rozesmála.
"Nechci ti nic říkat zlato, ale jestli tě má někdo rád, je to Potter." Nebrala si servítky Sam.
"Nemá! Dělá si ze mě prdel!" Štěkla Lily a pak si rychle zakryla rukou ústa.
"Tvoje první sprostý slovo v životě!" Vypískly nadšeně Ester a Sam.
Evasnová si unaveně promnula oči a odstrčila od sebe talíř. "Tohle fakt nemá cenu, holky..Prostě se mnou baví, je stejný jako Black. Ve skutečnosti mu na mě ani za mák nezáleží..."
"A tohle tí řekl kdo?" Povytáhla Ester obočí.
"Jo, tohle ti řekl kdo, Evansová?!" Zeptal se pobouřený hlas za jejími zády. Lily se nadechla, načež se ona i její kamarádky otočily.
Stáli tam Pobertové, nyní kompletní, i s Petrem po boku, nejspíš ho potkali cestou.
"Čau debile." Obrátila se Sam na Siriuse a pokusila se tak odlehčit atmosféru.
James dál propaloval zuřivým pohledem oříškově hnědých očí Lily, která pomalu nabírala červenou barvu.
"Vypadám po těch pěti letech na to, že si z tebe utahuju?" Zařval vztekle.

Bát se žít

9. ledna 2009 v 18:31 | Nakuta
Taky byste nejradši trošičku přiškrtili blog.cz? A třeba i víc než trošičku xD Zase mi smáznul jednu povídku. Tak si říkám: kašlu na to, přece se kvůli tomu nepostavím na hlavu. Tedy sem dávám tohle...Je to jakýsi rozhovor mezi dvěma muži, první se jmenuje Aleto a druhý Eueri. Celý příběh čerpá z mého pocitu...
Doufám, že vás to alespoň trochu zaujme...
Nakuta

"Řekni mi: proč žít?" Zeptá se s nadějí v očích Aleto.

-"Žít, aby světlo v tobě nevyhaslo" Odvětí druhý muž se zápalem.

"Řekni mi, proč být." Promne si Aleto unavené oči.

-"Být, aby srdce lidské tvoje jméno neslo." Pokračuje divoce druhý muž, Eueri.

"Pověz mi, nač dýchat." Zašeptá Aleto.

-"Svět abys mohl slýchat." Rozhodí Eueri rukama kolem sebe.

"Pověz mi, nač hrát." Zašeptá Aleto ještě tišeji.

-"Hrát?" Ošije se Eueri a podívá se mimo Aletovy oči.

"Nač hrát svou životní roli." Řekne Aleto jasně.

-"Nemluv tu o hraní, tolik to bolí..." Zaprosí tiše Eueri.

"Nač hrát tu falešnou životní roli..?!" Opakuje Aleto a pohledem propaluje druhého muže.

-"Nemluv už o hraní, tolik to bolí!!" Vykřikne Eueri prudce.

"Najednou máš strach o sebe.
Neříkej, že tebe to nedráždí, že tě to nezebe!" Zakroutí nad ním Aleto posmutněle hlavou.

-"Nač bolestnou hořkostí výt,
nač o ideálech snít,
když vevnitř budem stejně hnít?!" Chytne se Eueri uvědoměle za hlavu.

"V tom případě nedávej mi rady. Neraď!
Stojíme proti sobě. Tady." Rozhlédne se Aleto kolem sebe.

-"Teď ty otáčíš se od problémů zády..." Odpoví Eueri.

"Že jsem se tě ptal! Že jsem se tě ptal." Lituje Aleto hlasitě.

-"Tolik jsi o odpovědi stál..." Ukáže na něj Eueri prstem.

"A přitom jsem se hrozně bál..." Sklopí Aleto pohled k zemi.

Druhý muž mlčí.

"A přitom jsem se hrozně bál..." Opakuje Aleto zmučeným hlasem.

"Klid. Můj milý brachu, klid. Vždyť ses jen bál žít..." Eueri ho obejme.

Johohó:D

7. ledna 2009 v 16:39 | Nakuta
Ahoooj,
Radostně píšu tuhle zprávu a děkuju lidem, kteří mi drželi palce...Nejspíš jste mi pomohli:D Protože na netu jsou konečně výsledky a já mám na tváři takový ten debilní úsměv, když čtu svoje registrační číslo v položce: přijatí žáci..xD !!!! Juchajdá! :D
Prostě jsem za to vážně šťastná..:)
Po čtyřech letech opustím svůj osmiletý gympl a od září se půjdu učit na uměleckou do Jihlavy, dělat konečně něco, co mě bude bavit-pevně věřím, že je to správná volba..Přece jen jsem vždycky radši držela štětec, než počítala nějaké chemické vzorečky.. :D
Páni, poslední dobu taky zjišťuju, že se tady místo povídek spíš vykecávám a tak teď, když mám tak fajne náladu, rozhodla jsem se, že napíšu povídky na přání pro čtyři lidi...:) Tak si napište do komentářů, kdo byste měl zájem...Jaký chcete postavy, žánr, atd...Znáte to xD
Brzy se zase ozvu a možná přidám první kapitolu svojí vlastní tvorby...
Takže zatím ahoj a mějte se krásně:)
Vaše Nakuta:)

Jen tak:)

6. ledna 2009 v 18:05 | Nakuta
Ahojky,
Jsem zpátky. Přijímačky byly a skončily, teď jen čekám na výsledky a čtu Fukse- Mí černovlasí braři, což je dost dobrá pocitovka a pomáhá mi nesoustředit se na spousty věcí...Taky píšu svoji vlastní tvorbu, rozmýšlím se, že ji semka dám...-Ta povídka je další z věcí, která mě jaksi podporuje...
Mám prostě takový divný období...Tím se pro vás pochopitelně nic nemění xD Jen jsem to chtěla napsat alespoň sem, na blog...Protože nemám kolem sebe moc lidí, kterým bych se mohla...svěřit.
To je teď ale fuk...
Řekněte: četli byste moji vlastní tvorbu? Není to fantasy, žádný HP, kouzla...nic takového. Vypráví to jeden kluk, homosexuál, kterej si během dospívání uvědomuje sám sebe a život kolem...
-Takže napište do komentářů, jestli byste měli zájem...Dík..
Ozvu se určitě velmi brzy.
Zatím se mějte fajn
Nakuta