...............Nebojme si zítřků, třeba žádné nepřijdou xD..............

6.kapitola: Ráchel a zařazování

27. ledna 2009 v 19:29 | Nakuta |  Mé milované vlče
Ahoj lidi,
Přidávám slíbenou kapitolu k povídce Mé milované vlče, která vyhrála anketu:) Myslím, že tahle kapitolka za moc nestojí, možná proto, že jsem ji chtěla dopsat s věnovat vám všem, kteří jste pro ni hlasovali, co nejrychleji. Přesto doufám, že se vám to bude alespoň malilinko líbit :D Mějte se bezvadně
Vaše N
P.S. Omlouvám se za ten zlobivý blog.cz, který mi smíchal některé odstavce.

"To je Hagrid." Vysvětlil Remus, když se ze tmy ozval hluboký hlas, který volal: "Prváci ke mně!"
"Aha." Odvětila Ráchel tiše, aniž by poslouchala, co jí říká. Bylo to od ní poněkud nefér, jelikož Remus se doopravdy snažil. Ona však stála dočista uchvácená s pohledem upřeným na nebe plné hvězd. Byly jako malá slunce. Ráchel si vzpomněla na svoje dosavadní bytí v rodinném sídle a tím spíš musela být zajedno s myšlenkou, že v životě nic tak krásného jako právě tohle hvězdné nebe neviděla.
"Miluju měsíc..." Vydechla okouzleně.
"No...Jo, já taky." Poznamenal Remus hořce a ji napadlo, že ona poznámka o měsíci byla zřejmě z nějakého důvodu nevhodná. Nejspíš to souviselo s oním snem o Remových očích... "Ehm...Půjdeme? " Zeptala se rychle a vyhlížela mezi bradavickými studenty Jamesovu rozesmátou tvář. Toho kluka si doopravdy oblíbila, měl zvláštní schopnost rozesmát všechny v dosahu několika kilometrů.
"Jasně." Usmál se Remus, aby jí pomohl z rozpaků. "Ale copak ty nechceš jet lodičkou spolu s prváky?"
"Lodičkou?" Zaváhala Ráchel. Tak o tomhle se otec nezmínil.
"No ano. To je totiž takový zvyk, že studenti, kteří jdou do Bradavic poprvé, se plaví lodičkami přes jezero. Je to skvělý zážitek." Zazubil se.
Ráchel se sevřel žaludek, když si vzpomněla na svoji mořskou nemoc, nevolnost, která se jí zmocnila pokaždé, když se ocitla na čemkoli nestabilním. A houpající se lodě nebyly kdovíjak báječná představa, neboť Ráchel by z celého výletu nic neměla. Co na tom, kdyby měla úchvatný výhled na spanilý a starodávný bradavický hrad, když by přitom zvracela do jezera? Ironicky se ušklíbla.
"Beru druhou možnost."
Spolu s Remem a Petrem, který se objevil rychle jako krysa, která ucítí závan čerstvého sýra( a to bylo v jeho příadě myšleno téměř doslova), si tříčlenná skupinka zabrala jeden z kočárů.
Ráchel usedla vedle Rema na kožené sedadlo a dívala se z okýnka. Pocítila náhlou únavu z celého dne, který byl tak náročný. A možná to byla únava života... Jen napůl vnímala křik studentů, který k nim do kočáru doléhal. A jen napůl vnímala jejich obrysy, obrysy postav. Byla doopravdy ráda, že se tak rychle spřátelila s Poberty. Protože kdyby tomu tak nebylo, připadala by si na tomto místě cizí, cizí, jako nikdy doposud. A přesto se jí zmocnil podivný svíravý pocit, když jí napadlo, že možná nebude ve stejné koleji jako oni. Že jí možná Poberti odsoudí.. Zhluboka vzdychla.
"Stalo se něco, Ráchel?" Když Remus vyslovil její jméno, znělo to tak měkce. Bylo to úplně odlišné, tak jiné od tónu, jaký používal Sirius, když ji chtěl oslovit. Sirius byl...Jiný. Ráchel si vzpomněla na onu událost ve vlaku a vzpurně pohodila hlavou.
"Jen si lámu hlavu s tím, kde jsou koně, kteří by měli správně táhnout kočáry." Plácla z voleje. "To jsou testrílové..." Vysvětlil Petr pisklavým hláskem. Remus do něj pobaveně šťouchl.
"Jsou to testrálové, ty telátko makový." A pak vysvětlil Ráchel celou záležitost, pravdu, která se točila kolem testrálů. O tom, že je vidí pouze ten, kdo spatřil Smrt.
"Tak jsme tady." Vydrápal se do kočáru James a suverénně se vecpal se mezi Rema a Ráchel. Ráchel směrem k němu pobaveně povytáhla obočí, načež sebou cukla a příliš rychle se odvrátila zpátky k oknu. To z toho důvodu, že se vteřinu za Jamesem v kočáru objevil Sirius. V očích měl podivný, nečitelný výraz, když si sedal vedle Petra a neurčitě kývl hlavou.
Kočár se rozjel. Testrálové, pro Ráchel neviditelní, táhli kočár rychle asi jako koně. Ráchel chtě nechtě napadlo, že by ona podivná zvířata ráda viděla. Ačkoli si uvědomila hloupost a nepochopitelnost svého přání, nemohla se zbavit své tužby. Alespoň její jemná část v ní přetrvávala. Jak asi testrálové vypadají?
Remus se rozesmál, když mu James, který se snažil bavit obyvatele kočáru, řekl něco nejspíš děsně vtipného. Petr se k nim po chvíli přidal, i když si dívka nebyla jistá, zda krysí kluk onen vtípek pochopil. Petr se tolik snažil svým kamarádům přiblížit! Ráchel ten pocit znala, vlastně mu docela rozuměla. Taky si celý život přála zapadnout mezi normální děti, stýkat se s nimi, být jako oni...
Pohledem zabloudila k místu, kde seděl Sirius Black. Jeho černý hábit se dokonale hodil k pramínkům vlasů, které mu padaly do obličeje a on se nepokusil je ledabylým pohybem odhodit, jak měl ve zvyku. Měl přivřené oči a klidně oddychoval, ačkoli bylo jasné, že nespal.
Ráchel dost dobře nevěděla, co si o něm myslet. Když stála se svojí matkou na nástupišti a spatřila ho, napadlo ji, že je to prachobyčejný frajírek, kterého baví dělat dojem na jednoduchá děvčata. Ale teď, když sledovala jeho poklidný výraz, přemýšlela o něm poněkud jinak. Jistě, byl to frajírek, to bezpochyby, ale bylo na něm i něco zvláštního, nepopsatelného. Působil dojmem, že ho nic nevyvede z míry. A měl v sobě jakési kouzlo- to si Ráchel byla nucena přiznat, ať už chtěla nebo ne.
Jako by na sobě ucítil pohled jejích šedých očí, pomalu otevřel ty svoje a bezostyšně se jí zahleděl do obličeje. Jeho výraz pojednou nebyl ironický, nenávistný či posměšný. Sirius se tvářil bezvýrazně, zpod tmavých pramínků jeho vlasů pohlížely na Ráchel dvě stříbřitě zbarvené oči. Konečně si všimla, že jejich barva je tolik podobná té její, až na drobné odlišnosti, pochopitelně. Siriův odstín šedé byl tmavší a poněkud jiskřivější, dá- li se to tak nazvat. Koneckonců byl to nejspíš pravý poberta, i když se ten den choval i ke členům své party s jakousi mlčenlivostí a též s chladným odstupem.
Ráchel si byla jistá, že je jeho nynější chování pouhopouhá výjimka, výkyv jeho skutečné povahy. Jak jinak by se tak skvělý a vtipný kluk, jakým byl James, mohl přátelit právě se Siriusem? Ale znal někdo ve skutečnosti Siriovu pravou povahu? Toť otázka.
Kočár sebou škubl a po chvíli zpomalování zastavil. Dojeli na místo. James jako první vyskočil z kočáru a zhluboka se nadechl nočního,lehce chladného vzduchu. Sirius jediným ladným pohybem odhodil pramínky vlasů z obličeje. Ráchel se nad tímto gestem ušklíbla. On jí úšklebek oplatil a postavil se. Věnoval jí poslední pohled, načež vyrazil za Jamesem.
Remus, který nejspíš vycítil ( a kdo by taky nevycítil tak očividnou věc?) napjatou a podivnou atmosféru mezi Tichošlápkem a Ráchel, na dívku upřel svoje jasně modré oči. Připadala si jako pod rentgenem ( a to ještě neviděla Brumbálovy oči!), či jako by pohlížela přímo nebi do tváře.
"To bude fajn, Sirius je dobrý kámoš. Jeho, hm... postoj vůči tobě se časem změní. On už je prostě takový." Řekl Remus klidně a i přes jeho jednoznačné sdělení, zněla ta slova( alespoň pro Ráchel) jako dvojmysl.
"Děkuji ti, Reme." Odpověděla, vyhnula se jeho pohledu a vystoupila z kočáru taženého neviditelnými zvířaty, která si ona pošetile a bláznivě přála vidět. Petr vyhupkal za ní a Remus opustil kočár jako poslední. Ve trojici se pak vydali do hradu, James a Sirius kráčeli asi padesát metrů před nimi. Ráchel na tu dálku nemohla rozeznat o čem tak zaníceně debatují. Vypadalo to však, že jindy veselý a příjemný James na Siria vztekle vrčí.
"Ráchel?"
"Ano?" Usmála se na Rema, který kráčel vedle ní.
"Já jen...Vypadala jsi dost zamyšleně. Stalo se něco?" Byl tak roztomile starostlivý!
"Kdepak." Odvětila. "Vyprávěj mi o Bradavicích, Reme." Zaprosila poté.
Byl nejspíš jedním z těch, kteří znají bradavické dějiny zpaměti, takový ten zarytý čtenář. Dělalo mu potěšení zodpovídat její otázky.
Vstupní bradavická síň byla prostorná, přesto se tam studenti vešli jen tak -tak. Ráchel se rozhlížela kolem sebe. Bylo tam tolik neznámých a cizích lidí! Očima vyhledala v davu Jamese, člověka, v jehož blízkosti se cítila tak optimisticky, tak pozitivně naladěná.
"Ticho. Ticho prosím!" Scházela k nim po širokých mramorových schodech jakási přísně vyhlížející žena. ( "To je profesorka McGonagallová.")
"Vítejte v bradavicích, staré známé tváře, i vy nové." Usmála se, ale oči postrádaly stopu po jakémsi úsměvu.
"Teď se musíme na chvíli rozloučit. Uvidíme se později." Zašeptal Remus a když se k ní nahnul, z neznámého důvodu jí poskočilo srdce. Přikládala to za vinu rostoucí nervozitě ze zařazování.
"Proč?" Vyjekla možná až příliš hlasitě. Remus se jen tiše usmál a zmizel v davu, který se hrnul do Velké síně.
"Sprosťák." Zamumlala polohlasem a nervózně se rozhlížela kolem sebe.
"Ale, ale?" Ozval se jí u ucha pobavený Jamesův hlas.
Trhla sebou. "Jamesi! Tak ráda tě vidím!" Zaculila se úlevně.
"Budu ti držet místo u nebelvírského stolu." Mrkl na ni přátelsky a pak už po něm nebylo ani vidu ani slechu stejně jako po Removi.
"Ghhhhr." Udělala Ráchel. Uvědomila si, že všichni starší studenti zmizeli kdesi za dřevěnými kovanými dveřmi, vedoucí nejspíš, hm, do jídelny? Najednou stála mezi samými malými prvňáky a nepříjemně mezi nimi vyčnívala.
"Slečna Lestangerová?" Ráchel sebou toho dne poněkolikáté škubla. Stála u ní ona přísně vyhlížející profesorka McGonagallová a zkoumavě si ji měřila, rty semknuté do úzké čárky.
"Ano." Polkla Ráchel nervózně, ale podívala se profesorce přímo do očí.
McGonagallová nejspíš přímost vítala a tak obdarovala Ráchel jedním ze svých vzácných upřímných úsměvů.
"Budete zařazena jako první, slečno Lestangerová. Je zbytečné, abyste musela dlouho čekat spolu s ostatními prváky. A vy..." Otočila se na malé caparty, načež pronesla obvyklou, po těch letech už nacvičenou řeč ohledně bradavických pravidel.
Seznámila žáky se čtyřmi kolejemi a oni jen naslouchali, pár z nich dokonce otevřelo pusu údivem, což byli spíše děti z mudlovských rodin, které o kouzelnickém světě věděli pramálo. Ráchel taky naslouchala s očividným zájmem, poněvadž ačkoli pocházela z čistokrevné kouzelnické rodiny, nikdo se jí nikdy neobtěžoval vysvětlovat určité věci. Její rodina stavěla na první místo Zmijozel a byla toho názoru, že Ráchel nepotřebuje znát nic o třech ostatních kolejích.
Když profesorka McGonagallová domluvila, vyzvala budoucí prvňáčky, aby ji spolu s Ráchel následovali do Velké síně, kde tedy konečně budou zařazeni.
Ráchel snad ještě nikdy nebyla v tak obrovské místnosti a bylo to poprvé, co musela čelit tolika obličejům upřeným jejím směrem. Není divu. Málokdy se stávalo, že by do Bradavic nastoupila patnáctiletá dívka.
Ráchel spatřila u stolu červeno-zlatých barev rozesmátý Jamesův obličej. Dokonce i Sirius se něčemu smál, což bylo překvapující. Nejspíš se tvářil kysele, jen když byla poblíž ona.
Viděla i hrdě se tvářící studenty Zmijozelu. Byli tak rozdílní, v porovnání s horkokrevnými nebelvířany. Ráchel nejistě přešlapovala a poslouchala píseň Moudrého klobouku. Dobrá tedy,vlastně ho ani moc nevnímala. Proč taky? O kolejích ledacos věděla díky profesorce McGonagallové. Spíše přemýšlela, že by se místo Moudrý, měl klobouk jmenovat Špinavý. Snažila se prostě zahnat nervozitu. Věděla, že za chvíli bude rozhodnuto, kam se dostane. Bude rozhodnut celý její osud( autor v osud nevěří). Její život...
"Až přečtu vaše jméno, posadíte se na stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk, který vás zařadí do koleje." Promluvila profesorka McGonagallová ke všem nováčkům a její hlas byl již zase přísný. "Ráchel Lestangerová." Řekla jasně.
Ráchel se rozhlédla kolem sebe. Spatřila jakéhosi kluka s hákovitým nosem a černými mastnými vlasy, který na ní pohlížel bezvýrazně od zmijozelského stolu. Bezvýrazně a přitom poněkud chladně. Dívce ten kluk připadal povědomý...
Zabloudila pohledem k nebelvířanům. Remus se povzbudivě usmíval a James jí ukázal, že jí drží pěsti. Sirius...Sirius se tvářil stejně bezvýrazně jako onen zmijozelský podivín. Jeho oči už zase měly onen jiskřivý nádech.
Všimla si několika dívek, které na Siriuse pohlížely s bázlivou úctou a zamilovanými výrazy mu jasně dávaly najevo, že je pro ně hvězda.
Neunikl jí zlý pohled jedné zrzavé holky a překvapeně si uvědomila, že patří Jamesovi. Zrzka vypadala, že by mu nejradši zapíchla vidličku mezi oči.
Ráchel roztřeseně přistoupila k třínohé stoličce, posadila se na ni a rozklepanýma rukama si nasadila onen špinavý Moudrý klobouk. Přes oči jí nespadl, ale ona je přesto zavřela.
Možná proto, že nechtěla vidět poberty. Nechtěla vidět jejich zklamaný výraz, pokud se klobouk rozhodně pro-
Zmijozel? Ty nechceš do Zmijozelu...?
Ne-nevím. Asi ne...- Pomyslela si.
Ve Zmijozelu bys vynikla.
Pokrčila rameny, poněvadž nevěděla, co na to říct.
Víš... Začal klobouk. Ve své krempovité mysli se rozhodl, že Ráchel něco sdělí. Že jí dá radu, kterou by nikdy nikomu jinému nedal. Však ona dívka v sobě měla cosi zvláštního a klobouk to poznal. Jejích vlastností by si cenil Godrik Nebelvír. Ale ještě víc, ještě víc by si jich možná cenil Salazar Zmijozel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucynda Lucynda | Web | 27. ledna 2009 v 20:07 | Reagovat

Jak mi to můžeš udělat?:D:D:D Takhle napínavě skončit... Byla to moc pěkná kapitolka....:o)

2 Kris Kris | Web | 28. ledna 2009 v 9:41 | Reagovat

Mnooo, když ji pošleš do Nebelvíru - bude to zajímavé, jestli ji pošleš do Zmijozelu, tak taky.

No, zajímalo by mě, jak by se tvářil Sirius. Hmmm, no nevím.

Necháme se překvapit.

3 Maya Maya | Web | 28. ledna 2009 v 11:28 | Reagovat

Zaškrtit jí... zaškrtit a ještě jednou zaškrtit, vážení. Omluva pro tebe bude jen když co nejdřív přidáš další kapitolku a nebudeš již nerozhodnutý volič ohledně zařazení Ráchel.

Lidi, ta holka mě zničí. Ale stejně... krásná kapitolka. Netroufám si tipovat, jak to dopadne mezi Ráchel a Siriusem... na nic, jak řekla Kris: Nechme se překvapit :-D

4 Anča Anča | 28. ledna 2009 v 11:33 | Reagovat

Krásná kapitolka, ale jak to můžeš takhle useknout? No co... teď tu ale další kapitolka musí být co nejdřív

5 Tonks Tonks | Web | 28. ledna 2009 v 15:57 | Reagovat

tak ty takto? no ako myslíš... veľmi zle si to ukončila, no ale veď si počkáme (hoci za to, že tu potom budeš mať nejaké komentáre neručím, nechty a prsty si to odskáču...)

dúfam len, že sa sirius nezaľúbi do ráchel a ani ona doňho... nech je s remusom, prosím ;)

páčilo sa mi to, tak ako vždy, a tie tvoje poznámky mi vykúzlila na tvári úsmev... a veta:  "Zrzka vypadala, že by mu nejradši zapíchla vidličku mezi oči." spôsobila záchvat smiechu... keď si predstavím jamesa s vidličkou medzi očami, ktorú drží lily... :D no juj...

6 tija12 tija12 | E-mail | Web | 28. ledna 2009 v 16:08 | Reagovat

Hezké. krásné. Doufám, že se chudák holka nedostane do Zmijozelu.

7 passia passia | E-mail | Web | 28. ledna 2009 v 19:14 | Reagovat

pekna kapitola sice ten koniec som uplne nepochopila, ale ja nemusim chapat vsetko 8-D hlavne veci mi dopinaju nom ale rozhdone sa tesim na dalsiu kapcu

8 Verča Verča | Web | 28. ledna 2009 v 22:33 | Reagovat

Tak. Koment k předchozí kapitolce je dopsán a já jdu na další hodnocení.

Ano, zaškrtit tě!!!

Takovej konec! To se dělá? Vr! No ale je blbý začínat komentovat od konce, takže to raději vezmu od začátku.

Ráchel má mořskou nemoc? Ale vždyť oni pluli po jezeře, ne? :D No ale je to tak dobře, protože jízda kočárem byla, jak jsem si myslela, (to jsem dobrá, co? :D), velice zajímavá. Opět se tam projevila Remíkova roztomilost. :*  Stejně jako u předchozí kapittolky, kdy jsi psala o kamarádech, i tady mě zaujala pasáž o tom, jak se někdo snaží vyrovnat ostatním. O tom, jak se snaží zapadnout do kolektivu, což podle mě v některých případech nebývá zase tak lehké, jak se může na první pohled zdát. Možná pro to, se později Petter choval tak, jak by od něj ostatní Poberti nečekali. No ale to teď nemám čas rozebírat. Tedy čas bych možná měla, ale když já se rozkecám... radši tě toho ušetřím. :)  

Siriovy pohledy... To bylo ták nádherný. Popravdě, v poslední době mi Siri jako kluk, který se umí chovat i jinak než jak si ostatní myslí, dost chyběl. A ačkoliv jsem k předchozí kapitolce psala něco jinýho, mám pocit, že v ttýhle povídce se Siri dost změní. Že pochopí některý věci, který mu byly dřív cizí. Jestli ano, budu ráda, protože povídky tohoto typu se mi moc líbí.

Nemůžu si pomoct, ale pořád musíím myslet na ten konec. Jseš zákeřná, Nakuto!!! Tohle nám udělat! Jak to teď asi mám vydržet? Podívej, (sorry, já zapomněla, že na blozích není webka), jak se mi třesou ruce. Když se mi začaly třást poprvé, myslela jsem, že dostali rukochřipku, ale ono to nebylo tím. Ony se roztřásly chtíčem skandovat! Snažím se je sice zkrotit, ale opravdu mi to moc nejde. Pro to ti tedy radím, abys kapču k Vlčeti napsala co nejdřív, pokud nechceš, aby rukochřipka ještě více zesílila.

P.S Mám novej blog, takže si mě můžeš aktualizovat ve sb. Odkaz na něj je v kolonce web.

Musím už jít, takže ti už dnes nic neokomentuju, ale zítra se zase vrátím.

Měj se hezky a pamatuj na chudinky nemocné ručičky. Přece nechceš, aby je to postihlo ještě víc. Co kdyby se z toho stala pandemie... co pak? :D

9 bláňa bláňa | E-mail | Web | 28. ledna 2009 v 23:48 | Reagovat

tak to je dobrý, ale doufám, že ne zmijozel!!

10 ďáblík ďáblík | Web | 29. ledna 2009 v 17:40 | Reagovat

kapitolka moc pěkná, ale rychle přidej další, nebo...*brousí si bůž* :D

11 Tinka Tinka | Web | 30. ledna 2009 v 16:27 | Reagovat

Mrcho, napínáš! :-D Koukej napsat další o tom jak se dostane do koleje...jen ať to prosím není zmijozel :-D Tam by se fakt nehodila. Ale ten Sirius je nějakej divnej... :-D Má dneska asi špatný den, mu nějaká holka asi dala kopačky :-D Takže kapitola se mi moc moc moc líbila :)

12 Maya Maya | 31. ledna 2009 v 14:07 | Reagovat

Evo Pospíšilová! Nakuto zákeřná! Naše dohoda zněla jasně! Dneska do dvanácti jsi měla přidat dvě kapitoly a kde nic, tu nic. Počkej ve škole! Nejspíš dostanu obdobu Verčiny rukochřipky a stane se z ní smrtichřipka, která tě jisto jistě postihne. A jsem si jistá, že se Anča s radostí přidá.

Já chci další kapitolku a chci a chci a chci a jestli nebude, tak... něco uvidíš, jasný! Odteď se ze mě stává Bůh pomsty, takže sebou hejbni, drahá Nakuto nebo se neznám. :-D

To mě tak nemáš ráda, že mě chceš přivodit psychické potíže? :-P Prosííím, přidej další. Člověk sem chodí několikrát za den a pořád nic. Já se zblázním. Áááá, začínám si rvát vlasy! Neskutečný...

P.S. : Anča nebude ráda, až se to dozví... (To samozřejmě neber jako výhružku :-D)

13 Nakuta Nakuta | Web | 31. ledna 2009 v 15:24 | Reagovat

Jestli mě někdo hodlá vydírat, tak si počká ještě sakra dlouho xD Nesnáším, když ode mě někdo pořád něco očekává...

A děkuju vám, kteří máte tuhle povídku rádi a poctivě komentujete. To mi dělá neskutečnou radost:)

14 Maya Maya | 31. ledna 2009 v 17:29 | Reagovat

Chjo, asi jsem to přehnala, co? Tak promiň :-(

Omlouv mě snad jen trauma s nedostatku čtení... a pak... kdo si počká, ten se dočká, co?

No nic, po těch čtyřech letech bych asi měla vědět, že tohle nesnášíš... Takže ještě jednou promiň. Maya

15 Agnes Lore-Ley Agnes Lore-Ley | Web | 1. února 2009 v 13:54 | Reagovat

ÁÁÁÁÁ! Uííííííí! Kurňááá!

Co to bylo za zprasenej konec? To mi nemůžeš udělat tohlento!

Nakutkooo!

Já večer neusnu! :D

Jsem se do téhle povídky nějak zažrala...ale když ono se to tak hezky čte...:)

Chjo...ta hejbni kostrou, nebo na tebe poštvu žirafu Aminu!!!! :D

PS: moje ICQ: 471659014

PPS: A koukej rychle přidat kapitolu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama